Francie se vrací do velení NATO

	Zlobivé dítě NATO
	Francie, jeden ze zakládajících členů Severoatlantické aliance, je již po čtyři desetiletí považována za "enfant terrible" této organizace. Politické rozpory mezi Francií a Severoatlantickou aliancí se začaly vyhrocovat po roce 1958, kdy po zhroucení nestabilní čtvrté republiky (za její éry se u moci za 14 let vystřídalo 24 vlád), nastoupil k moci Charles de Gaulle. Generál proslavený z odboje za druhé světové války se stal tolerovaným disidentem uvnitř NATO a když se mu nepodařilo prosadit vytvoření tříčlenného direktoria (USA, Británie, Francie), rozhodl v roce 1966 o vystoupení své země z vojenských struktur. Následující francouzské vlády stav respektovaly, v posledním desetiletí dvacátého století nástupci Charlese de Gaulla v prezidentském křesle François Mitterrand a Jacques Chirac sice vyjádřili zájem o plné znovuzačlenění do NATO, jejich snaha však byla stále podmiňována reformou Aliance. Signálem francouzské síly pak mělo být obnovení zkoušek jaderných zbraní v Tichomoří v roce 1995. Na sklonku téhož roku Francie znovu oznámila zájem o opětovné začlenění do vojenské struktury Aliance, návrat se však nakonec nekonal. Ztroskotal především kvůli sporům s Washingtonem o podíl Evropanů na velitelských funkcích NATO. Francie se i v dalších letech dostala do rozporu s řadou členů aliance v čele s USA, a to především v době příprav spojeneckého útoku na Irák. Byla proti jakékoli vojenské operaci v Iráku, pokud nebude zvlášť schválena Radou bezpečnosti OSN. Spolu s Belgií a Německem se v roce 2003 postavila proti tomu, aby se NATO zapojilo do "válečné logiky" Američanů a dodalo Turecku prostředky na jeho obranu proti případnému iráckému útoku. NATO nakonec tato opatření schválilo ve vojenském orgánu, jehož Francie není členem. Francouzský prezident Chirac také například v roce 2005 podpořil návrh německého kancléře Gerharda Schrödera na reformu NATO, který vyvolal odmítavé reakce ve vedení aliance a zejména v USA. Současný prezident Sarkozy oznámil možný návrat do NATO již v roce 2007, avšak s podmínkou, že Spojené státy přistoupí na vytvoření vlastní evropské obrany a Francouzi budou zastoupeni v nejvyšších velitelských strukturách aliance.

"Nastal čas skoncovat s touto situací. Je to v zájmu Francie a je to v zájmu Evropy," prohlásil francouzský prezident. Podle něj právě tím zároveň posiluje jeho země svou národní nezávislost. Sblížení s NATO je v jejím národním zájmu, podotkl. Podle něj Francie také pomůže posílit postavení Evropy v alianci.

NATO návrat Francie vítá
Vedení aliance v Bruselu vzápětí francouzský krok uvítalo. "Vřele zdravím rozhodnutí francouzského prezidenta," prohlásil generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer.

"Toto rozhodnutí představuje jednak vyvrcholení sbližovacího procesu Francie k alianci v posledních 15 letech, jednak nový impulz pro francouzsko-alianční vztahy jen několik týdnů před summitem NATO ve Štrasburku a Kehlu, kde bude aliance rozhodovat o své strategii do budoucna," cituje agentura AFP ze Schefferova prohlášení.

"Francie vždy byla důležitým spojencem v rámci NATO. Její podíl na současných operacích a misích aliance je významný. Její plná účast na všech civilních i vojenských rozhodnutích a na plánovacím procesu může podle mého názoru alianci jen posílit. Myslím, že to otvírá nové perspektivy pro solidní, důvěryhodné a vzájemně se doplňující vztahy mezi NATO a Evropskou unií," uzavřel generální tajemník aliance.

Návrat Francie do všech řídících vojenských struktur předtím obhajovali ministři obrany a zahraničí Hervé Morin a Bernard Kouchner, podle nichž není pravda, že by tím země ztrácela svou volnost rozhodování ve vojenských otázkách.

Morin zdůraznil, že Paříž se bude nadále účastnit aliančních operací, kdy ona bude chtít, a s množstvím vojáků, které sama určí. Kouchner zase poznamenal, že Francie tím také posílí postavení Evropy v NATO.

Francouzi se bojí o svou suverenitu
Záměr vlády, který musí ještě posvětit parlament v hlasování příští úterý, vyvolal ve Francii ostrou polemiku. Strach ze ztráty suverenity neprojevuje jen parlamentní opozice v čele se socialisty a centristy, ale i část vládní pravice z řad gaullistů, kteří vzpomínají na odkaz generála Charlesa De Gaulla. Nepředpokládá se ovšem, že by vládní Svaz pro lidové hnutí, který má pohodlnou většinu, cestu zpět zhatil. Formálně by pak NATO mělo Francii přijmout na summitu aliance ve Štrasburku a Kehlu počátkem dubna.

Sarkozy odsoudil odpůrce integrace mimo jiné ze "sterilního antiamerikanismu". Předsedkyně opozičních socialistů Martine Aubryová totiž předtím prohlásila, že vládní záměr nic neospravedlňuje, a vyjádřila přesvědčení, že se tím Francie opět chce podřídit Spojeným státům. Šéf centristů François Bayrou hovořil o "amputaci" s tím, že Francie byla přece i tak věrným a spolehlivým spojencem zemí NATO.

De Gaulle považoval NATO za mocenský nástroj USA
Před 43 lety někdejší francouzský prezident De Gaulle svou zemi ze dvou velících skupin vymanil kvůli tomu, že považoval NATO za mocenský nástroj Spojených států, který měl hájit především zájmy Washingtonu ve studené válce s Moskvou. V roce 1989 se ale situace změnila, a jak píše dnešní francouzský list Le Figaro, o návrat do integrovaného velení NATO začal usilovat v 90. letech již tehdejší francouzský prezident François Mitterrand. Jeho nástupce Jacques Chirac pak na něj navázal.

Podle průzkumů veřejného mínění jsou Francouzi návratu do všech řídících struktur naklonění. Podle ústavu Ifop s tím souhlasí 58 procent dotázaných a podle LH2 52 procent.

Francie v současnosti přispívá do operací NATO zhruba sedmi procenty vojáků a přispívá do společného aliančního rozpočtu 12 procenty ze dvou miliard ročně. Ve vojenském velení NATO disponuje ale jen jedním procentem řídících postů.

Podobně jako Francie například vystoupilo v roce 1974 dočasně z vojenského integrovaného systému NATO Řecko, a to na protest proti neutrálnímu postoji NATO k invazi Turecka, svého dalšího člena, na Kypr.