Když je všechno v pořádku, jak si vysvětlujete kritické komentáře na adresu Česka, které spěly až k návrhům prodloužit francouzské předsednictví?
Je pravda, že kritické názory zazněly. Osobně si myslím, že souvisely s některými komentáři českých politiků, které nebyly v řadě evropských metropolí a v Bruselu přijaty s nadšením. Kritiku podpořily také pochybnosti v té době, zda je Česko odhodlané ratifikovat smlouvu, kterou podepsalo. Já osobně vašemu předsednictví věřím. Češi, jak je znám, jsou pracovitý a hrdý národ, který bude chtít během svého prvního předsednictví ukázat ostatním, že umí podat dobrý výkon – a druhou příležitost udělat dobrý první dojem člověk nikdy nemá. Na skeptické komentáře se musíte zeptat jejich autorů, já je nehodlám komentovat.
Souvisela kritika s vystupováním Václava Klause? Sdílíte obavy řady českých i cizích politiků, pokud jde o jeho možné zásahy do předsednictví?
Já českého prezidenta respektuji. Neznamená to, že souhlasím se vším, co říká. Nicméně jsem si jist, že jako hlava státu má zájem, aby měl respekt partnerů České republiky. A vaše země je členem EU. Rozhodli jste se tak, nikdo vás nenutil. Jsem si jist, že Václav Klaus bude chtít, aby předsednictví země, kterou reprezentuje, bylo úspěchem. Předpokládám totiž, že všichni politici jsou racionální. Komentovat jeho jednotlivé názory není mým úkolem.
Nicolas Sarkozy včera řekl, v narážce na přestřelku mezi europoslanci a Václavem Klausem, že by měl český prezident respektovat názory druhých a že se šéf parlamentu Hans-Gert Pöttering zachoval správně, když se poslanců zastal. Souhlasíte?
Nebudu komentovat komentáře druhých, nicméně můžu vám poskytnout svůj názor. A ten zní: plná důvěra Hansi-Gertu Pötteringovi. Mám všechny důvody mu věřit.
Nicolas Sarkozy také řekl, že ho zraňuje, že na pražském Hradě nevisí unijní vlajka. Sdílíte jeho pocit?
Určitě bych dal přednost tomu, aby tam evropská vlajka visela. Ale ani v Buckinghamském paláci jsem si jí nevšiml… Podívejte, já jsem předseda Evropské komise, tohle je moje vlajka. Vždycky se cítím poctěn, když tu vlajku vidím, protože vyjadřuje solidaritu a demokracii. Líbí se mi, je to symbol společného projektu. A nevidím rozpor mezi tím mít na jednom místě vlajku národní i evropskou.
Nepovažujete prezidentovo rozhodnutí nevyvěsit vlajku ani během předsednictví, a další podobné naschvály, za dětinské?
Já si hlavně nemyslím, že je to důležité. Vy jim otázkami na ně přidáváte na důležitosti. Mě zajímá obsah. Jaký bude přínos České republiky Evropě, jaké konkrétní výsledky českého předsednictví uvidíme. Podobné věci jsou možná důležité pro Čechy, ale já rozhodně nebudu trávit většinu svého času komentováném názorů českého prezidenta. Mám jiné věci na práci, věřte mi.
Co by měli Češi zvládnout, aby jejich předsednictví bylo označeno za úspěšné?
Posun v tématech jako energetická bezpečnost, legální migrace, lepší regulace, klima, zkrátka ve věcech, kde musíme přinést hmatatelné výsledky – buď je schválit anebo začít zavádět do praxe. A samozřejmě v oblasti obnovy evropské ekonomiky. Česká republika přejímá unii poté, co se Brusel dohoda na základních obrysech plánu obnovy po finanční krizi a v březnu přijde summit, na němž musíme zvážit, jak jsme na tom, zda plán neupravit. Bude to hodně důležité z hlediska budoucnosti nás všech. Ekonomika bude nyní jasná priorita. Pokud byste proto chtěli jednu věc, která do značné míry rozhodne o úspěchu českého předsednictví, bude to právě to, jak se České republice spolu s institucemi unie podaří nalézt evropskou odpověď na ekonomické výzvy.
Češi budou muset připravit záruky pro Irsko, o které si řeklo s cílem napodruhé schválit Lisabon. Nebude Česku komplikovat práci fakt, že samo smlouvu ještě neschválilo?
Moje jednoduchá odpověď je ano, bude, a já bych bych určitě radši, kdyby Česká republika smlouvu schválila. Pokud země podepíše smlouvu, má podle standardů mezinárodního práva povinnost ji ratifikovat. Jsem přesvědčený, že když Mirek Topolánek tehdy v Lisabonu podepisoval smlouvu, nepodepsal ji přeci jen kvůli fotografii, ale v dobré víře, že udělá všechno, aby v souladu se zákony a zvyklostmi své země text prosadil.
Co když bude Václav Klaus čekat s podpisem na druhé irské referendu?
Kdyby takto všichni čekali s ratifikací na ty druhé, došlo by k absurdní situaci, že nikdy nikdo nic neratifikuje. Já očekávám od České republiky, že nyní po kladném verdiktu Ústavního soudu hladce dokončí ratifikaci Lisabonské smlouvy a spíš dříve než později.
Co říkáte nové politické straně v Evropě Libertas.eu, jejímž lídrem je šéf irské kampaně NE Lisabonu Declan Ganley?
Já jsem demokrat, věřím v diskusi, v soutěž politických názorů. V Evropě, tady v Evropském parlamentu, je několik politických hnutí, která jsou proti Lisabonské smlouvě, proti integraci – extrémní pravice a extrémní levice. Takže pokud je tu nové takové hnutí, doufejme, že pro-evropské strany vyhrají.
Proč by měli Češi podporovat Lisabonskou smlouvu?
Česko je zhruba stejně velké jako moje rodné Portugalsko a právě země téhle velikosti by měly mít zájem na tom, aby unie dobře šlapala. Protože když to tak nebude, vrátíme se do starého paradigmatu, kde rozhodující bude jen moc odvozená od velikosti státu. Česku, stejně jako Portugalsku, je lépe ve společenství společných zákonů, pravidel, a Lisabonská smlouva tohle zlepšuje.
Někteří čeští ministři se vyhýbali Bruselu. Nebude to, kvůli předsednictví, problém? A je rozumné měnit teď členy vlády?
V Evropě bylo tolik vnitropolitických krizí, tolik turbulencí, tolik pádů vlád, pořád tu vlastně něco je, to je na demokracii přece skvělé! Nepřeceňujme tyhle věci. Nemám pocit, že Česká republika je na tom špatně. Setkal jsem se nedávno s lídrem vaší opozice, panem Paroubkem, a bylo to skvělé. Řekl mi, že podporuje české předsednictví a že si přeje jeho úspěch. To je mnohem lepší situace, než ve většině zemí, které znám.
Je něco, čeho by se měli Češi během předsednictví vyvarovat?
Vaše vláda to už ví, tak to zopakuju vám: uvažovat v intencích kompromisu. Hlavní úkol předsednické země je pokusit se nalézt společnou řeč všech sedmadvaceti. Takže moje rada by byla: mějte stále na paměti dosažení konsensu. Mirek Topolánek si to ostatně už vyzkoušel. Na posledním summitu se už choval jako někdo, kdo se snaží najít most mezi ostatními a ne jako někdo, kdo jenom ohlásí svojí národní pozici.
