| Lidové noviny přinášejí jedenáctidílný projekt Kronika 20. století. Jednotlivé svazky vycházejí každý pátek a jsou k dispozici v prodejnách tisku. Desátý díl je věnován letům 1990-1995. |
Na počátku devadesátých let byla uzavřena kapitola lidských dějin, která začala první světovou válkou v roce 1914. Nejživotaschopnější totalitní režim s univerzalistickými ambicemi se zhroutil a spolu s ním také představa, že k demokratickému kapitalismu existuje reálná alternativa. Změna světa byla tak náhlá, nečekaná a hluboká, že vedla některé intelektuály až k teoriím o „konci dějin“ (Francis Fukuyama, 1993).
Jestliže ale dějiny nevnímáme jako metafyzickou konstrukci, ale jako sled událostí, pak by případnější metaforou pro události první poloviny devadesátých let bylo „rozmrznutí dějin“. To, co bylo dříve zmraženo a zakryto globálním soupeřením dvou monolitů, náhle roztálo a vyplulo všem na oči. Především v těch částech světa, které byly ve studené válce poraženy, vypukl v lepším případě rej a chaos, v horším občanská válka, etnická čistka nebo genocida.
Na počátku devadesátých let ještě vše svádělo k optimismu, který jako by se zrodil v karnevalové atmosféře východoevropských revolucí. Když v srpnu 1990 irácký diktátor Saddám Husajn obsadil sousední Kuvajt, vznikla proti němu světová koalice složená z někdejších nepřátel. Podruhé v dějinách pak na počátku roku 1991 mnohonárodní síly pod vlajkou OSN zahájily válku proti agresorovi, který nakonec musel ustoupit.
Další významné konflikty té doby však již nebyly tak černobílé, zájmy či nezájmy velmocí se v nich křížily a akce na obnovu míru připomínaly hašení stepi vědrem vody. Zpoza komunistické krusty se především v národnostně promíšených oblastech (Balkán, Kavkaz) vynořil nacionalismus jako nejlepší ideologie k zisku politické podpory. Všeho schopní demagogové neváhali budit staré vášně a křivdy, které spaly kdesi hluboko v národních povědomích.
Národní idea zachvátila v odlišné míře všechny mnohonárodní státy bývalého komunistického bloku. Navzdory pesimistickým prognózám nevypukla větší občanská válka v Sovětském svazu. Vlnu štěpení zahájily již v roce 1990 pobaltské státy, letní pokus o puč v roce 1991 urychlil rozpad svazu. V mnohých regionech se však stávající hranice nekryly s etnickou mapou, což vedlo k řadě vojenských konfliktů, z nichž některé nejsou vyřešeny dodnes (např. Čečensko, Osetie, Podněstří).
Evropským válčištěm číslo jedna se v první polovině devadesátých let stala Jugoslávie. S výjimkou Slovinska došlo ve všech dalších oblastech bývalého federálního státu k dlouhým válkám, v nichž trpělo především civilní obyvatelstvo. Bývalá Jugoslávie se rozpadla prozatím na šest mezinárodně uznaných celků, přičemž sedmý - Kosovo - má šanci na brzký vznik.
Evropané jihoslovanské vášně příliš nechápali: Timothy Garton Ash, britský novinář a historik, končí jednu svou reportáž z Kosova sarkastickými slovy o „šílenství malých a ještě menších národů, které spolu tolik let bojují a vraždí se navzájem proto, aby mohly každý žít na svém miniaturním kousku země jenom pro sebe, a přitom všechny do jednoho zcela stejně: jako Američané“. Klidné a rychlé rozdělení Československa v roce 1992 bude pravděpodobně v budoucnosti ceněno více než dnes. Fakt, že Češi a Slováci si vzájemně neostřelovali vesnice, neznásilňovali ženy a nemučili válečné zajatce, nebyl v kontextu doby zase tak úplnou samozřejmostí, jak by se nám mohlo zdát.
Genocida ve Rwandě
Největší masakr první poloviny devadesátých let se však neodehrál ani v Bosně, ani v Čečensku, ale ve středoafrické Rwandě. Od dubna do července 1994 v zemi, která tehdy měla asi šest a půl milionu obyvatel, milice etnika Hutu povraždily podle různých odhadů 800 tisíc až milion svých spoluobčanů patřících k etniku Tutsi. Přestože prezident Clinton později přiznal, že by vyslání pěti tisíc amerických vojáků zachránilo život půl milionu lidí, Západ se k žádné akci neodhodlal a genocidu ukončila teprve tutsijská povstalecká organizace, která svrhla režim Hutuů. Masové vraždění ve Rwandě bylo nejrychlejší genocidou v moderních dějinách.
Pro Čechy byla první polovina devadesátých let dobou postupné ztráty iluzí o možnosti rychlého „návratu do Evropy“. Do rozdělení státu museli být Češi svědky frustrujících polických sporů se Slováky. V samostatné České republice se zase vládní propagandou vytvářená image premianta východoevropské transformace začala srážet s postkomunistickou realitou.
Šlo nepochybně o dobu velkých příležitostí, těch se ale, jak to v podobných přelomových dobách bývá, chopili především bezskrupulózní jedinci s ostrými lokty. Na „Divokém východě“ nastal čas zlodějů koní.