Dost nestandardní je nicméně způsob, jakým se Masaryk mezi loňské filmy vtěsnal. Týdenní předpremiérové uvádění na konci roku v pražské Lucerně byl účelový krok, který kromě všeho dalšího využil efektu „posledního viděného“, a snímek tak možná některé z akademiků oslnil okamžitým dojmem, který by třeba po pár měsících vybledl a umožnil férovější srovnání s jinými díly.
  |
Jaká byla atmosféra před vyhlášením Českých lvů? |
Přesto je rozhodnutí ČFTA nutno respektovat. A není nejspíš ani potřeba v něm hledat přehnané spiklenecké propletence. Masaryk typově představuje snímek, na jakém by se většina českých filmařů jistě ráda podílela: drama s atraktivním a silným tématem, mezinárodním přesahem, prostorem pro uplatnění kvalitního řemesla. Jistě i kritici by se shodli na tom, že česká kinematografie takové filmy potřebuje. Škoda jen, že Masaryk velkou část oceněných složek obsahuje víc ve formě ambice než dovršeného díla.
