Rok 2009 ve světě? Záhadný pád letadla, blamáž v Kodani...

Záhadný pád letadla Rio - Paříž
Prvního června letošního roku přinesly agentury tragickou zprávu: letadlo s 228 lidmi na palubě zmizelo nad Atlantikem a nedorazilo do Paříže. Ihned se rozběhly záchranné akce. Pátrání bylo ale dlouho bez výsledku. Až po pár dnech bylo v Atlantiku objeveno rozesetých pár trosek letounu a několik mrtvých těl. Těla 178 pasažérů se až dodneška nenašla, stejně jako černé skříňky zmizelého airbusu. Co bylo příčinou nehody? O té se může stále jen spekulovat. Zmizení letadla, které směřovala z Rio de Janeira do Paříže, se tak stalo jednou z největších záhad roku 2009.
 
Posádka se naposledy ohlásila asi tři a půl hodiny po startu, zhruba 850 kilometrů severovýchodně od brazilského souostroví Fernando de Noronha. Pak už se z paluby ozýval jen automatický pilot. Někteří mluví o vadných senzorech na měření rychlosti nebo výškoměrů. Podle jiné verze byla v tu dobu nad oceánem bouře a letoun se rozpadl za letu. Mohlo se také stát, že blesk vyřadil všechny elektrické a další systému letounu, který se tak stal neovladatelným. Vyšetřování nehody stále pokračuje. Francouzi nedávno oznámili, že od února začnou znovu pátrat po černých skříňkách.

Nobelova cena pro Obamu
Do své funkce nastoupil Barack Obama na konci ledna a již v říjnu Nobelův výbor oznámil: Udělujeme mu Nobelovu cenu za mír. Za co? Ptali se jeho kritici. Cenu si zasloužil za angažovanost v boji proti chudobě, proti šíření jaderných zbraní a oteplování klimatu, obhajoval ho ale například slavný rocker a bojovník proti chudobě Bono Vox. Sám americký prezident přiznal, že byl udělením prestižního ocenění zaskočen. A při své prosincové návštěvě Osla i poznamenal, že nepochybuje o tom, že jiní by si cenu zasloužili více než on.
 
Proti udělení Nobelovy ceny právě americkému prezidentovi byli prý původně tři z pěti členů Nobelova výboru. Nakonec se ale shodli a prezidentovi USA ocenění dali za "mimořádnou snahu o posílení mezinárodní diplomacie a spolupráce mezi národy". Většina Američanů si ale dodnes myslí, že Nobelovu cenu dostal nezaslouženě. Podle prosincového průzkumu provedeného Quinnipiackou univerzitou bylo jen 26 procent obyvatel USA přesvědčeno, že je Nobelova cena za mír ve správných rukou. Opačného názoru pak bylo 66 procent dotázaných.

Propuštěný libyjský atentátník
Atentát na letadlo společnosti PanAm, které se v roce 1988 zřítilo nad skotskou obcí Lockerbie, se řadí mezi jednu z nejhorších tragédií v nedávné minulosti. Za útok, při kterém zemřelo 259 lidí na palubě letounu a 11 obyvatel Lockerbie, byl k doživotnímu trestu odsouzen libyjský terorista Abdal Basat Muhammad Midžrahí. Ve skotském vězení strávil Libyjec osm let. Letos 20. srpna ale přišly britské úřady s překvapivou zprávou: Midžrahího propouštíme. Oficiální důvod? Zdravotní stav Libyjce, který trpí neléčitelnou rakovinou prostaty a údajně mu měly zbývat pouhé tři měsíce života.
 
Jenže Midžrahího propuštění ihned vyvolalo vlnu kritiky – Libyjec byl totiž v Tripolisu triumfálně přivítán jako hrdina. Většina Libyjců ho totiž považuje za oběť, nikoli teroristu. Své zklamání nad propuštěním vyjádřil i americký prezident Barack Obama. Američané totiž tvořili většinu cestujících v letadle. Ihned se objevily spekulace, co za obchod za propuštěním bylo. Britský premiér nejprve všechno popřel, nicméně ministr spravedlnosti v říjnu přiznal, že "velmi významnou roli" v dohodě s Libyí hrály obchodní zájmy Británie. Midžrahí nyní žije v Tripolisu. V polovině prosince byl přijat do nemocnice, protože se jeho zdravotní stav prý rapidně zhoršil.

Zadržení režiséra Polanského
Slavného filmového režiséra Romana Polanského letos dostihla třicet let stará kauza. Když si jel na konci září vyzvednout do Švýcarska cenu za celoživotní dílo, tamní policie ho na základě mezinárodního zatykače zadržela za znásilněné třináctileté dívky, ke kterému mělo dojít v roce 1977. Polanski kvůli tomu tehdy prchnul ze Spojených států a nikdy se tam nevrátil.
 
Událost rozdělila nejen filmový svět na dvě poloviny. Jedni se režiséra zastávali a tvrdili, že věc je už dávno promlčená, druzí trvali na jeho potrestání. Po dvouměsíčním věznění byl 74letý Polanski nakonec propuštěn na kauci do domácího vězení, které tráví na své luxusní švýcarské chatě. Odtud se prý teď snaží zabránit svému vydání do Spojených států.

Euro na Slovensku
S koncem roku 2009 odtikávaly poslední minuty doby, kdy se daly slovenské koruny vyměnit za eura alespoň ještě v normálních bankách. Dvanáct prvních měsíců eura zvládlo Slovensko slušně. Zavádění nové a rušení staré měny neprovázely žádné vážnější potíže. Slovenské ekonomice se předpovídaly velké potíže kvůli zvolenému vysokému kurzu eura, ale v bilanci roku 2009 dopadlo Slovensko srovnatelně s Českem a Maďarskem, jejichž měny přitom vůči euru poklesly o deset až dvacet procent.
 
Z hlediska získávání nových investic se naopak euro ukázalo jako slovenská výhoda. Ale i na konci roku 2009 Slováci stále ještě přepočítávali v duchu většinu cen na koruny, žehrali na spoustu drobných. Na druhou stranu se mohou pyšnit tím, že jsou spolu se Slovinci jedinými členy eurozóny a po nich tam jen tak někdo nevstoupí.

Nevyzpytatelná Severní Korea
Severní Korea i letos provokovala svět se svou jadernou zbraní. V dubnu se objevily zprávy, že se definitivně zařadila na seznam zemí, které disponují atomovou bombou. Netrvalo dlouho (několik týdnů) a Korea oznámila, že pumu podruhé úspěšně otestovala (poprvé se tak mělo stát v říjnu 2006). Svět na Koreu přitlačil, ale ta ostentativně otestovala i pár raket dlouhého doletu.
 
Navíc se chystala ztrestat u soudu dvojici amerických novinářek, které zadržela údajně na svém území (a obvinila ze špionáže). Soud oběma uložil dvanáctiletý trest ve formě převýchovy v pracovním lágru. Čím dál nepřátelštější Koreu nakonec obměkčil bývalý americký prezident Bill Clinton, který v srpnu nečekaně zaletěl do Pchjongjangu a zpátky se vrátil i s novinářkami. Pominuly i hrozby ve formě demonstrace síly - jako by se korejský vůdce Kim Čong-il spokojil s tím, že se mu splnilo jeho dávné přání - setkat se a popovídat si s Billem Clintonem.

Tady je Ahmadínežádovo
Írán letos volil prezidenta. Západ si moc přál, aby jím už nebyl Mahmúd Ahmadínežád - provokatér, který kudy chodí, tudy nadává na Izrael (zpochybňuje holokaust) a mlží kolem íránského jaderného programu. Naději vzbudil Mír Hosejn Músáví, někdejší íránský premiér, který se po téměř dvaceti letech rozhodl vrátit do politiky. Vedl tábor tak zvaných reformistů, kteří se na rozdíl od vládnoucího režimu nebrání jednáním se Západem. Jenže červnové volby dopadly jinak - vyhrál v nich Ahmadínežád. Íránci tomu nechtěli věřit - hlavně lidé v Teheránu - a vyšli do ulic.
 
Vláda ze země vykázala zahraniční novináře, ale informace se přesto dostávaly ven - díky internetu. Ahmadínežád se udržel u moci a před soudem stanula celá řada lidí, kteří buď vedli, nebo se účastnili pouličních demonstrací. Írán rovněž přitvrdil ve svém postoji k Západu - obvinil jej z toho, že demonstrace podněcoval. Přestože se jen nakonec povedlo přemluvit k šestistranným jednáním v Ženevě, se svým jaderným programem dál tajnůstkaří - v září vyšlo najevo, že postavil tajnou továrnu na obohacování uranu v horách nedaleko Kómu.

Fiasko v Kodani
Byla to historicky největší konference o klimatu, které se zúčastnili zástupci ze 193 zemí a více než sto světových vůdců. Z dvoutýdenního jednání měla vzejít náhrada za Kjótský protokol. Nestalo se. Konference nakonec skončila s více než půldenním zpožděním v sobotu 19. prosince po závěrečném jednatřicetihodinovém vyjednávacím maratonu. A jejím výsledkem je pouhé "vzetí na vědomí" takzvané Kodaňské dohody, kterou s lídry klíčových rozvíjejících se zemí dojednal americký prezident Barack Obama.

 
Právně nezávazná dohoda dokonce ani nebyla schválena, protože se proti ní postavila skupinka států. Zklamání, je to slabé, text nemá žádnou váhu, takové byly první reakce na výsledek kodaňských jednání. Dohoda sice vyzývá největší znečišťovatele ke snížení emisí, ale nemůže je k tomu přinutit. Důvody neúspěchu? Množství rozporů mezi chudými a bohatými zeměmi a také mezi dvěma největšími znečišťovateli ovzduší na světě – Čínou a USA.

Dvacáté výročí konce komunismu
Postkomunistické země dlouho řešily, kde vlastně by měl být vrchol oslav pádu komunismu, od kterého uplynulo v roce 2009 dvacet let. Češi, nebýt takřka soukromé oslavy Václava Havla a pochodu studentů, kvůli politickému chaosu vlastně nic nepořádali. Maďaři nevěděli, které datum vybrat a Poláci se nakonec rozhodli z kulatých výročí připomenout raději velkým summitem v Gdaňsku 70. výročí začátku druhé světové války. 


A tak se velké oslavy nakonec konaly pouze v Berlíně pod Braniborskou bránou. S Lechem Walesou a Michailem Gorbačovem, ale bez Václava Havla. Barack Obama si nenašel "novou Evropu" čas a jen posílal videa. Zato Rusko, v podobě Vladimíra Putina a Dmitrije Medveděva dávalo svoji sounáležitost s Evropou hrdě najevo.

Lisabonská smlouva nakonec platí
Evropská unie zažila 1. prosince jednu z největších změn ve své historii. V platnost totiž vstoupila Lisabonská smlouva, která mění fungování evropské sedmadvacítky. Ratifikační pouť této dohody ale vůbec nebyla jednoduchá. Původně totiž měla smlouva začít platit již od ledna letošního roku, kvůli neúspěšnému irskému referendu k tomu ale nedošlo. Všechny zraky evropských státníků se pak upíraly k Irsku, kde se 2. října konalo opakované referendum o Lisabonu. A zastánci nové smlouvy v něm zvítězili - 67 procent voličů se vyslovilo pro platnost Lisabonské smlouvy.

Všem zdržením ale ještě nebyl konec. Stále se čekalo na podpis polského prezidenta Lecha Kaczynského a jeho českého kolegy Václava Klause. Kaczynski dlouho neotálel a smlouvu slavnostně ratifikoval 10. října. Český prezident poté přišel s požadavkem na výjimku z listiny základních práv EU, která je součástí Lisabonské smlouvy. Na konci října ale již věci dostaly spád. Výjimka byla Česku na říjnovém summitu přiznána a 3. listopadu rozhodl i český Ústavní soud, že smlouva je v souladu s právním řádem. Ten samý den proto Václav Klaus smlouvu svým podpisem ratifikoval, Česko tak učinilo jako poslední ze zemí EU.