To hlavní, co se veřejnost mohla z procesu dozvědět, se nedozvěděla. To, zda zákaz šátku (hidžábu) ve státní zdravotní škole je diskriminací náboženské víry. Podle školy ne, neboť šátek zapovídá autonomní školní řád. Podle žalující strany ano, neboť Somálce byl hidžáb upírán i při teoretických předmětech, kde by neměl vadit. Jenže soud sice dal za pravdu škole, ale tento spor neřešil.
Soud zamítl žalobu dívky na zdravotnickou školu kvůli nošení hidžábu |
Je to škoda. Mohli jsme se dozvědět, jak to systémově je. Mohli jsme mít srovnání s rozsudkem, který padl před týdnem v německém Osnabrücku – ve věci muslimské učitelky žádající odškodnění za to, že škola jí znemožnila učit v šátku. Spolkový ústavní soud roku 2015 stanovil, že zákaz šátku na státních školách odporuje svobodě víry. Jenže soud v Osnabrücku údajnou diskriminaci odmítl. Aby šlo o diskriminaci, musel by zákaz mířit jen na jedno vyznání. Kdyby škola povolila sikhům turbany, ale muslimkám zakázala šátky, to by o diskriminaci šlo. Ale odmítání všech náboženských symbolů ve státní škole diskriminací není. Zní to rozumně, avšak soud pro Prahu 10 až tak daleko nedospěl.
Zato jsme se dozvěděli leccos jiného. Třeba o tom, že i ve společnosti, kde se islám projevuje minimálně, dokáže vytočit hodně lidí. Někdo by řekl, že je to verze předběžné opatrnosti. (Levicová verze: uvidíte, co přijde, až průměrná teplota stoupne o 2 °C. Národovecká verze: uvidíte, co přijde, až tady bude sto tisíc muslimů.) Jiný ale může namítnout, že v jisté nadsázce jsme viděli zárodek atmosféry hilsneriády – aniž by se opírala o podříznutou Anežku Hrůzovou.