Jde o výrazný signál nejen pro české filmaře, že má smysl jít vlastní cestou, držet se osobního tématu a nebát se být jiný. A to o režiséru Václavu Kadrnkovi rozhodně platí, opravdu jej nelze obvinit z podbízivosti. Křižáček se mimo jiné vymyká i zavedenému očekávání, že český film bude vždy obsahovat nějakou tu ironii nebo nadhled: tento snímek je usebraný, až k smrti vážný.
Teď křehkého a ustaraného Křižáčka čeká ostré střetnutí s diváky. Pokud se mu i díky karlovarské ceně podaří dostat je do kin a nezklamat je, pak teprve bude namístě mluvit o velkém vítězství. Křižáček tu bojuje i za příští, doufejme ještě průkazněji povedené české snímky. Zásadní dlouhodobou podmínkou pro vznik náročnějších filmů je totiž existence vstřícného publika, které na ně bude zvědavé, bude je podporovat a odpustí jim i nějaké nedokonalosti.
a odměnu pak možná jednou dostane filmy srovnatelné třeba s Vláčilovou Marketou Lazarovou. Bez odezvy u diváků jsou udělené granty vyhozené peníze, na filmy se musí chodit, aby skutečně žily. Uvidíme, zda bude Křižáčkova cena z Karlových Varů první vyhranou bitvou v tomto ušlechtilém tažení.