Ta tradice započala před šestasedmdesáti lety, v době, kdy byly Spojené státy stejně jako dnes v ekonomické krizi. Sto dní, po jejichž uplynutí skončí tak zvaná doba hájení nového prezidenta, dal tehdy Franklin D. Roosevelt (po vzoru Napoleonova krátkého návratu k vládě v březnu 1815) Kongresu na to, aby přijal zákony, díky nimž se měla země co nejrychleji dostat z nejhoršího. Kongres začal zasedat pět dní po Rooseveltově inauguraci a během stovky dní přijal desítky nových zákonů a regulí. Sto dní po inauguraci se tehdy stalo jakýmsi pomyslným mezníkem. Po jejich uplynutí se v Americe začíná poprvé bilancovat.
Sto dní uplyne tento týden i od inaugurace Baracka Obamy, do kterého vkládají Američané podobně velké naděje a očekávání jako kdysi do Roosevelta. Málokdy je ale sto dní dost na to, aby se dalo něco objektivně hodnotit.
Skandální účes a Zátoka sviní
Dobrým příkladem je Gerald Ford. Jeho rozhodnutí ze září 1974 (přesně měsíc poté, co se ujal prezidentského úřadu) omilostnit svého předchůdce Richarda Nixona zkompromitovaného aférou Watergate se mu o pouhé dva roky stalo osudným (to kvůli němu prohrál ve volbách s Jimmym Carterem). Američané byli pěkně naštvaní a měli za to, že se přímo před jejich očima odehrála šaráda typu „já na bráchu, brácha na mě“ aneb prezidentský úřad pro dosavadního viceprezidenta výměnou za generální pardon pro Nixona. S odstupem ale dávají historici i politologové Fordovi za pravdu a říkají, že se za daných okolností rozhodl nejlépe, jak mohl.
Dalším zářným příkladem je Bill Clinton. Jeho prvních sto dní bylo, slušně řečeno, katastrofa. Zbytečná, protože bezvýsledná debata o homosexuálech v armádě, která mu vynesla cejch neschopného liberála, pokoutné jmenování manželky Hillary šéfkou krizového štábu, jehož úkolem měla být reforma zdravotnictví, nebo fáma, že jeho prezidentský letoun na dvě hodiny zastavil provoz na letišti v Los Angeles jen proto, že si prezident nechával předělávat účes - to všechno přispělo k tomu, že z něj Američané byli po stech dnech přinejmenším rozpačití. Éra jeho vlády dnes však patří k nejlépe hodnoceným (byť se dá říct, že jak neslavně začala, tak neslavně i skončila).
Fanfáry si za prvních sto dnů vlády nevysloužil ani tolik obdivovaný John Fitzgerald Kennedy. V prezidentské kampani toho nasliboval hodně, ale než stačil cokoliv realizovat, šokoval Ameriku neslavnou invazí na Kubu. Operaci CIA v Zátoce sviní sice posvětil jeho předchůdce Eisenhower, Kennedy ji však mohl zastavit.
Obama workoholik
Přestože i Obama čelil hned po nástupu do úřadu ožehavým problémům v zahraniční politice, žádný z nich nevyžadoval bleskové řešení. Stejně jako v roce 1933 za Roosevelta dominuje rovněž jeho agendě ekonomická krize. Pokud mu je vůbec něco vytýkáno, pak snad jen hektická snaha stihnout příliš. Obří finanční stimuly pro ekonomiku jsou jen špičkou ledovce. Připravuje reformu zdravotnictví, snaží se zachránit krachující automobilový průmysl a zároveň po vzoru Japonska nebo Francie oprášit zašlou slávu železnice. Usiluje o navázání nových vztahů s Ruskem, Íránem a dokonce i s Kubou. Co a jak se povede, je otázka. Média však zatím nemají důvod přestat jej chválit.
Sto dní uplyne tento týden i od inaugurace Baracka Obamy, do kterého vkládají Američané podobně velké naděje a očekávání jako kdysi do Roosevelta. Málokdy je ale sto dní dost na to, aby se dalo něco objektivně hodnotit.
Skandální účes a Zátoka sviní
Dobrým příkladem je Gerald Ford. Jeho rozhodnutí ze září 1974 (přesně měsíc poté, co se ujal prezidentského úřadu) omilostnit svého předchůdce Richarda Nixona zkompromitovaného aférou Watergate se mu o pouhé dva roky stalo osudným (to kvůli němu prohrál ve volbách s Jimmym Carterem). Američané byli pěkně naštvaní a měli za to, že se přímo před jejich očima odehrála šaráda typu „já na bráchu, brácha na mě“ aneb prezidentský úřad pro dosavadního viceprezidenta výměnou za generální pardon pro Nixona. S odstupem ale dávají historici i politologové Fordovi za pravdu a říkají, že se za daných okolností rozhodl nejlépe, jak mohl.
Dalším zářným příkladem je Bill Clinton. Jeho prvních sto dní bylo, slušně řečeno, katastrofa. Zbytečná, protože bezvýsledná debata o homosexuálech v armádě, která mu vynesla cejch neschopného liberála, pokoutné jmenování manželky Hillary šéfkou krizového štábu, jehož úkolem měla být reforma zdravotnictví, nebo fáma, že jeho prezidentský letoun na dvě hodiny zastavil provoz na letišti v Los Angeles jen proto, že si prezident nechával předělávat účes - to všechno přispělo k tomu, že z něj Američané byli po stech dnech přinejmenším rozpačití. Éra jeho vlády dnes však patří k nejlépe hodnoceným (byť se dá říct, že jak neslavně začala, tak neslavně i skončila).
Fanfáry si za prvních sto dnů vlády nevysloužil ani tolik obdivovaný John Fitzgerald Kennedy. V prezidentské kampani toho nasliboval hodně, ale než stačil cokoliv realizovat, šokoval Ameriku neslavnou invazí na Kubu. Operaci CIA v Zátoce sviní sice posvětil jeho předchůdce Eisenhower, Kennedy ji však mohl zastavit.
Obama workoholik
Přestože i Obama čelil hned po nástupu do úřadu ožehavým problémům v zahraniční politice, žádný z nich nevyžadoval bleskové řešení. Stejně jako v roce 1933 za Roosevelta dominuje rovněž jeho agendě ekonomická krize. Pokud mu je vůbec něco vytýkáno, pak snad jen hektická snaha stihnout příliš. Obří finanční stimuly pro ekonomiku jsou jen špičkou ledovce. Připravuje reformu zdravotnictví, snaží se zachránit krachující automobilový průmysl a zároveň po vzoru Japonska nebo Francie oprášit zašlou slávu železnice. Usiluje o navázání nových vztahů s Ruskem, Íránem a dokonce i s Kubou. Co a jak se povede, je otázka. Média však zatím nemají důvod přestat jej chválit.
