„Jste neviditelní. Děláte svou práci mimo záběry fotoaparátů a kamer. Nikdy nemluvte s novináři... Během návštěvy pak dejte pozor, abyste se neobjevili na žádném záběru, který bude snímat prezidenta,“ varuje adepty přípravného týmu příručka, z níž před časem citoval deník The Washington Post.
A co mají tihle lidé vlastně v popisu práce? Stručně řečeno mapují „terén“. Zprávy, které zahrnují situační plány letišť, ulic města, kudy bude projíždět prezidentova limuzína, chodeb, pokojů atd., jsou později podrobně vyhodnoceny a výsledkem je plán, který mapuje takřka každý prezidentův krok.
Zvažuje se všechno možné, pečlivě se studuje i kalendář místních plánovaných událostí, kterých by se prezident případně mohl zúčastnit, aby svou přítomností „podtrhl poselství své cesty“. Tým zvažuje i jednotlivá pozvání, která prezident obdržel v souvislosti s cestou do dané země, a promýšlejí se i případné alternativy, kdyby něco z programu na poslední chvíli vypadlo.
Příručka pro členy přípravného týmu zdůrazňuje, aby se prezident dostal pokud možno co nejčastěji do situací, které jsou „unikátní“, situací, které „vzbuzují emoce“ - jinými slovy co možná nejfotogeničtějších (to se samozřejmě moc nelíbí lidem ze Secret Service, ochranky, která má na starosti prezidentovu bezpečnost). Jenže dík právě takovým situacím se pak podle příručky „zřídkakdy stane, že se událost neobjeví na titulních stranách tisku nebo že ji televize nebudou přenášet živě“.
„Nejvíc frustrující část mé práce souvisela právě s tímto požadavkem,“ zavzpomínal jeden z členů přípravného týmu bývalého prezidenta Billa Clintona. „Vždycky jsme do toho dali všechen náš um, doslova jsme potili krev - a výsledek? Místo těch nádherných míst se pak v novinách objevila fotografie prezidenta, jak si stranou špitá něco s jedním ze svých poradců.“
Pokud prezident plánuje v cílovém městě přednést projev, jako Obama v Praze, měl by přípravný tým zahrnovat i specialistu na „tvorbu davu“, jinými slovy experta, který zajistí patřičnou „lidskou kulisu“. Takový člověk má za úkol zdůrazňovat, že jde „o historickou událost, jedinečnou party, největší, jakou kdy město zažilo“. A skrze místní média sdělovat, že „jestli to místní propásnou, navždycky toho budou litovat - bude proto lepší, když popadnou děti, dědu s babičkou a pospíší si v den D na místo M,“ uzavřel další bývalý člen přípravného týmu.
A co mají tihle lidé vlastně v popisu práce? Stručně řečeno mapují „terén“. Zprávy, které zahrnují situační plány letišť, ulic města, kudy bude projíždět prezidentova limuzína, chodeb, pokojů atd., jsou později podrobně vyhodnoceny a výsledkem je plán, který mapuje takřka každý prezidentův krok.
Zvažuje se všechno možné, pečlivě se studuje i kalendář místních plánovaných událostí, kterých by se prezident případně mohl zúčastnit, aby svou přítomností „podtrhl poselství své cesty“. Tým zvažuje i jednotlivá pozvání, která prezident obdržel v souvislosti s cestou do dané země, a promýšlejí se i případné alternativy, kdyby něco z programu na poslední chvíli vypadlo.
Příručka pro členy přípravného týmu zdůrazňuje, aby se prezident dostal pokud možno co nejčastěji do situací, které jsou „unikátní“, situací, které „vzbuzují emoce“ - jinými slovy co možná nejfotogeničtějších (to se samozřejmě moc nelíbí lidem ze Secret Service, ochranky, která má na starosti prezidentovu bezpečnost). Jenže dík právě takovým situacím se pak podle příručky „zřídkakdy stane, že se událost neobjeví na titulních stranách tisku nebo že ji televize nebudou přenášet živě“.
„Nejvíc frustrující část mé práce souvisela právě s tímto požadavkem,“ zavzpomínal jeden z členů přípravného týmu bývalého prezidenta Billa Clintona. „Vždycky jsme do toho dali všechen náš um, doslova jsme potili krev - a výsledek? Místo těch nádherných míst se pak v novinách objevila fotografie prezidenta, jak si stranou špitá něco s jedním ze svých poradců.“
Pokud prezident plánuje v cílovém městě přednést projev, jako Obama v Praze, měl by přípravný tým zahrnovat i specialistu na „tvorbu davu“, jinými slovy experta, který zajistí patřičnou „lidskou kulisu“. Takový člověk má za úkol zdůrazňovat, že jde „o historickou událost, jedinečnou party, největší, jakou kdy město zažilo“. A skrze místní média sdělovat, že „jestli to místní propásnou, navždycky toho budou litovat - bude proto lepší, když popadnou děti, dědu s babičkou a pospíší si v den D na místo M,“ uzavřel další bývalý člen přípravného týmu.