Terénní auto pomalu zdolává výmoly, které na silnici zanechaly nedávné monzuny. Pitoreskní krajina za okny ubíhá pomalu a člověk si uvědomí, že vzdálenost není v Indii žádným kritériem. Ujet 150 kilometrů trvá šest hodin.
Východoindický stát Urísa na první pohled připomíná ráj. Sytě zelená rýžová políčka, kokosové palmy a Indický oceán. Zdání klame. V odlehlé oblasti v centrální části státu tvrdě vládne kastovní řád a lidé na jeho dně jsou stále šikanováni. Osada nedotknutelných neboli dalitů – tedy kasty nejnižší – není na první pohled ničím zvláštní. Několik hliněných domků bez elektřiny tak trochu je i není součástí větší vesnice. Ta je oddělená lánem pole a lidé z osady do ní mají jen omezený přístup.
Dostane jiný hrnek, patří k nízké kastě
To není ale jediný způsob, jak dostávají nedotknutelní najevo, že jsou lidmi druhé kategorie. "Pokud si chceme dát u stánku čaj, servírují nám ho ve speciálních skleničkách," svěřuje se starší muž a dodává, že do příbytků bohatých lidí – neboli těch, kteří si užívají luxusu elektřiny – se nikdy nepodíval. Nepustili ho přes práh...
"Jednou jsem byl pozván na čaj do domu, kde sloužil můj otec. Šálek, ze kterého jsem pil čaj, byl "speciální" v tom smyslu, že byl určen výhradně pro nedotknutelné," vzpomíná na své dětství jeden ze studentů Univerzity Džaváharlála Néhrúa v Dillí a pokračuje: "Takový šálek musí poté zase umýt jen člověk z nízké kasty. Tehdy ho opláchl můj otec. Já si tehdy ještě neuvědomoval, že se jedná o projev nedotknutelnosti."
Problém segregace začíná už u dětí, které často nedokončí ani základní školu. Negramotnost u nedotknutelných přitom dosahuje u mužů 48 procent, a u žen dokonce 77 procent. Pro srovnání – u zbytku indické populace jsou tato čísla minimálně o pětinu nižší.
Na okraji společnostiNedotknutelní jsou potomci dávných původních etnik, jež se při vytváření hierarchické kastovní společnosti ocitli pod jejím dnem. Zhruba 1500 let starý řád rozdělil společnost na čtyři základní vrstvy: bráhmany (duchovní), kšatrije (válečníky), vaišje (obchodníky) a šúdry (zemědělce a řemeslníky). Pátá složka, která nebyla považována za součást společnosti, byli nedotknutelní. Později se mezi všemi vrstvami včetně těch nejnižších vytvořily tisíce podkast, a hierarchický systém tak ještě zbytněl. Dalitům, jak se dnes nedotknutelným říká, byly přisouzeny takové práce, jako je spalování mrtvol, uklízení cest či vydělávání kůží, a jejich dotyk byl považován za znečišťující. Po tisíce let čelili krutému zacházení ze strany většinové společnosti. To oficiálně odmítla až indická ústava z roku 1950 a vláda dodnes tyto znevýhodněné vrstvy obyvatel podporuje systémem rezervací na vysokých školách a ve státním sektoru. I když se tím postavení některých nedotknutelných podstatně zlepšilo, stále se jedná o sociálně zaostalé komunity, které na indickém venkově dodnes trpí diskriminací. S formováním nové identity nedotknutelných v indickém sekulárním státě začali sami sebe nazývat dalité, doslova ‚podrobení‘. Toto pojmenování je především výrazem protestu a souvisí se vznikem dalitského hnutí. V posledních letech je hlasy dalitů slyšet častěji a mnoho z nich se dostalo i do vysoké politiky. Dnes tuto vrstvu indické společnosti tvoří 16 % z více než miliardové populace, tedy přes 160 milionů lidí. |
Do další vesnice nedotknutelných je to asi půl hodiny cesty autem. Venkovská idyla se zcela rozplyne, když míjíme uhelné doly, kterých je v oblasti bezpočet. Síla štiplavého zápachu doutnajícího uhlí v osadě Ambedkanagar je do očí – respektive do nosu – bijící. Domky uplácané z hlíny totiž od dolu odděluje jen silnice a pár stromů. V osadě žije kolem třiceti rodin a život je zde o poznání truchlivější než v předešlé vesnici.
Ambedkanagar vznikl před deseti lety, když jeho nynější obyvatelé museli opustit své původní domovy kvůli těžbě. Vesnic, které musely ustoupit těžbě uhlí či jiného nerostného bohatství, jsou v okolí desítky a v celém státě Urísa pak stovky.
Problém Ambedkanagaru tkví v tom, že jeho obyvatelé patří k dalitům a dovolat se někde kompenzace je pro ně téměř nemožné.
Do školy je to odsud patnáct kilometrů – navíc nehostinnou "měsíční" krajinou – a děti proto do školy nechodí vůbec. Problém s vodou a epidemií malárie, se kterou se vesnice každoročně potýká, už nijak nepřekvapí. Se svými původními domovy navíc přišli i o možnost věnovat se tradičnímu zemědělství, a tak se dnes nechávají najímat jako námezdní dělníci ve stavebnictví za denní mzdu nepřevyšující u mužů v přepočtu 50 korun, u žen jen 30. "Není jiná možnost, kdybychom se například pokusili vyrábět nějaké zboží, nikdo ho od nás nekoupí. Všichni vědí, že jsme nedotknutelní," vysvětluje jeden z vesničanů.
Marné konvertování
Kastovní systém dál vládne hlavně na tradičním venkově. Lidé nižšího postavení jsou odmítáni u holiče, peníze se vracejí tak, aby nedošlo k fyzickému kontaktu, používá se zmíněné zvláštní nádobí a někdy i otevřené násilí. Anonymní a relativně myšlenkově nejsvobodnější velkoměsta mají pro dality hlavně přitažlivost jako místo, kde je možno vyváznout ze sociálního ponížení. Ale ani to nemusí být řešení. Lidé na první pohled sice nepoznají, z jaké kasty člověk pochází, ale například v pracovním kolektivu je to jen otázka času. Identitu odhalí příjmení, otázky na rodinu, region původu a podobně.
"Kastovnictví v moderním městě na sebe vzalo podobu sociálního vyloučení. Lidé z vyšších kast obvykle nechtějí pronajímat nemovitosti dalitům. Proto je v některých čtvrtích velmi těžké získat podnájem, pokud patříte do nízké kasty," říká tentokrát studentka z Univerzity Džaváharlála Néhrúa, kde jsou pro dalitské posluchače využívány rezervační kvóty.
"Člověk, který vám nechce pronajmout byt, protože jste dalit, vás asi jen těžko zaměstná. Samozřejmě si nedovolí říct otevřeně důvod, ale vymyslí si, že postrádáte talent, nejste dostatečně vzdělán a podobně. Takto nějak vypadá diskriminace dalitů v moderních metropolích. Není otevřená, nelze ji dokázat, anebo jen ztěžka, ale je přítomná," dodává.
Řada nedotknutelných v naději na lepší život mimo kastovní útlak také konvertuje k jinému náboženství. Nejčastěji je to buddhismus a není bez zajímavosti, že devět desetin buddhistů v Indii tvoří právě dalité.
Ale ani změna náboženství nemusí nutně znamenat vysvobození. Pro většinu hinduistů na venkově totiž navždy zůstanou lidmi druhé kategorie – nezávisle na víře, kterou vyznávají.
