Aquino bude přebírat žezlo po dnes velmi nepopulární prezidentce Glorii Macapagalové-Arroyové. Její vláda odchází s pověstí jedné z nezkorumpovanějších vlád v dějinách Filipín. Pro většinu obyvatel této chudé země Aquino ztělesňuje změnu a naději na lepší život.
V matčiných stopách
Překvapením pro všechny zůstává na filipínské poměry relativně klidný průběh voleb. Objevily se sice podvody jako kupování hlasů, násilné útoky zaměřené proti rivalům, ale ne v takové míře, s jakými počítaly ty nejčernější scénáře. Během volebního dne přišlo o život "jen" osmnáct lidí, v minulosti se přitom oběti počítaly na stovky.
Obavy se vznášely zejména nad automatizovaným způsobem voleb. Nikdo totiž netušil, zda přístroje nápor 54 milionů zaregistrovaných voličů unesou. Skeptické hlasy varovaly, že v případě selhání voleb lidé vyjdou do ulic, vojáci uspořádají vojenský puč a prezidentka vyhlásí výjimečný stav. Nic z toho se naštěstí nekonalo.
Ještě pár dní před volbami však situace vypadala zcela jinak. Několik volebních okrsků nemělo zatím přístroje vůbec k dispozici. Ty navíc ve zkušebních testech vykazovaly chyby a k tomu všemu zhruba 76 tisíc paměťových karet, na které měly být výsledky uloženy, muselo být náhle znovu nakonfigurováno. To vyvolalo obavy nejen u většiny kandidátů, ale i u voličů, kteří podle zpráv z místních médií byli skutečně ochotni vyjít do ulic.
Největším překvapením však zůstává rychlé zpracování volebních výsledků. Na rozdíl od minulosti, kdy manuální sčítání trvalo dlouhé dny a noci – či dokonce i týdny – byl tentokrát vítěz prezidentského klání znám prakticky již za několik hodin.
Víc než svému slavnému otci se zatím oficiálně nevyhlášený nový prezident "Noynoy" Aquino – jak se mu tady na Filipínách přezdívá – podobá své neméně slavné matce "Cory" Aquinové. Oba se do popředí historických událostí dostali nečekaně. Zatímco z Aquinové udělalo sametové svržení diktátora Ferdinanda Marcose v roce 1986 ikonu demokracie a přeneslo ji z kuchyně rovnou do prezidentského paláce, "Noynoye" do prezidentských voleb katapultovala právě její loňská smrt. Corazon Aquinová podlehla rakovině.
V té době Filipínci v citovém rozpoložení nad odchodem své oblíbené "tetičky Cory", jak se jí familiárně říkalo, přenesli své naděje na lepší zítřky právě na jejího syna, do té doby relativně nenápadného senátora. A ten se začal pomalu, ale jistě na svoji roli připravovat.
"Musíme naší zemi vrátit demokratické hodnoty," řekl před časem sedmdesátitisícovému davu v obří aréně Araneta v narážce na devítileté vládnutí Macapagalové-Arroyové. Tu dokonce přirovnal k diktátoru Marcosovi. V záři reflektorů a pod deštěm žlutých konfet, oblečený v džínách a plandavém tričku, si začal uvědomovat, že budoucnost této země bude nejspíš příštích šest let v jeho rukou.
O dvě čísla větší džíny Jeho image skromného a nenápadného člověka si nedávno všiml i americký časopis Time, který jej neváhal přirovnat k "počítačovému matfyzákovi". Jinými slovy řečeno jde o přesný opak toho, co vyznávají zdejší suverénní politici v luxusních oblecích i jeho vlastní sestra Kris, bývalá modelka a nyní celebrita z televizní talk show.
Všech deset prezidentských kandidátů se během kampaně shodlo na tom, že zemi táhne ke dnu rozbujelá korupce. Na svých mítincích a v televizních spotech korupci označovali za největšího nepřítele chudých, s kterým je nutno řádně zatočit. Voliči ale nakonec uvěřili právě Aquinovi. "Je ze všech kandidátů jediný, který nás může korupce zbavit," svěřil se Filipínec Henry Faratero.
Podle odhadů skončí v kapsách politiků a státních úředníků ročně až neuvěřitelných šest miliard amerických dolarů. Jenže změnit filipínskou scénu desítky let ovládanou rodinnými klany, které do politiky vstupují právě kvůli tučným výdělkům, nebude žádný jednoduchý úkol.
Z elitářské rodiny navíc pochází i sám Aquino – příbuzní jeho rodičů patří k nejbohatším v zemi. Vlastní rozsáhlé pozemky a velké podniky. Tato skutečnost nahrává Aquinovým kritikům, kteří tvrdí, že kvůli jeho původu se mu rozbít vazby mezi politickou a podnikatelskou sférou nepodaří.