1960-1969: Make Love, Not War
V pamětnících vyvolávají nostalgii a v později narozených generacích touhu po cestování časem. Šedesátá léta na Západě znamenala civilizační a kulturní převrat, z jehož dědictví stále čerpáme. Jednoslovná charakteristika šedesátých let: emancipace.
| Kronika 20. století v Lidových novinách |
|
|
- všechny důležité události minulého století
Příčin je celá řada: Dospěla mohutná generace poválečného babyboomu a společnost svázaná tradičními pravidly nebyla v řadě ohledů schopna uspokojit její očekávání. Dostupný blahobyt ostře kontrastoval s řadou sociálních problémů, ve Spojených státech např. s neschopností rychle skoncovat s rasovou segregací. Na počátku šedesátých let začala být volně k dispozici ženská hormonální antikoncepce - její masové užívání nastartovalo sexuální revoluci. Britská módní návrhářka Mary Quantová vymyslela v roce 1964 minisukni a komentovala ji dříve nepředstavitelnými slovy: „Jsem snad jediná žena, která kdy zatoužila jít s mužem do postele již odpoledne? Minišaty jsou symbolem dívek, kterým se čekat nechce.“
Vylaď se a odpadni
Rozvoj televize znamenal zase revoluci v mediální oblasti - slova a proklamace politiků, např. ta o hájení národních zájmů ve Vietnamu, nebyla dost výmluvná proti zpravodajským šotům ukazujícím válku v celé její krutosti. Populární hudba změnila rytmus doby a jejím nejslavnějším interpretům se dostalo masového zbožnění, které jim mohli závidět i totalitní diktátoři. Lehké drogy se staly široce dostupné, takže se miliony lidí mohly řídit heslem Timothy Learyho „Turn On, Tune In, Drop Out“.
Zbytek světa si výdobytků západní emancipace užíval jen selektivně. Na počátku šedesátých let se emancipovala řada francouzských, britských a belgických kolonií, sny o lepším životě v nezávislých státech se brzy rozplynuly v násilí vojenských pučů a masakrech občanských válek (z nichž ty v Kongu a Biafře si vyžádaly nejvíce obětí). Nové nestabilní státy se staly prostorem, do něhož supervelmoci vyvážely své soupeření. Další oblastí vzájemného konfliktu Sovětského svazu a Spojených států se stal vesmír. Rivalita supervelmocí se zde manifestovala v prestižních závodech, v nichž nejprve vyhrával Sovětský svaz a koncem desetiletí zvítězily Spojené státy úspěšnou misí na Měsíc.
Soupeření dvou bloků se však manifestovalo i nebezpečnějším způsobem. Impulzivní sovětský vůdce Nikita Chruščov, který byl u moci do podzimu 1964, neváhal přivést svět několikrát před propast jaderné katastrofy. Táhlou krizi kolem Západního Berlína nakonec vyřešil tím, že kolem něj v srpnu 1961 povolil východoněmeckým komunistům vybudovat proslulou zeď. Orok později chtěl vyřešit strategické zaostávání sovětského svazu umístěním raket s jadernými hlavicemi a sovětských vojsk k jejich obsluze na spřátelenou Kubu. Spojené státy jen těžko mohly strpět sovětskou základnu s balistickými raketami 90 mil od svého pobřeží. Díky obratnosti amerického prezidenta Kennedyho a jeho poradců byla krize nakonec zažehnána a Sověti výměnou za stažení amerických raket z Turecka svoje vlastní z Kuby odvezli.
Významným fenoménem světové politiky šedesátých let byl také vzestup Číny. Ta se na počátku šedesátých let ideologicky rozešla se Sovětským svazem a v roce 1964 se stala pátou jadernou velmocí. Čínské globální politické ambice se projevovaly zejména v zemích třetího světa, její potenciál však v druhé polovině desetiletí snížil další experiment velkého Maa - „kulturní revoluce“, čímž byla paradoxně označována mobilizace zfanatizované mládeže proti všemu, co se v té době v Číně ještě dalo považovat za kulturu.
Čína také hrála značnou roli ve válce ve Vietnamu - několika sty tisíci vojáky podporovala úsilí komunistického Severního Vietnamu o destabilizaci proamerického jihu a sjednocení země. Na konci desetiletí měly Spojené státy ve Vietnamu již více než půl milionu vojáků - ale stále menší šanci, že by mohly vyhrát či z konfliktu vyjít se ctí. Mírové hnutí na Západě proti válce ve Vietnamu bylo významnou součástí vzpoury mladých proti vládnoucím establishmentům.
Zlatá šedesátá
Česká šedesátá léta byla obdobím relativního uvolnění režimu zejména v oblasti kultury a ideologie. Oproti předchozí i následující praxi se otevřely hranice na Západ. Novotného režim však nebyl schopen řešit základní ekonomické problémy země, takže se na počátku roku 1968 dostali k moci reformisté v čele s Alexandrem Dubčekem. Ti však nedokázali zvládnout lidový tlak na demokratizaci a zároveň požadavky Moskvy na utažení šroubů. Výsledkem byla invaze Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Z pražského jara se stal mýtus a symbol, který částečně přetrvává dodnes.