Vyplývá to z historie MI6, kterou na základě archivů této služby napsal historik Keith Jeffery. Podle něj britští zpravodajci před mnichovskou dohodou radili britské vládě, aby vyhověla Adolfu Hitlerovi a přistoupila na obsazení Sudet.
Podle knihy MI6 najala 14. března 1939 letadlo a dopravila do Londýna Moravce a deset jeho nejbližších spolupracovníků. Den poté obsadili nacisté zbytek Čech a Moravy, který zůstal po záboru Sudet. Šéf pražského oddělení MI6 Harold Gibons požádal 14. března londýnské ústředí o mimořádné výdaje - 1000 dolarů a 200 liber - na tuto "dramatickou operaci". Oznámil také, že převzal Moravcovy "nejdůležitější zpravodajské archivy", uvádí kniha.
V následujících dvou týdnech Gibons propašoval Moravcův archiv do Británie pomocí královských kurýrů a v diplomatických zavazadlech. Sám Gibons a zbývající agenti MI6 odjeli z Prahy 30. března 1939.
Kniha MI6: The History of the Secret Intelligence Service, 1909-1949 (MI6: dějiny Britské tajné služby) zachycuje prvních 40 let existence špionážní služby všeobecně známé jako MI6. Oficiálně se nicméně jmenuje Britská tajná služba (SIS) a až do 80. let vláda oficiálně nepotvrdila její existenci. Nyní vedení MI6 poskytlo Keithu Jefferymu přístup do svých archivů. Bývalý šéf MI6 John Scarlett, který stál před pěti lety u zrodu celého projektu, dnes zdůraznil, že jde o jednorázový projekt a nejsou plány na další pokračování dějin zahraniční špionážní služby. Jeffery byl omezen rokem 1949, aby nebyly ohroženy identity pozdějších agentů. Před rokem vyšla obdobná oficiální historie britské kontrarozvědky MI5.
Čtěte také: |
Po útěku do Londýna vedl Moravec československé zpravodajské operace z Británie. Kniha otiskuje fotografii, na níž jsou ve větší společnosti československý prezident Edvard Beneš, Gibons i Moravec. Podle knihy si MI6 cenila informací důstojníka německé armády Paula Thümmela, který pracoval právě pro Moravce. Podobně díky blízkým vztahům Gibonse s Moravcem podědili Britové československé zpravodajské zdroje v Maďarsku.
Ústředí SIS povolilo Gibonsovi navázat přímé kontakty s Moravcem začátkem roku 1938, především kvůli sledování pohybu německých vojsk. Britové prý byli spokojeni s informacemi od Čechů, například o pohybech německých vojsk v Rakousku. Spolupráce byla natolik těsná, že jeden československý vojenský kontakt byl během mnichovské krize sice roztrpčen zradou spojenců, ale ujistil Gibonse, že ať rozhodnou politici cokoli, "naši spolupráci" to neovlivní, uvedla kniha.
Značnou pozornost věnuje právě období před podpisem mnichovské dohody, ve které Německo, Itálie, Británie a Francie rozhodly o předání části československého pohraničí s německou menšinou (Sudet) Německu. Zdůrazňuje, že britská vláda se tváří v tvář složitému problému snažila získat rady z nejrůznějších zdrojů. SIS, jejímž posláním bylo jen poskytovat tajné informace, byla tehdy "mimořádně a zřejmě poprvé" požádána o politickou radu.
Výsledkem byla zpráva šéfa politické sekce SIS Malcolma Woolcombea nazvaná Co bychom měli dělat? Mezi jinými doporučil "mírové oddělení sudetských oblastí od Československa a jejich připojení k Německu". Podle něj to jen předcházelo "nevyhnutelnému" vývoji. Jednotu a bezpečnost Československa není možné udržet v jakémkoli uspořádání, které by ponechávalo sudetské Němce ve státě, uváděla zpráva, kterou schválil i tehdejší šéf SIS Hugh Sinclair.
Podle Jefferyho není jasné, jaký vliv přesně dokument měl, ale "zjevně odpovídal většinovému názoru ve vládě". Kniha také uvádí, že Sinclair ochotně dával politikům rady podporující politiku appeasementu, tedy ustupování Hitlerovi.