Oba týmy před začátkem oběhly stadion. Zápas, který se hrál na konci října, byl nečekaně tvrdý a dvě hráčky dokonce skončily na nosítkách. K nelibosti trenéra Jordánek byly Palestinkám uznány dvě pochybné penalty, ale zápas nakonec skončil remízou 2:2.
Divačkám ale nešlo ani tak o výsledek, jako o samotný zápas. Hráčky se po něm kamarádsky objaly se soupeřkami a znovu oběhly za nadšeného jásotu publika kolečko kolem stadionu.
Ženský fotbal má na Blízkém východě mnoho fanoušků, ale v tamních islámských konzervativních společnostech není lehké ho prosadit. V Kuvajtu například narazily pokusy o sestavení ženského fotbalového týmu na odpor parlamentu, který dospěl k závěru, že fotbalistky do muslimské společnosti nepatří.
Ve Spojených arabských emirátech se ženský národní tým podařilo sestavit až letos. Několik klubů existuje v Saúdské Arábii, ale jejich činnost je omezena na liberálnější prostředí univerzit. Hrát se tam smí před nepočetným a výhradně ženským publikem. Íránky musejí hrát doma i v cizině s hlavami zakrytými hidžábem a ženy jako divačky na stadiony nesmějí.
Trénink na betonu
Palestinky mají jiné problémy. Jejich tým vznikl před šesti lety na západním břehu Jordánu, na univerzitě v Betlému. Kvůli izraelským uzávěrám v okolí židovských osad bylo pro hráčky obtížné dostat se na tréninky na jediné zatravněné hřiště, které je v Jerichu.
Trénovalo se tedy na betonovém hřišti pro házenou se soupeři z chlapeckého týmu. Národní družstvo mohlo hrát jedině v sousedním Jordánsku, ale vyvstal problém s hráčkami z pásma Gazy, které nedostaly výjezdové doklady.
Vůbec nejtěžší ale bylo přesvědčit rodiny, aby povolily dcerám hrát. V týmu jsou křesťanky i muslimky, ale konzervativní rodiny například z Nábulusu nebo Džanínu pro fotbalové nadšení dcer moc pochopení neměly. Ale věci se postupně daly do pohybu, teď mají Palestinky futsalovou ligu, národní fotbalový stadion a jezdí i na mezinárodní turnaje.
Nutno také přiznat, že ne všechny muže, kteří přišli ke stadionu ve východním Jeruzalému, přitahoval výhradně fotbal. Mnoho z těch, kdo se nevešli do hlediště, vzalo za vděk pozicemi na střechách domů nebo autobusů, jiní se vyškrábali na oplocení.
"Přišli se prostě podívat na ženy, i já jsem tu, abych si našel přítelkyni," přiznal dvacetiletý student architektury Abdalláh Avád.