Kdo všechno má být kvůli aféře Michálek vyšetřován? Rozhodně nelze vynechat jejího hlavního aktéra, bývalého ředitele Státního fondu životního prostředí.
Pro mnoho lidí se Michálek jeví být sice podivínským, nicméně nesporným hrdinou. Společnost je frustrovaná tím, že za dvacet let se nepodařilo došetřit řadu korupčních podezření. A s nadšením uvítá jako spasitele kohokoli, kdo se postaví na hromadu onoho hnoje a zakokrhá: já jsem odhalil strašlivou korupci! Bohužel čím více po něčem toužíme, tím snáze sebou dáme manipulovat. To plně platí i v tomto případě.
Co se týká údajné korupce, jednání Libora Michálka vzbuzuje daleko více otázek, než dává odpovědí. Ponechme stranou jeho nevěrohodné vystupování a změny výpovědí, včetně toho, že si nepamatoval, zda byl za ministrem vnitra dříve než za premiérem. To by mohlo být i tím, že je ze situace nervózní. Ponechme stranou i to, že jako ředitel Státního fondu životního prostředí byl právě on – a pouze on a nikdo jiný – ze zákona odpovědný za všechno, co se na fondu dělo. Nemůžeme však pominout základní otázku. Pokud se Michálek skutečně setkal s korupcí, jak tvrdí, proč prostě neudělal to nejjednodušší, nejlogičtější a nejsprávnější a nešel na policii?
Na tuto naprosto primární a zároveň triviální otázku se nám nedostalo odpovědi. Michálek oběhl kdekoho, koho vůbec neměl. Ministra vnitra, premiéra, žádal dokonce o nasazení BIS. Nakonec (na radu ministra vnitra!) nechal vyšetřování na novináři Janku Kroupovi. Ale podle české ústavy a zákonů je jediným, kdo může vyšetřovat korupci, policie. Tu ovšem Michálek – jako jedinou – vynechal.
Politici se do vyšetřování vůbec nemají míchat. Stejně jako BIS – to není StB, nemá vyšetřovací pravomoci. Normální reakce každého člověka, který se setká s korupcí, je jít na policii. Ze dvou důvodů: za prvé je tak krytý vůči případným korupčním nabídkám směrem ke své osobě. Za druhé by se neoznámením korupce sám dopustil trestného činu. Což samozřejmě platí daleko spíše pro toho, kdo má věc z první ruky, tedy Michálka, než třeba pro premiéra či ministra vnitra.
Proč to proboha Michálek neučinil? Jít na policii je přece v takovém případě něco jako podmíněný reflex – jako když při přepadení voláte pomoc! Jistě, mohl pro jistotu jít i za novináři. Ale v první řadě neměl vynechat policisty. Dokonce, i kdyby třeba policii nevěřil, měl by pak přinejmenším krytá záda. Což takto rozhodně nemá.
Možná to Michálek začne nějak krkolomně vysvětlovat. Zde je však dobré přidržet se vědeckého přístupu, který se při zkoumání pravdivosti každé teorie řídí tzv. Occamovou břitvou. Tento logický princip říká, že správné je to vysvětlení, které je nejjednodušší. Pokud Michálek nešel na policii, je pouze dvojí jednoduché, a tedy přijatelné vysvětlení: buď o žádný zločin na fondu nešlo, nebo ano, ale lítá v tom sám Michálek.
Obojí už tu bylo. První v aféře bývalého poslance ODS Tlustého, který se sám nafotil ve vířivce, aby vyprovokoval údajné nelegální sledování své osoby. Druhé v případě architekta Řičáře, který rovněž se skrytou kamerou tak dlouho odhaloval korupci, až sám za tuto kauzu vyfasoval sedm let natvrdo. Spadá Michálek do první, nebo do druhé kategorie? Všechny tyto tři kauzy spojuje jméno reportéra Janka Kroupy.
Nedejme však na spiklenecké teorie. Řiďme se raději otevřenými informacemi. Pokud bude vyšetřování spravedlivé a nestranné, nemůže se Michálkovi vyhnout. Buď se mohl dopustit zločinu tím, že si tajně nahrál a pustil do světa soukromé rozhovory a poškodil tak cizí zájmy, což je trestné. Nebo tím, že včas neoznámil vše na policii a zmařil vyšetřování, protože dva měsíce je hodně dlouhá doba na zničení důkazů. To první platí, pokud nešlo o korupci, to druhé, pokud o korupci šlo. Třetí možnost není. Takže: padouch, nebo hrdina?