Patřil jste ohledně vzniku samostatného palestinského státu, který by v míru existoval vedle Izraele, k velkým optimistům.
Ano.
Když se podíváme na to, co se stalo v Gaze, a ohlédneme se za šedesátiletou historií Izraele, můžete mi říct, kde právě teď ten optimismus berete?
Prezident se především musí umět dívat za obzor. Jediný způsob, jak si Izrael může dlouhodobě zajistit bezpečnost, kterou potřebuje, je mít kolem sebe demokracii. Uvědomuji si, že současná situace v oblasti mnoha lidem ztěžuje, aby si existenci takového státu představili, ale demokracie se tam nakonec uchytí. Premiér Olmert a prezident Abbás ostatně o podobě takového státu jednali. A jak už jsem řekl, nyní jsme svědky snahy zastavit násilím rozvoj demokracie. Lidé na palestinských územích se snad budou jednou moci jasně rozhodnut, zdali chtějí žít v mírovém státě, nebo zda chtějí takovéhle násilí. Jedná se o další moment, kdy si lidé na celém světě a na Blízkém východě mohou jasně uvědomit, jaká je situace. A situace je taková, že se menšina snaží násilím zničit sny ostatních. Ke stejné věci došlo v Iráku. Jakmile tam mladá demokracie začala zapouštět kořeny, teroristé, sebevražední útočníci a vrazi dělali, co mohli, aby otřásli důvěrou lidí i vládnoucí koalicí a zastavili rozvíjení svobodné společnosti. Ale časem se situace zlepšila a demokracie se uchytila. Myslím, že totéž by se mohlo stát v Gaze. Jsem pevně přesvědčen, že většina lidí a většina Palestinců chce žít v míru.
Ale když měli možnost vyjádřit, co chtějí, volili Hamás.
To ano, poměrně těsnou většinou. Ale uvědomte si, že nehlasovali o tom, jestli chtějí válku, nebo mír. V těch volbách šlo o to, kdo nabízel lepší školský a zdravotnický systém, a chápal jsem je také jako odmítnutí minulého vedení Fatahu. Jako hlasování, které říkalo, že lidé už mají plné zuby korupce a nejasných machinací a chtějí, aby se s nimi zacházelo lépe. I tehdy šlo o jasný moment a já jsem vedení Fatahu říkal, ať to považují za znamení, že jich voliči mají už dost. Aby stranu zreformovali a naslouchali tomu, co lidé chtějí, což už se na Západním břehu také děje.
Jak to podle vás souvisí s tím, že v palestinských školách se nadále učí nenávist vůči Židům a Západu?
Ať už jde o nenávist k Západu, nebo Spojeným státům, je to ideologická válka, která se ovšem neomezuje na území Západního břehu nebo na Blízký východ, takové ty řeči, že Spojené státy vyhlásily válku islámu, Washington vás nemá rád, Washington tohle nebo ono. A umlčet je lze jedině rozvojem svobodné společnosti. Musíme se víc snažit ukázat, o co nám jde. Pokud se ale ptáte, jestli máme problémy přesvědčit lidi o správnosti demokracie a svobody, pak musím říct, že ty problémy jsou velké - právě kvůli propagandě extremistů. Na druhou stranu nám však pomáhá skutečnost, že pravda a svoboda jsou univerzální hodnoty. Říkal jsem to ostatně po celou dobu svého prezidentství. Existuje Bůh a ten každému člověku daroval svobodu. Tomu věřím. A věřím také, že když lidé poznají, jak svoboda chutná, budou schopni pro ni něco obětovat. A to platí v Iráku, v Afghánistánu a jednoho dne to bude platit i na palestinských územích. Ale než ten den přijde, čeká nás ještě hodně překážek. Snažil jsem se, aby izraelské a palestinské vlády představy o budoucnosti státu nějak definovaly, protože je zapotřebí, aby si jejich vize konkurovaly. Někteří lidé říkají, že jsme neměli volby na palestinských územích podporovat, ale já říkám, že to bylo správné, protože jsme měli možnost poznat, co si lidé myslí. Vždyť je to ten nejpřesnější průzkum veřejného mínění. A lidé by si měli říct: Dobře, prohráli jsme, a co musíme udělat, abychom vyhráli? Odpověď neznamená další násilí, ale další vzdělání, zdravotní péči, další pracovní příležitosti a víc míru. Na Západním břehu už to začíná fungovat. Díky dobré spolupráci premiéra s prezidentem.
Možná jste obeznámen s prohlášením celostátního výboru Republikánské strany, které říká, že republikáni nemohou být stranou minimální intervence státu, svobodného trhu a nízkých daní a zároveň podporovat krachující společnosti a znárodňování firem, které vedou k vysokým státním výdajům, socialismu, vysokým daním na úkor individuálních svobod. Někteří funkcionáři strany včetně místopředsedy Jamese Bloppa vás nazývají socialistou. Co si o tom myslíte?
S tím prohlášením obeznámen nejsem. Plně chápu obavy o to, zdali tato země bude zemí svobodného podnikání a volného trhu. Já věřím, že bude. Vím také, že kroky, které jsem podnikl, byly nutné, abychom se vyhnuli krachu.
Nerad cituji někoho, jako je alabamský guvernér George Wallace, který v 60. letech cynicky prohlásil, že mezi demokraty a republikány není rozdíl větší, než co by se za nehet vešlo, nicméně v čem ten rozdíl spočívá a co znamená být republikánem v roce 2009?
Pro naši stranu je velice důležité stanovit nejdřív principy, které mi umožnily vyhrát prezidentské volby a za kterými jsme stáli, když jsem byl prezident, ovšem nejen já, ale i ostatní prezidenti - jako třeba svoboda pro všechny. Měli bychom být stranou, která říká, že svoboda je nutná na celém světě, že přináší mír. Stranou, která naprosto jasně říká, že jsme učinili nezbytné kroky pro naši obranu a že jsme osvobodili padesát milionů lidí a pomohli rozvinout demokracii v takových částech světa, kde byla v minulosti demokracie nemyslitelná. Být stranou, která podporuje svobodný obchod a nízké daně. Za mého funkčního období jsme daně snížili ne jednou, ale několikrát. Stranou silných individualit, které věří v odpovědnost a výsledky. Ale když jste prezident Spojených států a dětem něco chybí, tak se musíte také postarat o to, aby ty děti dostaly, co potřebují. Samozřejmě že rozpočet na obranu státu a armádu za mého prezidentství vzrostl, protože jsme ve válce.
Máme dnes také příspěvek na předepsané léky a od roku 2001 legislativu k programu „No Child Left Behind“ (program, jehož cílem je zvýšit efektivnost amerických základních a středních škol; zavádí např. standardizaci v testování a hodnocení; má řadu kritiků - pozn. red.).
„No Child Left Behind“ je program, který zajistí, že za své peníze máte právo hodnotit úroveň školství, a je to za poslední dobu jeden z našich nejpokročilejších občanskoprávních zákonů, protože vyjadřuje nechuť k plýtvání peněz na školy, kde se děti neučily číst, psát a počítat. Teď se bude za investované peníze vyžadovat kvalita. A mluvíme-li o podpoře léků na předpis, tak jde o to, zda má stát podporovat lékařskou péči pro seniory. V roce 1965 Lyndon Johnson rozhodl, že ano, a možná si někdo myslí, že jsme se do toho pouštět neměli a měli ten systém zrušit. Ale já si to nemyslím. Myslím si, že by měl fungovat a měl by se modernizovat. Když jsem se ucházel o úřad prezidenta, zaujal jsem ohledně témat, o kterých hovoříme, jasný postoj. V projevu na republikánském sjezdu v roce 2000 jsem říkal, že jedna z věcí, které hodlám reformovat, je lékařská péče. Oni to nesvedli, my to dokážeme. Totéž je se školstvím. Lidé moje názory znali. Takže teď v rámci zdravotního systému budou lidé platit 28 tisíc za operaci, ale ani cent za předepsaný lék, který má operaci hlavně předejít.
Jinými slovy jsme modernizovali systém a stálo to mnohem méně, než se předpokládalo. Protože systém lékařské péče počítá i s konkurencí, neboť si myslím, že bychom měli nechat na seniorech samých, aby o své péči rozhodovali, a ne jim jen nabídnout jedinou možnost stylem ber, nebo nech ležet. My jsme nabídli celou škálu možností, ze kterých si mohou vybrat. Konkurence přitom snižuje ceny a zlepšuje kvalitu. V rámci zdravotnické reformy vzniklo i zdravotní spoření, což je nový způsob, jak klienta, tedy osobu, jež hradí lékařskou péči, zapojit přímo do vztahu mezi tím, co potřebuje a co je k mání. A to je dlouhodobě důležité z hlediska ceny i kvality.
Ve výčtu republikánských principů jste nezmínil sociální témata. Bývalý ministr zahraničí Colin Powell obviňoval ze špatného výsledku strany ve volbách konzervativce, naléhal na stranu, aby se vzdala některých z těchto sociálních témat. Bylo by to moudré?
Jak víte, jsem horlivým obhájcem kultury života. Věřím, že to patří k budoucnosti naší strany. Budu jedním z prvních, kdo připustí, že zákony se mění teprve poté, co se změní myšlení, ale naše strana byla v čele těch, kteří lidem říkali, že k tak citlivým věcem, jako jsou potraty, lze přistupovat lépe, než se dělo v minulosti této země. Právě my jsme bojovali za zákaz potratů po prvním trimestru a pak jsme tento zákaz obhajovali před soudem. Podporujeme adopce. A doufám, že jsem to sám dělal srozumitelně. Řekl jsem, že chápu, že čestní lidé s tím nemusejí souhlasit. Ale přestože spolu nesouhlasíme, musíme mít na paměti jedno: každý život je drahocenný a společnost je silná pouze tehdy, pokud si dělá starosti o ty nejzranitelnější z nás - ať už jsou to staří, nemocní anebo ti nenarození. Věřím, že jsme v tématu kultury života pokročili. Věřím, že lidé začínají chápat, proč člověk jako já zastává názory, které zastává. A také věřím, že můžeme tato stanoviska zastávat tak, aby nám lidé naslouchali. Jinými slovy jsem se vždy snažil říkat: Rozumím vašemu postoji, ale můj je takovýhle a zde jsou důvody, proč si myslím, že můj postoj dává soucitné Americe smysl. Dalším tématem, ve kterém nejsme doceněni, jsou drogy. Užívání drog u teenagerů přitom pokleslo o 25 procent. Jednou z velkých iniciativ, na které by podle mě měla Republikánská strana trvat, je náboženská iniciativa (soubor opatření a finančních dotací pro náboženské skupiny a další komunity na pomoc lidem, kteří se potýkají s chudobou, drogami, alkoholem apod.; kontroverzní projekt - např. demokraté George W. Bushe obviňují, že vládní peníze používá k odměňování svých konzervativních stoupenců - pozn. red.), v jejímž rámci jsme došli k tomu, že vláda bude pomáhat lidem, kteří nemají to štěstí, aby si mohli pomoci sami. Na to by se ostatně podle mého úsudku měla vláda zaměřovat. Možná někdo bude říkat, že tomu nemá vláda napomáhat. Ale s tím nesouhlasím. Zároveň však tvrdím, že záleží na tom, jestli peníze rozdělujeme efektivně. V některých případech mohou náboženské programy dokázat víc než ty vládní. Třeba ohledně závislosti na drogách. Je mnoho vládních programů, které se snaží pomoci drogově závislým, a to je v pořádku. Ale já říkám: Proč nedat závislému poukázku, aby se mohl sám rozhodnout, kde vyhledá pomoc, kterou potřebuje? Mnozí z nich poznají, že je to spásná síla Všemohoucího, co pomůže změnit jeho myšlení i jednání. A je-li to tak, proč bychom neměli do této struktury zapojit náboženské instituce, aby nám pomohly při řešení složitých problémů, kterým čelíme?
Demokraté a liberálové na vás útočí nevybíravým a osobním způsobem. Demokratický senátor za Nevadu Harry Reid vás v jedné nedělní ranní diskusi označil za „nejhoršího prezidenta v historii“. Nejsem sám, koho zaráží, že jste neodpověděl v podobném duchu. Politicky by to mohlo být přínosné. Proč jste tak neučinil?
Domnívám se, že bychom se ve veřejném životě neměli vzájemně urážet. Takže to nedělám. Mám sklon to ignorovat.
Neobtěžovalo vás to?
Nijak zvlášť.
Ani vám nezáleželo na tom, kdo to říká?
Ne, pouze to vypovídá o tom, že jsem aktivní. Znamená to, že jsem prezident, který má aktivní program. Řekl jsem Američanům, co budu dělat. Jsou dvě věci, které se týkají programů prezidentů. Za prvé, jak víte, jsem se pokoušel být typem politika, který vyrazí dělat kampaň a říká: Volte mě, chystám se udělat to a to. Dělal jsem to jako kandidát na guvernéra, kdy jsem uvedl do života to, co jsem během kampaně slíbil. Totéž jsem udělal jako prezident. A potom, samozřejmě, se musíte vypořádávat s neočekávaným. To je druhá část práce. A my jsme se vypořádávali s neočekávaným velice razantně a rezolutně. Jak víte, nebyli jsme znovu napadeni a já jsem za to vděčný. Ovšem ne proto, že by se o to nepřítel nepokoušel, ale díky akcím, které jsme provedli. Nejen já, ale vláda, jejímiž členy jsou tvrdě pracující a čestní lidé, a ti využili nástrojů, jež jsme zavedli do praxe, abychom lépe pochopili, jak nepřítel myslí, a zabránili mu v útoku.
Řekl jste své sestře, že jste si udržel během prezidentství víru: „Od chvíle, kdy jsem prezident, pročítám každý den Bibli.“
To je pravda.
Mnoho prezidentů hovořilo o víře a o Bohu jako o opoře. Jaký je váš přístup? Vaši kritici říkají: Jé, on má přímou linku k Bohu - skvělé, zapletl nás do Iráku a podobně. Jak se vyhýbáte bohorovné aroganci, kterou někteří lidé vysvětlují svá politická rozhodnutí jako příkazy Boží?
Když jsem byl dotázán, vysvětloval jsem, že modlitba je velice osobní. Lidé se snaží popisovat mou víru tak, aby to vyhovovalo jejich vnímání světa. Modlitba mi pomáhá. Modlitba mě posiluje a jsem za ni vděčný. Říkám lidem: Některé dny jsou šťastné, některé nikoli, ale všechny jsou radostné. A to je naprostá pravda.
Dobrá, rád bych se dostal ještě dál, aniž bych odhaloval své názory. Před velkým rozhodnutím, před tím, než bylo zahájena akce na svržení Saddáma, řekl jste si: „Víš, Bože, pokud nečiním správné rozhodnutí, zjev se a zabraň tomu - zastav mě“? Jak to funguje ve skutečnosti?
Pro mě je modlitba moudrost a síla, ochraňuje mou rodinu, ochraňuje vojáky. V danou chvíli činíte ta nejlepší možná rozhodnutí. Nasloucháte mnoha poradcům, kteří zde jsou, aby poskytovali dobré a spolehlivé rady. Jsem duchovně zaměřený. Nejsem ale žádný mystik.
Co to znamená?
Znamená to, že neslyším žádné hlasy shůry. Neslyším hlasy. Vím, že v určitých chvílích s ohledem na okolnosti musím dělat těžká rozhodnutí. A to je důvod, proč říkám, že je pro mě modlitba velice osobní, osobní věc.
Žádal vás váš nástupce o jinou radu, než...
Ne. Mé setkání se zvoleným prezidentem bylo velice dobré. Byl jsem ohromený jeho vystupováním a ohromený láskou, jakou cítí ke své rodině. A řekl jsem mu, že pokud by chtěl po skončení mého prezidentství znát na něco můj názor, jsem mu k dispozici.
Co na to řekl?
Řekl: V pořádku, jistě. Zjistí, že bude naslouchat mnoha názorům, a jak bude řešit různá témata, bude si muset vybrat, které z těch hlasů jsou důvěryhodnější.
Když Harry Truman odešel z Bílého domu, byl bez peněz. Dwight Eisenhower se na důchod vrátil na farmu do Gettysburgu. Teprve nedávno exprezidenti začali vydělávat hodně peněz - dostávají částku s šesti nulami za proslov a podobně. Co budete dělat vy? Nechystáte se psát knihu?
Napíšu knihu. Hodlám založit instituci při Southern Methodist University, kde by se diskutovalo o mnoha myšlenkách, o nichž debatujeme třeba v tomto rozhovoru. Obávám se země, která říká, že izolacionalismus je v pořádku - není, alespoň co se mě týká - nebo protekcionismus... Trápí mě lidé, kteří říkají: „Neměli bychom při prosazování určitých věcí stát v čele.“ Budu institut využívat jako místo, kam budou zváni disidenti a bojovníci za svobodu, a Laura ho bude využívat pro diskuse o ženách v Afghánistánu či o ženách na Středním východě. Budu ho využívat například jako místo pro diskuse o reformách ve vzdělávání na Středním východě, takže Američané uvidí, že se dějí pozitivní věci. Budu ho využívat pro rozvoj náboženské iniciativy u nás doma. Představuji si, že budeme institut využívat jako platformu pro povzbuzování lidí k lásce k bližnímu, ať už je to doma, nebo na klinice ve Rwandě, kde léčí pacienty s AIDS. Velice bych se chtěl dál podílet na Iniciativě pro potírání malárie, a ukázal tak Američanům, že žijeme podle slov: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává.“ (Lukáš, 12. kapitola, verš 48 - pozn. red.) Chci pokračovat v šíření programu „No Child Left Behind“ protože, znovu opakuji, když jsem byl guvernérem Texasu, bylo mnohem snazší, aby některé děti prošly školním systémem. „Kolik ti je,“ zeptali se. Dobrá, když je ti tolik, měl bys být v té a té třídě. Zahájili jsme spolu s dalšími reformátory zásadní změnu, jejíž podstatou je v kostce toto: nechceme se ptát „Kolik ti je“, ale „Umíš číst?“. A pokud nikoli, pak proč? Proč neumíš číst? Branou k reformě veřejného vzdělávacího systému je odpovědnost a já chci pokračovat v programu odpovědnosti. Je toho hodně, co hodlám prostřednictvím institutu provést. Bude také propojen s muzeem a archivy Southern Methodist University - tam studovala Laura - a na to se moc těším. Je to nádherný městský kampus přímo v Dallasu, nedaleko domu, který nyní vlastním.
To je pěkné. Takže nyní dva v jednom: Proslov na rozloučenou?
Uvažuji o něm.
A co byste znovu dělal jinak? Kdybyste v minulosti měl všechny informace, které máte dnes, co byste udělal jinak?
Z dnešního pohledu jsem měl prosazovat reformu imigračního systému hned po volbách v roce 2004, a nikoli reformu sociálního zabezpečení.
Proč?
Reforma sociálního zabezpečení byla součástí mé kampaně. Mnoho politiků ji ignoruje, protože si myslí, že je to vedlejší kolej. A mně přišlo, že nemluvit o ní by znamenalo skončit na vedlejší koleji. Byl jsem pevně rozhodnutý přimět Kongres, aby uvažoval o příspěvkovém plánu (druh důchodového spoření - zaměstnavatelé přispívají na účet zaměstnanců, tyto peníze jsou investovány a posléze se z nich vyplácejí příspěvky na důchod - pozn. red.), který by byl součástí modernizace sociálního zabezpečení, a vše by bylo zaměřeno na podporu vlastnictví. Věděl jsem, že to bude těžké, protože, obecně řečeno, legislativa nereaguje, dokud nevypukne krize. Dokonce to platí i v případech, kdy je krize ve financování zřejmá mnoha odborníkům. Takže kdybych měl něco dělat znovu a jinak, pravděpodobně bych začal s imigrační politikou, která by sloučila zabezpečení hranic, problematiku zahraničních pracovníků a kampaň za soucit s druhými. Věřím, že systém, který je natolik narušený, že se v něm člověk stává kontrabandem, zasluhuje přezkoumání. Vím, že v souvislosti s našimi hranicemi existuje mnoho obav, což je v pořádku. My jsme s tím něco dělali. Na druhou stranu nevím, jak lze mít komplexní ochranu hranic bez programu zabývajícího se tím, že tu máme lidi vykonávající práci, kterou Američané dělat nechtějí. Proto by pro ně měl existovat způsob, jak by sem mohli dočasně a na ověřitelné bázi přicestovat. Nemuseli by se k nám plížit, platit převáděčům, nechat se nacpat do náklaďáků nebo se pokoušet přejít pěšky poušť a zemřít při tom.
George W. Bush foto: ČTK
