1970-1979: zlatý věk terorismu
Sedmdesátá léta byla nepochybně dobou úpadku. Zázračné období poválečné konjunktury Západu ukončil v roce 1973 ropný šok. Následovaly léta nízkého hospodářského růstu, vysoké inflace a rostoucí nezaměstnanosti. Amerika žila vietnamským debaklem a odstoupením Richarda Nixona. Sovětský svaz se zdál silnější než kdy předtím. Hlavním problémem řady vyspělých zemí se stal terorismus.
Marný boj proti ženám a dětem
Spojené státy ztratily ve Vietnamu svůj morální kredit. Jak napsal francouzský novinář a historik André Fontaine: „Spojené státy ve Vietnamu přišly o svůj nejcennější titul, titul borce za práva národů a jednotlivců na sebeurčení. Neztratily však jen svou pověst v zahraničí.
Vždyť kolik z těch statisíců dobře živených a nadměrně vybavených mladíků poslaných na rok do rýžových polí bojovat proti mužům, ženám a někdy i dětem, jejichž vyhublost a vyčítavé pohledy je neustále mučily otázkou, co tam vlastně pohledávají, se vrátilo cynických, bouřících se, zdrogovaných a v každém případě zcela vystřízlivělých z amerického snu, v němž byli vychováni?
Terorismus dosáhl především v západní Evropě nevídaných rozměrů. Únosy letadel, bombové útoky, braní rukojmích a vraždy veřejných činitelů byly skoro na denním pořádku.
Levicový extremismus (německá Frakce rudé armády, italské Rudé brigády), nacionalistický radikalismus (baskická ETA, irská IRA) a blízkovýchodní terorismus (Lidová fronta za osvobození Palestiny, Černé září) se čtenáři novinových zpráv slily do jednoho násilného proudu.
V roce 1972 šokovala svět vražda izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově. V roce 1978 unesly a po 54 dnech zajetí zabily Rudé brigády někdejšího italského premiéra Alda Mora. Stejný osud potkal již rok před tím předsedu německého svazu zaměstnavatelů Hannse-Martina Schleyera, uneseného Frakcí rudé armády.
Boj proti terorismu zaznamenal i řadu úspěchů: izraelskému komandu se v roce 1976 podařilo osvobodit většinu rukojmích unesených v letounu Air France do ugandského Entebbe. O rok později osvobodila německé speciální jednotka rukojmí z letounu Lufthansy uneseného do Mogadiša v Somálsku.
Živnou půdou terorismu sedmdesátých let byl především konflikt mezi Izraelem a arabským světem. Čtvrtá arabsko-izraelská válka skončila v roce 1973 vítězstvím Izraele. Ropné státy Perského zálivu přerušily dodávky nafty zemím, které Izrael podporovaly, a následně ropu zdražily. „Ropná zbraň“ sice způsobila Západu vážné problémy - v některých evropských zemích byla např. zakázána jízda osobními auty v neděli -a vedla k ekonomické krizi, ale v dlouhodobějším horizontu se ukázala jako neúčinná.
Nedostatek energie naopak podnítil mnohé technologické inovace. Zatímco Egypt z další porážky vyvodil nutnost uzavřít s Izraelem separátní mír (Camp David 1978), další arabské země, zejména Sýrie a Libye, se vydaly cestou podpory radikálních Palestinců.
Sedmdesátá léta přinesla také řadu pozitivních událostí. V Evropě mimo komunistické státy skončily diktátorské režimy.
Portugalsko a Španělsko nahradily v polovině desetiletí své konzervativní diktatury demokraciemi a začaly se přibližovat k Evropským společenstvím. Ve stejné době skončila také vláda plukovnické junty v Řecku.
Třicet tři evropských zemí, Kanada a Spojené státy podepsaly v srpnu 1975 v Helsinkách smlouvu známou jako „Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“. V ní se země sovětského bloku zavázaly k dodržování lidských práv, což poskytlo opozičním silám novou platformu. Značný význam pro demokratickou opozici v komunistických státech měla také volba polského kardinála Karola Wojtyly papežem v říjnu 1978.
Kupte si chalupy, soudruzi
Česká sedmdesátá léta byla nepochybně dobou úpadku a morálního marasmu. Po selhání politických reformněkomunistických elit se ti, kteří neodešli do zahraničí, uchýlili buď do vnitřního exilu, nebo otevřeně podporovali neostalinský režim. Ten výměnou za vnější konformnost nabídl relativně slušné sociální jistoty a nejpřizpůsobivějším i tisíce zajímavých a lukrativních míst, která se uvolnila v důsledku čistek. Přesvědčení, že proti sovětské okupaci se nedá nic dělat, vedlo většinu populace k rezignaci a soustředění se na soukromý život. Rozšířenými hobby se stalo plození dětí a rekonstruování venkovských chalup.
Proti režimu se na počátku sedmdesátých let postavila pouze hrstka odpůrců - reformních komunistů roku 1968 a radikálních demokratů, kteří dostali během „pražského jara“ možnost se projevit. Větší podporu si získalo teprve prohlášení Charty 77. Disidentské hnutí, které z ní vzniklo, však zůstalo až do konce osmdesátých let omezeno na několik set osob.
| Kronika 20. století v Lidových novinách |
|
|
- všechny důležité události minulého století
Sedmdesátá léta byla nepochybně dobou úpadku. Zázračné období poválečné konjunktury Západu ukončil v roce 1973 ropný šok. Následovaly léta nízkého hospodářského růstu, vysoké inflace a rostoucí nezaměstnanosti. Amerika žila vietnamským debaklem a odstoupením Richarda Nixona. Sovětský svaz se zdál silnější než kdy předtím. Hlavním problémem řady vyspělých zemí se stal terorismus.
Marný boj proti ženám a dětem
Spojené státy ztratily ve Vietnamu svůj morální kredit. Jak napsal francouzský novinář a historik André Fontaine: „Spojené státy ve Vietnamu přišly o svůj nejcennější titul, titul borce za práva národů a jednotlivců na sebeurčení. Neztratily však jen svou pověst v zahraničí.
Vždyť kolik z těch statisíců dobře živených a nadměrně vybavených mladíků poslaných na rok do rýžových polí bojovat proti mužům, ženám a někdy i dětem, jejichž vyhublost a vyčítavé pohledy je neustále mučily otázkou, co tam vlastně pohledávají, se vrátilo cynických, bouřících se, zdrogovaných a v každém případě zcela vystřízlivělých z amerického snu, v němž byli vychováni?
Terorismus dosáhl především v západní Evropě nevídaných rozměrů. Únosy letadel, bombové útoky, braní rukojmích a vraždy veřejných činitelů byly skoro na denním pořádku.
Levicový extremismus (německá Frakce rudé armády, italské Rudé brigády), nacionalistický radikalismus (baskická ETA, irská IRA) a blízkovýchodní terorismus (Lidová fronta za osvobození Palestiny, Černé září) se čtenáři novinových zpráv slily do jednoho násilného proudu.
V roce 1972 šokovala svět vražda izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově. V roce 1978 unesly a po 54 dnech zajetí zabily Rudé brigády někdejšího italského premiéra Alda Mora. Stejný osud potkal již rok před tím předsedu německého svazu zaměstnavatelů Hannse-Martina Schleyera, uneseného Frakcí rudé armády.
Boj proti terorismu zaznamenal i řadu úspěchů: izraelskému komandu se v roce 1976 podařilo osvobodit většinu rukojmích unesených v letounu Air France do ugandského Entebbe. O rok později osvobodila německé speciální jednotka rukojmí z letounu Lufthansy uneseného do Mogadiša v Somálsku.
Živnou půdou terorismu sedmdesátých let byl především konflikt mezi Izraelem a arabským světem. Čtvrtá arabsko-izraelská válka skončila v roce 1973 vítězstvím Izraele. Ropné státy Perského zálivu přerušily dodávky nafty zemím, které Izrael podporovaly, a následně ropu zdražily. „Ropná zbraň“ sice způsobila Západu vážné problémy - v některých evropských zemích byla např. zakázána jízda osobními auty v neděli -a vedla k ekonomické krizi, ale v dlouhodobějším horizontu se ukázala jako neúčinná.
Nedostatek energie naopak podnítil mnohé technologické inovace. Zatímco Egypt z další porážky vyvodil nutnost uzavřít s Izraelem separátní mír (Camp David 1978), další arabské země, zejména Sýrie a Libye, se vydaly cestou podpory radikálních Palestinců.
Sedmdesátá léta přinesla také řadu pozitivních událostí. V Evropě mimo komunistické státy skončily diktátorské režimy.
Portugalsko a Španělsko nahradily v polovině desetiletí své konzervativní diktatury demokraciemi a začaly se přibližovat k Evropským společenstvím. Ve stejné době skončila také vláda plukovnické junty v Řecku.
Třicet tři evropských zemí, Kanada a Spojené státy podepsaly v srpnu 1975 v Helsinkách smlouvu známou jako „Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“. V ní se země sovětského bloku zavázaly k dodržování lidských práv, což poskytlo opozičním silám novou platformu. Značný význam pro demokratickou opozici v komunistických státech měla také volba polského kardinála Karola Wojtyly papežem v říjnu 1978.
Kupte si chalupy, soudruzi
Česká sedmdesátá léta byla nepochybně dobou úpadku a morálního marasmu. Po selhání politických reformněkomunistických elit se ti, kteří neodešli do zahraničí, uchýlili buď do vnitřního exilu, nebo otevřeně podporovali neostalinský režim. Ten výměnou za vnější konformnost nabídl relativně slušné sociální jistoty a nejpřizpůsobivějším i tisíce zajímavých a lukrativních míst, která se uvolnila v důsledku čistek. Přesvědčení, že proti sovětské okupaci se nedá nic dělat, vedlo většinu populace k rezignaci a soustředění se na soukromý život. Rozšířenými hobby se stalo plození dětí a rekonstruování venkovských chalup.
Proti režimu se na počátku sedmdesátých let postavila pouze hrstka odpůrců - reformních komunistů roku 1968 a radikálních demokratů, kteří dostali během „pražského jara“ možnost se projevit. Větší podporu si získalo teprve prohlášení Charty 77. Disidentské hnutí, které z ní vzniklo, však zůstalo až do konce osmdesátých let omezeno na několik set osob.