Dne 25. března ukončil svůj život největší posud český básník, Otokar Březina. Jako horký pramen ze země vyšlehla na počátku let devadesátých Březinova poesie a nalezla tváře jen udivené a odcizené...
F. X. Šalda
Zápisník I, 1929
Na pohřeb do zapadlých Jaroměřic se sjeli zástupci všech možných významných i méně proslulých kulturních i společenských korporací, aby vzdali hold plachému a skromnému samotáři, básníkovi a mysliteli, jakých český lid neměl nadbytek. Zvlášť dojemná mi připadala přítomnost Viktora Dyka, reprezentanta České akademie umění, který třicet let stíhal Březinovu tvorbu nemilosrdnými ironiemi. Přes početní zástupy byl to pohřeb venkovsky tichý, bez oficiálních projevů. Církevní obřad vykonal Jakub Deml...
Bedřich Fučík,
Čtrnáctero zastavení, 1984
Několik měsíců před svou smrtí, to jest v létě roku 1928, řekl mi Otokar Březina s velikou rozhodností: „Oni se o nás klamou, básník není na to, aby poučoval!“
Jakub Deml,
Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931
Po Máchovi je Otokar Březina nejúchvatnějším strůjcem básnického obrazu.
Vítězslav Nezval,
Moderní básnické směry, 1937
Otokara Březinu dávno považuji za jediného úměrného českého kandidáta Nobelovy ceny literární.
Arne Novák v dopise F. X. Šaldovi, 1921
Když se někdo jmenuje bez vlastní viny Václav Jebavý a chce později básnit, učiní nejlépe, podnikne-li pochůzku na matriční úřad, kde zažádá o změnu...
Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, zápis z r. 1995
Marasmus? Askeze? Už mě to nebaví!/ stejně tak celibát, ten mne sral po léta/ nevím, proč Březina nezůstal Jebavý/ může snad krásnější jméno chtít poéta?
J. H. Krchovský,
Nové valčíky, 1984–1985
NAPSALI O DÍLE A ČTENÁŘÍCH OTOKARA BŘEZINY
Březina začne mluvit o moderních životních jubileích, srovnávaje břitce současnost s „temným“ středověkem, kdy osoba zůstávala takřka anonymní a vykonané dílo znamenalo všechno; oslavujeme člověka, který je smrtelný, zatímco jeho dílo trvá a pracuje do příštích dob.
Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, vzpomínka na návštěvu O. B. roku 1928
Březinova poezie svou smělou architekturou, bezmezným obrazovým a myšlenkovým bohatstvím a zázračnou inspirovaností přečněla všechnu soudobou českou poezii a ztělesňuje ve zhuštěném, napovídavém, a přece hymnickém výraze drama vzácné a osamělé citlivosti.
Vítězslav Nezval, Moderní básnické směry, 1937
Březinova poezie je po padesáti letech naprosto nečitelná, je to o ničem, není v ní řádky svědectví, opravdové bolesti, o prožitku nemluvě.
Ivan Diviš, 1995
Já „rozumím“, jak se rozumět má, jednotlivým Bř. větám jen ve výjimečných okamžicích, nejčastěji v prvním polosnění před usnutím nebo po procitnutí; planoucím, snovým, ekstatickým myšlenkám porozumíme náležitě jen v planoucím, snovém, ekstatickém stavu. Lidé rozumějí špatně, i kde mluví o kšandách nebo o volbách; Březinovi nerozumělo by patřičně ani duševní dvojče s ním.
Ladislav Klíma v dopise Emanuelu Chalupnému, 1912
Jest dostatek ctitelů, jichž zájem hraničí s hysterií, kteří vidí v osobě básníkově něco tajemného a nadzemského, aniž vlastně vědí proč. Ve slovech Březinových jest totiž velmi mnoho složitých věcí, jichž smysl a spojitost nelze pochopit bez značnějšího napětí mozku.
Jaroslav Durych, 1918
Pamatujte si však slovo Březinovo: „Podle hloubky otázek měřte výšku duše!“
Jakub Deml, Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931