Pláže jsou asi nejhezčím místem v Gaze, dlouhé, písčité. S čistotou to není ideální a samozřejmě chybí jakákoliv infrastruktura, ale ve srovnání s ostatními místy je to oáza, píše v e-mailu Eliška Žigová, současná česká generální konzulka v New Yorku, která v letech 2005–2008 působila jako vedoucí Styčného úřadu v Ramalláhu na palestinských územích.
„Z pláže můžete vidět obrysy izraelského přístavu Ašdod. Uvědomíte si, jak je vše blízko. Pláž hyzdí jen kostry nedostavěných hotelů, pozůstatek holandského projektu na turistický ruch v Gaze (sic!). Jinak jsou na plážích provizorní restaurace, spíše stany, kde vám připraví rybu, saláty, hummus.“
Při rozmluvách o tom, jak vypadá pásmo Gazy, člověk na pláže narazí dřív nebo později. Jsou to jedny z „nejkrásnějších pláží Středozemního moře“, říká europoslankyně za Evropskou demokratickou stranu a arabistka Jana Hybášková, „a na těchto plážích stojí stany a v nich sedí a kouří palestinští policajti a koukaj’ na moře“.
Ve chvílích, kdy vládne příměří a izraelské lodě jsou dále od pobřeží, vyrážejí na pláže místní. „Když jsou izraelské lodi dva až tři kilometry od moře, tak se nikdo nekoupe. Pokud je příměří, lidé se koupou. Palestinské děti jsou zvyklé na všechno, i na válku,“ tvrdí posmutněle Naouq Hamada, Palestinec z Gazy, který studuje v Česku. Před více než dvěma lety zemřelo na pláži sedm členů jedné rodiny. Palestinci obvinili Izraelce z toho, že ostřelovali pláž. Izraelci dodnes tvrdí, že oni pláž neostřelovali, ale že tam vybuchly miny nastražené Hamásem.
Tamní pláže jsou vhodné i k surfování. „Když surfujeme, myslíme na surfování. Nepřemýšlíme o situaci,“ řekl jeden z palestinských surfařů Islam Assar listu LA Times v roce 2007, krátce poté, kdy Hamás po přestřelkách ovládl pásmo Gazy.
A místní pláže by mohly být zdrojem slušných příjmů, kdyby…
Pásmo Gazy už několik týdnů vévodí zahraničnímu zpravodajství. Izraelská ofenziva proti hnutí Hamás stála podle odhadů životy 1300 lidí. Ve zprávách se objevovaly plačící děti a ženy, izraelští vojáci, příslušníci Hamásu s kalašnikovy a další, kteří vyrábějí „rakety“ z toho, co je po ruce (třeba i z kovových trubek na vodu, jsou-li k mání), a střílejí je do Izraele, tedy vesměs na půdu, kde kdysi žili jejich předkové. A samozřejmě se k situaci vyjadřují politici a diplomaté celého světa a přicházejí s nápady na její řešení.
O pásmu Gazy samém se však dozvídáme velmi málo. Přitom jde o místo, které má dohledatelnou historii několika tisíců let. Poprvé se název Gaza objevil v roce 1484 před Kristem. V této lokalitě se střetávaly zájmy jednotlivých mocností, takže po většinu své existence ji někdo okupoval a během bojů bylo poničeno mnoho historických památek. Některé z nich vzaly za své i během posledních týdnů. Přesto by se do pásma Gazy vyplatilo zajet na turistický výlet.
Gaza je přelidněná, pohyb lidí i zboží tu závisí na libovůli Egypta a Izraele. Patří k palestinským autonomním územím, ale vlastně k nim nepatří, protože dostat se z Gazy na západní břeh Jordánu je v několika posledních letech prakticky nemožné. Konflikt na Blízkém východě se jeví jako neřešitelný a cílem textu, který následuje, není jej jakkoli hodnotit ani přicházet s nápady na jeho ukončení. Má sloužit jako průvodce pásmem Gazy, jeho minulostí i současností.
Krabička sardinek
„Jednou jsem přijela do Gazy a přišla mi uvítací textová zpráva, ve které stálo něco jako: ,Cítíte vůni oliv a ibišků? Vítejte v Gaze. Orange.‘ Jenže já v tu chvíli dumala, jak to udělám, abych vylezla z auta a nešlápla do bahna s odpadky, které bylo všude kolem,“ vypráví Jana Hybášková. A popisuje, jaký to je pocit, když člověk přejede „hnusný místo Erez, kde jsou dnes prakticky samí Rusové“, a vjede do Gazy: „Je to samozřejmě šok a má pocit, že je Gaza zničená a vyčerpaná válkou. Jenže kdyby pokračoval dál, směrem do Káhiry, bude projíždět nejmenovanými dírami, které jsou horší než Gaza.“
Podobně vzpomíná na Gazu i Filip Moravec z Asociace pro mezinárodní otázky. Ten tu byl v roce 2005. „Gaza City mi do jisté míry připomínalo okrajové části Damašku. Trochu mě překvapilo, že třeba právě Damašek je na tom ještě hůř,“ říká.
„Gaza vypadá jako jakési neuspořádané městské osídlení, hustě obydlené s velmi skromnou infrastrukturou,“ popisuje Gazu Eliška Žigová, která ji podobně jako Hybášková navštívila několikrát. „Městu se podobá centrum Gaza City, kde jsou i chodníky a veřejné osvětlení (nebo spíše byly před invazí… teď nevím, co zbylo), zbytek je něco mezi městem a vesnicí, většinou s prašnými silnicemi, na kterých se nejčastěji pohybují povozy tažené osly.“
Na jednu stranu všichni oslovení, kteří nějaký čas v pásmu Gazy – většinou opakovaně – pobývali, tvrdí, že byť je tato oblast chudá (a poslední akce izraelských sil situaci rozhodně nezlepšila), není tak neobvyklá ve srovnání s jinými zeměmi, jako je Egypt či Sýrie. Výjimečná je však zdejší hustota obyvatelstva. Pásmo Gazy má rozlohu 360 čtverečních kilometrů (délka je 41 kilometrů a šířka mezi šesti a dvanácti kilometry) a žije v něm podle odhadů téměř 1,5 milionu lidí. Pro srovnání: rozloha Prahy je 496 kilometrů čtverečních, na nichž žije necelých 1,2 milionu lidí.
Podle studie Rand Corporation The Arc. A Formal Structure for a Palestinian State (Oblouk: Formální struktura Palestinského státu) z roku 2005 je hustota obyvatelstva v pásmu Gazy ve srovnání se státy – 3457 lidí na čtvereční kilometr – nejvyšší na světě. Žije tam na čtvereční kilometr mnohem více lidí než v Bangladéši, který mezi uznanými státy vévodí žebříčkům hustoty obyvatelstva. V současnosti žije na palestinských územích (na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy) přibližně 3,6 milionu lidí a podle odhadů Randu by měl tento počet v roce 2020 vzrůst na šest milionů.
„Na malém území je tam nacpaná spousta lidí. Hodně mladých lidí a dětí. To je i v okolních zemích, ale tady je to mnohem více vidět,“ říká fotograf Karel Cudlín, který byl v Gaze naposledy v roce 2001. „Je to krabička sardinek. To jsem vždy cítil na každém kroku. A samozřejmě ta atmosféra, když se Gaza uzavře, houstne. Všechno bylo mnohem víc zahuštěnější než Západní břeh.“
V 90. letech, po uzavření dohod v Oslu, trvalo několikaleté příměří, během kterého bylo pásmo Gazy relativně dobře zásobované. Od vypuknutí 2. intifády se však situace zhoršovala, protože pokud si Palestinci nějaké zboží nepropašovali tunely z Egypta, Izrael plně kontroloval, co přejde přes hranice. V Gaza City není tradiční stálý trh jako v jiných arabských městech, ale obchůdky, zásobené podle situace. Přesto existuje ještě něco jako „putovní trh“. Každý den v týdnu jej hostí jiné město, v Gaze je například v pátek.
Když už je co a za co nakoupit, potřebuje mít kupující u sebe tu správnou měnu. V oběhu jsou totiž hned tři. „Když chcete nakoupit potraviny, tak se platí šekely. Když chcete zaplatit nájem, koupit auto či počítač, platí se dolary. A jordánskými dináry se platí třeba za pozemek a někdy i za auto. Nevím, proč tomu tak je,“ říká Hamada a zdůrazňuje, že pravidla pro používání měn jsou striktní a nikoho by nenapadlo platit třeba za nájem dináry či šekely.
Zmíněné tunely, kterými se pašovalo nejenom zboží, ale i zbraně, jsou poměrně unikátní stavby. Do jisté míry mohou připomínat situaci ve Východním a Západním Berlíně za studené války. „Každý si představuje, že jde o tunely vybudované někde v poušti. Ne, jdou z baráku do baráku,“ podotýká Jana Hybášková a zmiňuje, jak se jednou zjistilo, že jeden z tunelů vedl z Gazy na příhraniční egyptskou policejní stanici.
„U egyptských hranic je pruh široký asi 500 metrů. Tam se nacházejí ty tunely a Izraelci je během poslední operace silně bombardovali. Pruh je kompletně zničený, včetně domů. Cílem je, aby toto území bylo vyčištěné, což ztíží pašování,“ vysvětluje do telefonu bývalý izraelský profesionální voják Arnon Regular, který nyní vlastní bezpečnostní poradenskou firmu Roadmap Risk Assessment.
Spíš Egypťané než zajordánští sedláci
„Domorodé obyvatelstvo se zabývá velkou většinou orbou a chovem dobytka, zvláště ovcí a koz. Nejúrodnější a nejzdravější pozemky jsou mezi Gazou a Bersabou. Tamní ječmen je proslulý, nebývá však jistý, poněvadž deště nejsou pravidelné. Pobřeží pokrývají zahrady osázené keři pomerančovými, jež byly do západní Asie dovezeny v 9. století z Indie,“ popisoval Gazu Alois Musil v knize z roku 1937 Zaslíbená země. Nová Palestina.
Dnes se ovšem situace liší. Políčka sice stále existují, ale jak přibylo lidí, zvýšila se i zástavba, která je naprosto živelná. K stávajícím budovám se přistavují patra podle toho, jak se rodina rozrůstá. Jak podotýká Hybášková, nakonec se mnohdy stává, že „se domy nahoře potkají. Potom je nějak přivedena voda a elektřina – za hodinama se připevní kovový kolíček, vezme se drát a zavede se do přístavby“.
Kanalizace většinou chybí. Ostatně právě Evropská unie přispívá z velké části na „provoz“ Gazy a její výstavbu. To se týká i vodovodu či kanalizace. Jana Hybášková vzpomíná, jak se například musely přestat používat kovové trubky, protože někteří Palestinci je rozřezávali a používali pro domácí výrobu raket. Od té doby se používají pouze trubky plastové. Podobné problémy byly s dodávkami hnojiva, které lze využít i jako náplň do raket.
„Na místech bývalých izraelských osad jsou zbytky domů, smetiště a rumiště. V Gaze však také najdete velmi luxusní domy místní smetánky, byl tam prezidentský palác, budova parlamentu a vládní komplex. Spousta mešit,“ vzpomíná Eliška Žigová.
Ostatně kontrasty mezi chudobou a bohatstvím jsou pro pásmo Gazy typické. „Bylo to patrné třeba v uprchlických táborech. Když jsem tam byl, nevládl Hamás, ale Fatah a do Gazy šly na obnovu peníze z celého světa. Výsledkem bylo, že někde v centru to vypadalo jako moderní město s pěknými domy, které patřily lidem blízkým vládě, a na druhé straně o pár set metrů dál byla velká chudoba. Takový kontrast neexistuje ani na Západním břehu,“ připomíná Cudlín.
Uprchlické tábory nejsou stanové, jaké se stavějí například v Africe. Jde o stísněná městečka bez zeleně, kde žijí i lidé, jejichž předkové uprchli ze svých domovů v roce 1948.
Občas se objevuje názor, že lidé v Gaze jsou radikální, a proto volili Hamás. Fatah, který v Gaze prohrál, je pak označován za „umírněné“, tedy přijatelné hnutí, které se skutečně snaží o dosažení míru a zlepšení situace. Většina odborníků se však shoduje, že je to jenom část pravdy. Fatah Palestince zklamal, protože za jeho vlády bujela korupce a život obyčejných lidí se příliš nezlepšoval. Proto jej mnozí Palestinci v Gaze nevolili.
Život v Gaze tradičně do značné míry ovlivňovaly rodinné klany. „Máme hodně velkých rodin, některé mají třeba 500 členů. Ještě za vlády Fatahu, když chtěli politici něco prosadit a nějaká rodina se postavila proti, tak měl Fatah smůlu,“ vysvětluje Naouq Hamada. „Hamás si s tím nedělá problémy – zákon platí pro všechny. Doká že prosadit to, co chce. Nejsem členem hnutí Hamás, ale tohle se musí nechat, je tam větší pořádek.“
„Velkou roli hrají v Gaze známosti. Všichni se znají, a když se něco stane, strašně rychle se to rozkřikne,“ dodává Filip Moravec. „V pásmu je velká konkurence mezi klany, které si rozdělují území, a organizacemi jako Hamás, Islámský džihád a dalšími. Je to takový souboj o vliv někde, kde vlastně o nic nejde. Je to svět sám pro sebe, který funguje na zvláštních principech.“
Experti se shodují rovněž na tom, že Gazané mají mnohem blíže k Egypťanům než k Palestincům na západním břehu Jordánu. „Jsem přesvědčena, že jednotný palestinský stát nemůže existovat, protože Palestinci na Západním břehu a v Gaze jsou naprosto odlišní. Palestinci na Západním břehu jsou klasičtí zajordánští sedláci – mají zajordánský dialekt, zajordánskou mentalitu. A v Gaze jsou spíše Egypťané a mluví jiným dialektem,“ říká Jana Hybášková.
„Lidé v Gaze jsou obecně tmavší, oblékají se tradičněji – muži nosí dlouhé košile galabeje, ženy nosí dlouhé tmavé šaty a většinou mají hlavu pokrytou šátkem, a často jsou celé zahalené,“ potvrzuje její slova Žigová. „Obecně jsou Gazané chudší než Palestinci na Západním břehu. Palestinci ze Západního břehu je považují trochu za ,prosťáčky‘.“
Od Filištínů po vizionáře
„V Gaze je zdokumentovaná historie posledních téměř pěti tisíc let. Jsou tam prastará místa vztahující se ke křesťanství, židovství a samozřejmě i islámu. Od otomanské historie přes britský mandát, egyptskou nadvládu, izraelskou okupaci až po palestinskou samosprávu,“ říká do telefonu Arnon Regular. „Z otomanské doby byla třeba v Gaze budova, která se používala jako vězení. Nyní byla zničena při útocích. Po britském mandátu zůstala guvernérova vila, z doby Egypťanů tam jsou většinou administrativní budovy. Po Izraelcích tam toho moc není.“
Naouq Hamada zase vzpomíná na anglický hřbitov z první světové války v Dajr Balláhu: „Tam, když přijdete, máte pocit, že jste v Anglii. Je krásně upravený. Nevím, kdo jej spravuje, ale je to udržované a dovnitř se dá jít pouze na povolenku.“
Oblast Gazy ovládli ve 13. století před Kristem Filištíni. Ostatně název Palestina je odvozen od „Philistia“ či „Philistines“. V nadvládě se v posledních tisíciletích vystřídala řada národů – Izraelité, Asyřané, Egypťané, Babylóňané, Peršané či Řekové. Alexandr Veliký se během svého výboje setkal s tvrdou obranou, a když území dobyl, prodal obyvatele do otroctví. Na počátku 16. století padla Gaza do rukou Otomanů.
V roce 1799 ji dobyl Napoleon, tři roky poté připadla opět Egypťanům a v roce 1832 ji znovu obsadili Otomané. S nimi během 1. světové války svedli o Gazu několik bitev Britové, kteří po válce dostali území Palestiny do mandátní správy. Pásmo Gazy, tak jak jej známe dnes, vzniklo jako výsledek příměří mezi Egyptem a Izraelem v roce 1949 (Izraelci Gazu obsadili po válce v roce 1967). Fronta se přes oblast přehnala tolikrát, že to vysvětluje, proč tu nezůstalo příliš zachovalých pamětihodností.
Ještě za britské správy byla v Gaze železnice. Mimochodem po ní přijel v roce 1927 z Egypta do tehdejší Palestiny jako první hlava státu vůbec Tomáš Garrigue Masaryk. Cílem jeho soukromé návštěvy (cestoval inkognito jako „pan Marsden“) bylo mimo jiné podpořit sionistické hnutí. Dnes, jak tvrdí Jana Hybášková, po této železnici zbyl v pásmu pouze nezastavěný pruh země. Jeden z mála v pásmu. A mimo jiné tento pruh inspiroval skupinu lidí k projektu na spojení západního břehu Jordánu s pásmem Gazy. Propojením obou území by se i fakticky vytvořil stát, který sice existuje v představách, ale v realitě nikoli.
Cestovat mezi dvěma částmi palestinské samosprávy totiž téměř nelze. „Palestinci ze Západního břehu nemohou k nám do Gazy a my nemůžeme k nim. Když cestují ven, třeba do Evropy, jedou obvykle přes Jordánsko. Je to mnohem snazší, než to máme my. Jejich hranice fungují 24 hodin. My musíme přes Egypt,“ říká Hamada, který například strávil 35 dnů na letišti v egyptském městečku Aríš, než dostal povolení, aby se mohl vrátit zpět do Gazy.
Studii rychlodráhy spojující obě části palestinského státu vypracovala před čtyřmi lety americká organizace Rand. Jmenuje se The Arc, protože má tvar oblouku. Železnice by podle projektu měla spojovat Džanín na severu západního břehu Jordánu, a Gaza City. Přes Izrael by byla vedena koridorem. „Transportní koridor by umožňoval, aby v něm byl umístěn akvadukt pro dopravu vody, telekomunikační a elektrické vedení a palivové potrubí. Stanice by neměly být umístěny v historických centrech měst. Spíše by měly být vystavěny ve vzdálenosti osmi až 25 kilometrů od nich. S centry měst by je spojovaly expresní a místní autobusové spoje,“ píše se ve studii The Arc. A Formal Structure for a Palestinian State.
Předpokládaná cena stavby byla v roce 2005 8,5 miliardy amerických dolarů s tím, že by díky ní našlo práci 100 až 160 tisíc Palestinců po dobu pěti let. Pokud by výstavba něčeho podobného proběhla, oblasti by to sociálně i politicky významně prospělo. Především by to umožnilo její rozvoj. Nicméně, soudě podle posledních událostí, je pravděpodobné, že tento projekt, stejně jako mnohé další, zůstane v příštích mnoha letech pouze v hlavách vizionářů a na papírech. Podobně jako sny o turistickém využití krásných pláží v pásmu Gazy.
„Mohlo by to být místo jako Kypr či jakékoli jiné středomořské město s turistickými zařízeními,“ uzavírá Arnon Regular. „V letech po stažení Izraelců existovaly představy, že se Gaza stane ,Singapurem Středomoří‘, ale podívejte se na to, realita je naprosto odlišná.“
„Z pláže můžete vidět obrysy izraelského přístavu Ašdod. Uvědomíte si, jak je vše blízko. Pláž hyzdí jen kostry nedostavěných hotelů, pozůstatek holandského projektu na turistický ruch v Gaze (sic!). Jinak jsou na plážích provizorní restaurace, spíše stany, kde vám připraví rybu, saláty, hummus.“
Při rozmluvách o tom, jak vypadá pásmo Gazy, člověk na pláže narazí dřív nebo později. Jsou to jedny z „nejkrásnějších pláží Středozemního moře“, říká europoslankyně za Evropskou demokratickou stranu a arabistka Jana Hybášková, „a na těchto plážích stojí stany a v nich sedí a kouří palestinští policajti a koukaj’ na moře“.
Ve chvílích, kdy vládne příměří a izraelské lodě jsou dále od pobřeží, vyrážejí na pláže místní. „Když jsou izraelské lodi dva až tři kilometry od moře, tak se nikdo nekoupe. Pokud je příměří, lidé se koupou. Palestinské děti jsou zvyklé na všechno, i na válku,“ tvrdí posmutněle Naouq Hamada, Palestinec z Gazy, který studuje v Česku. Před více než dvěma lety zemřelo na pláži sedm členů jedné rodiny. Palestinci obvinili Izraelce z toho, že ostřelovali pláž. Izraelci dodnes tvrdí, že oni pláž neostřelovali, ale že tam vybuchly miny nastražené Hamásem.
Tamní pláže jsou vhodné i k surfování. „Když surfujeme, myslíme na surfování. Nepřemýšlíme o situaci,“ řekl jeden z palestinských surfařů Islam Assar listu LA Times v roce 2007, krátce poté, kdy Hamás po přestřelkách ovládl pásmo Gazy.
A místní pláže by mohly být zdrojem slušných příjmů, kdyby…
Pásmo Gazy už několik týdnů vévodí zahraničnímu zpravodajství. Izraelská ofenziva proti hnutí Hamás stála podle odhadů životy 1300 lidí. Ve zprávách se objevovaly plačící děti a ženy, izraelští vojáci, příslušníci Hamásu s kalašnikovy a další, kteří vyrábějí „rakety“ z toho, co je po ruce (třeba i z kovových trubek na vodu, jsou-li k mání), a střílejí je do Izraele, tedy vesměs na půdu, kde kdysi žili jejich předkové. A samozřejmě se k situaci vyjadřují politici a diplomaté celého světa a přicházejí s nápady na její řešení.
O pásmu Gazy samém se však dozvídáme velmi málo. Přitom jde o místo, které má dohledatelnou historii několika tisíců let. Poprvé se název Gaza objevil v roce 1484 před Kristem. V této lokalitě se střetávaly zájmy jednotlivých mocností, takže po většinu své existence ji někdo okupoval a během bojů bylo poničeno mnoho historických památek. Některé z nich vzaly za své i během posledních týdnů. Přesto by se do pásma Gazy vyplatilo zajet na turistický výlet.
Gaza je přelidněná, pohyb lidí i zboží tu závisí na libovůli Egypta a Izraele. Patří k palestinským autonomním územím, ale vlastně k nim nepatří, protože dostat se z Gazy na západní břeh Jordánu je v několika posledních letech prakticky nemožné. Konflikt na Blízkém východě se jeví jako neřešitelný a cílem textu, který následuje, není jej jakkoli hodnotit ani přicházet s nápady na jeho ukončení. Má sloužit jako průvodce pásmem Gazy, jeho minulostí i současností.
Krabička sardinek
„Jednou jsem přijela do Gazy a přišla mi uvítací textová zpráva, ve které stálo něco jako: ,Cítíte vůni oliv a ibišků? Vítejte v Gaze. Orange.‘ Jenže já v tu chvíli dumala, jak to udělám, abych vylezla z auta a nešlápla do bahna s odpadky, které bylo všude kolem,“ vypráví Jana Hybášková. A popisuje, jaký to je pocit, když člověk přejede „hnusný místo Erez, kde jsou dnes prakticky samí Rusové“, a vjede do Gazy: „Je to samozřejmě šok a má pocit, že je Gaza zničená a vyčerpaná válkou. Jenže kdyby pokračoval dál, směrem do Káhiry, bude projíždět nejmenovanými dírami, které jsou horší než Gaza.“
Podobně vzpomíná na Gazu i Filip Moravec z Asociace pro mezinárodní otázky. Ten tu byl v roce 2005. „Gaza City mi do jisté míry připomínalo okrajové části Damašku. Trochu mě překvapilo, že třeba právě Damašek je na tom ještě hůř,“ říká.
„Gaza vypadá jako jakési neuspořádané městské osídlení, hustě obydlené s velmi skromnou infrastrukturou,“ popisuje Gazu Eliška Žigová, která ji podobně jako Hybášková navštívila několikrát. „Městu se podobá centrum Gaza City, kde jsou i chodníky a veřejné osvětlení (nebo spíše byly před invazí… teď nevím, co zbylo), zbytek je něco mezi městem a vesnicí, většinou s prašnými silnicemi, na kterých se nejčastěji pohybují povozy tažené osly.“
Na jednu stranu všichni oslovení, kteří nějaký čas v pásmu Gazy – většinou opakovaně – pobývali, tvrdí, že byť je tato oblast chudá (a poslední akce izraelských sil situaci rozhodně nezlepšila), není tak neobvyklá ve srovnání s jinými zeměmi, jako je Egypt či Sýrie. Výjimečná je však zdejší hustota obyvatelstva. Pásmo Gazy má rozlohu 360 čtverečních kilometrů (délka je 41 kilometrů a šířka mezi šesti a dvanácti kilometry) a žije v něm podle odhadů téměř 1,5 milionu lidí. Pro srovnání: rozloha Prahy je 496 kilometrů čtverečních, na nichž žije necelých 1,2 milionu lidí.
Podle studie Rand Corporation The Arc. A Formal Structure for a Palestinian State (Oblouk: Formální struktura Palestinského státu) z roku 2005 je hustota obyvatelstva v pásmu Gazy ve srovnání se státy – 3457 lidí na čtvereční kilometr – nejvyšší na světě. Žije tam na čtvereční kilometr mnohem více lidí než v Bangladéši, který mezi uznanými státy vévodí žebříčkům hustoty obyvatelstva. V současnosti žije na palestinských územích (na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy) přibližně 3,6 milionu lidí a podle odhadů Randu by měl tento počet v roce 2020 vzrůst na šest milionů.
„Na malém území je tam nacpaná spousta lidí. Hodně mladých lidí a dětí. To je i v okolních zemích, ale tady je to mnohem více vidět,“ říká fotograf Karel Cudlín, který byl v Gaze naposledy v roce 2001. „Je to krabička sardinek. To jsem vždy cítil na každém kroku. A samozřejmě ta atmosféra, když se Gaza uzavře, houstne. Všechno bylo mnohem víc zahuštěnější než Západní břeh.“
V 90. letech, po uzavření dohod v Oslu, trvalo několikaleté příměří, během kterého bylo pásmo Gazy relativně dobře zásobované. Od vypuknutí 2. intifády se však situace zhoršovala, protože pokud si Palestinci nějaké zboží nepropašovali tunely z Egypta, Izrael plně kontroloval, co přejde přes hranice. V Gaza City není tradiční stálý trh jako v jiných arabských městech, ale obchůdky, zásobené podle situace. Přesto existuje ještě něco jako „putovní trh“. Každý den v týdnu jej hostí jiné město, v Gaze je například v pátek.
Když už je co a za co nakoupit, potřebuje mít kupující u sebe tu správnou měnu. V oběhu jsou totiž hned tři. „Když chcete nakoupit potraviny, tak se platí šekely. Když chcete zaplatit nájem, koupit auto či počítač, platí se dolary. A jordánskými dináry se platí třeba za pozemek a někdy i za auto. Nevím, proč tomu tak je,“ říká Hamada a zdůrazňuje, že pravidla pro používání měn jsou striktní a nikoho by nenapadlo platit třeba za nájem dináry či šekely.
Zmíněné tunely, kterými se pašovalo nejenom zboží, ale i zbraně, jsou poměrně unikátní stavby. Do jisté míry mohou připomínat situaci ve Východním a Západním Berlíně za studené války. „Každý si představuje, že jde o tunely vybudované někde v poušti. Ne, jdou z baráku do baráku,“ podotýká Jana Hybášková a zmiňuje, jak se jednou zjistilo, že jeden z tunelů vedl z Gazy na příhraniční egyptskou policejní stanici.
„U egyptských hranic je pruh široký asi 500 metrů. Tam se nacházejí ty tunely a Izraelci je během poslední operace silně bombardovali. Pruh je kompletně zničený, včetně domů. Cílem je, aby toto území bylo vyčištěné, což ztíží pašování,“ vysvětluje do telefonu bývalý izraelský profesionální voják Arnon Regular, který nyní vlastní bezpečnostní poradenskou firmu Roadmap Risk Assessment.
Spíš Egypťané než zajordánští sedláci
„Domorodé obyvatelstvo se zabývá velkou většinou orbou a chovem dobytka, zvláště ovcí a koz. Nejúrodnější a nejzdravější pozemky jsou mezi Gazou a Bersabou. Tamní ječmen je proslulý, nebývá však jistý, poněvadž deště nejsou pravidelné. Pobřeží pokrývají zahrady osázené keři pomerančovými, jež byly do západní Asie dovezeny v 9. století z Indie,“ popisoval Gazu Alois Musil v knize z roku 1937 Zaslíbená země. Nová Palestina.
Dnes se ovšem situace liší. Políčka sice stále existují, ale jak přibylo lidí, zvýšila se i zástavba, která je naprosto živelná. K stávajícím budovám se přistavují patra podle toho, jak se rodina rozrůstá. Jak podotýká Hybášková, nakonec se mnohdy stává, že „se domy nahoře potkají. Potom je nějak přivedena voda a elektřina – za hodinama se připevní kovový kolíček, vezme se drát a zavede se do přístavby“.
Kanalizace většinou chybí. Ostatně právě Evropská unie přispívá z velké části na „provoz“ Gazy a její výstavbu. To se týká i vodovodu či kanalizace. Jana Hybášková vzpomíná, jak se například musely přestat používat kovové trubky, protože někteří Palestinci je rozřezávali a používali pro domácí výrobu raket. Od té doby se používají pouze trubky plastové. Podobné problémy byly s dodávkami hnojiva, které lze využít i jako náplň do raket.
„Na místech bývalých izraelských osad jsou zbytky domů, smetiště a rumiště. V Gaze však také najdete velmi luxusní domy místní smetánky, byl tam prezidentský palác, budova parlamentu a vládní komplex. Spousta mešit,“ vzpomíná Eliška Žigová.
Ostatně kontrasty mezi chudobou a bohatstvím jsou pro pásmo Gazy typické. „Bylo to patrné třeba v uprchlických táborech. Když jsem tam byl, nevládl Hamás, ale Fatah a do Gazy šly na obnovu peníze z celého světa. Výsledkem bylo, že někde v centru to vypadalo jako moderní město s pěknými domy, které patřily lidem blízkým vládě, a na druhé straně o pár set metrů dál byla velká chudoba. Takový kontrast neexistuje ani na Západním břehu,“ připomíná Cudlín.
Uprchlické tábory nejsou stanové, jaké se stavějí například v Africe. Jde o stísněná městečka bez zeleně, kde žijí i lidé, jejichž předkové uprchli ze svých domovů v roce 1948.
Občas se objevuje názor, že lidé v Gaze jsou radikální, a proto volili Hamás. Fatah, který v Gaze prohrál, je pak označován za „umírněné“, tedy přijatelné hnutí, které se skutečně snaží o dosažení míru a zlepšení situace. Většina odborníků se však shoduje, že je to jenom část pravdy. Fatah Palestince zklamal, protože za jeho vlády bujela korupce a život obyčejných lidí se příliš nezlepšoval. Proto jej mnozí Palestinci v Gaze nevolili.
Život v Gaze tradičně do značné míry ovlivňovaly rodinné klany. „Máme hodně velkých rodin, některé mají třeba 500 členů. Ještě za vlády Fatahu, když chtěli politici něco prosadit a nějaká rodina se postavila proti, tak měl Fatah smůlu,“ vysvětluje Naouq Hamada. „Hamás si s tím nedělá problémy – zákon platí pro všechny. Doká že prosadit to, co chce. Nejsem členem hnutí Hamás, ale tohle se musí nechat, je tam větší pořádek.“
„Velkou roli hrají v Gaze známosti. Všichni se znají, a když se něco stane, strašně rychle se to rozkřikne,“ dodává Filip Moravec. „V pásmu je velká konkurence mezi klany, které si rozdělují území, a organizacemi jako Hamás, Islámský džihád a dalšími. Je to takový souboj o vliv někde, kde vlastně o nic nejde. Je to svět sám pro sebe, který funguje na zvláštních principech.“
Experti se shodují rovněž na tom, že Gazané mají mnohem blíže k Egypťanům než k Palestincům na západním břehu Jordánu. „Jsem přesvědčena, že jednotný palestinský stát nemůže existovat, protože Palestinci na Západním břehu a v Gaze jsou naprosto odlišní. Palestinci na Západním břehu jsou klasičtí zajordánští sedláci – mají zajordánský dialekt, zajordánskou mentalitu. A v Gaze jsou spíše Egypťané a mluví jiným dialektem,“ říká Jana Hybášková.
„Lidé v Gaze jsou obecně tmavší, oblékají se tradičněji – muži nosí dlouhé košile galabeje, ženy nosí dlouhé tmavé šaty a většinou mají hlavu pokrytou šátkem, a často jsou celé zahalené,“ potvrzuje její slova Žigová. „Obecně jsou Gazané chudší než Palestinci na Západním břehu. Palestinci ze Západního břehu je považují trochu za ,prosťáčky‘.“
Od Filištínů po vizionáře
„V Gaze je zdokumentovaná historie posledních téměř pěti tisíc let. Jsou tam prastará místa vztahující se ke křesťanství, židovství a samozřejmě i islámu. Od otomanské historie přes britský mandát, egyptskou nadvládu, izraelskou okupaci až po palestinskou samosprávu,“ říká do telefonu Arnon Regular. „Z otomanské doby byla třeba v Gaze budova, která se používala jako vězení. Nyní byla zničena při útocích. Po britském mandátu zůstala guvernérova vila, z doby Egypťanů tam jsou většinou administrativní budovy. Po Izraelcích tam toho moc není.“
Naouq Hamada zase vzpomíná na anglický hřbitov z první světové války v Dajr Balláhu: „Tam, když přijdete, máte pocit, že jste v Anglii. Je krásně upravený. Nevím, kdo jej spravuje, ale je to udržované a dovnitř se dá jít pouze na povolenku.“
Oblast Gazy ovládli ve 13. století před Kristem Filištíni. Ostatně název Palestina je odvozen od „Philistia“ či „Philistines“. V nadvládě se v posledních tisíciletích vystřídala řada národů – Izraelité, Asyřané, Egypťané, Babylóňané, Peršané či Řekové. Alexandr Veliký se během svého výboje setkal s tvrdou obranou, a když území dobyl, prodal obyvatele do otroctví. Na počátku 16. století padla Gaza do rukou Otomanů.
V roce 1799 ji dobyl Napoleon, tři roky poté připadla opět Egypťanům a v roce 1832 ji znovu obsadili Otomané. S nimi během 1. světové války svedli o Gazu několik bitev Britové, kteří po válce dostali území Palestiny do mandátní správy. Pásmo Gazy, tak jak jej známe dnes, vzniklo jako výsledek příměří mezi Egyptem a Izraelem v roce 1949 (Izraelci Gazu obsadili po válce v roce 1967). Fronta se přes oblast přehnala tolikrát, že to vysvětluje, proč tu nezůstalo příliš zachovalých pamětihodností.
Ještě za britské správy byla v Gaze železnice. Mimochodem po ní přijel v roce 1927 z Egypta do tehdejší Palestiny jako první hlava státu vůbec Tomáš Garrigue Masaryk. Cílem jeho soukromé návštěvy (cestoval inkognito jako „pan Marsden“) bylo mimo jiné podpořit sionistické hnutí. Dnes, jak tvrdí Jana Hybášková, po této železnici zbyl v pásmu pouze nezastavěný pruh země. Jeden z mála v pásmu. A mimo jiné tento pruh inspiroval skupinu lidí k projektu na spojení západního břehu Jordánu s pásmem Gazy. Propojením obou území by se i fakticky vytvořil stát, který sice existuje v představách, ale v realitě nikoli.
Cestovat mezi dvěma částmi palestinské samosprávy totiž téměř nelze. „Palestinci ze Západního břehu nemohou k nám do Gazy a my nemůžeme k nim. Když cestují ven, třeba do Evropy, jedou obvykle přes Jordánsko. Je to mnohem snazší, než to máme my. Jejich hranice fungují 24 hodin. My musíme přes Egypt,“ říká Hamada, který například strávil 35 dnů na letišti v egyptském městečku Aríš, než dostal povolení, aby se mohl vrátit zpět do Gazy.
Studii rychlodráhy spojující obě části palestinského státu vypracovala před čtyřmi lety americká organizace Rand. Jmenuje se The Arc, protože má tvar oblouku. Železnice by podle projektu měla spojovat Džanín na severu západního břehu Jordánu, a Gaza City. Přes Izrael by byla vedena koridorem. „Transportní koridor by umožňoval, aby v něm byl umístěn akvadukt pro dopravu vody, telekomunikační a elektrické vedení a palivové potrubí. Stanice by neměly být umístěny v historických centrech měst. Spíše by měly být vystavěny ve vzdálenosti osmi až 25 kilometrů od nich. S centry měst by je spojovaly expresní a místní autobusové spoje,“ píše se ve studii The Arc. A Formal Structure for a Palestinian State.
Předpokládaná cena stavby byla v roce 2005 8,5 miliardy amerických dolarů s tím, že by díky ní našlo práci 100 až 160 tisíc Palestinců po dobu pěti let. Pokud by výstavba něčeho podobného proběhla, oblasti by to sociálně i politicky významně prospělo. Především by to umožnilo její rozvoj. Nicméně, soudě podle posledních událostí, je pravděpodobné, že tento projekt, stejně jako mnohé další, zůstane v příštích mnoha letech pouze v hlavách vizionářů a na papírech. Podobně jako sny o turistickém využití krásných pláží v pásmu Gazy.
„Mohlo by to být místo jako Kypr či jakékoli jiné středomořské město s turistickými zařízeními,“ uzavírá Arnon Regular. „V letech po stažení Izraelců existovaly představy, že se Gaza stane ,Singapurem Středomoří‘, ale podívejte se na to, realita je naprosto odlišná.“
