Přežil dlouhá léta nepřátelství se Západem i nálety nařízené v roce 1986 tehdejším americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, který mu dal nálepku "vzteklého psa Blízkého východu". Paktoval se s palestinskými a severoirskými teroristy, útoky z 11. září ale odsuzoval. Zavrhl komunismus i kapitalismus, aby nakonec využíval výhod obou ideologií – a přízně obou táborů. Domácí disent neúprosně umlčoval, teď ale ve své vlastní zemi čelí zřejmě největšímu ohrožení od 1. září 1969, kdy se coby teprve 27letý vojenský důstojník chopil v nekrvavém puči moci.
Výstřední vůdce
|
Jeho vlasy zůstávají tmavé spíše díky chemii než dílem přírody, nejen proto je ale Kaddáfí i nadále nepřehlédnutelnou postavou mezinárodní politické scény. Když v sousedním Tunisku vypukly násilné nepokoje, při nichž byl – i pomocí domácího a zahraničního politického nátlaku – odstaven prezident bin Alí, Kaddáfího to prý "bolelo". To ovšem není nic proti tomu, jak velké utrpení by mu způsobil jeho vlastní pád...
Libyjský vůdce je na neúspěchy zvyklý, nese je ovšem nelibě a snaží se je vzápětí kompenzovat vítězstvími na jiných frontách. Když se mu nepodařilo stát se po smrti svého mladického hrdiny egyptského vůdce Násira novým předákem arabského světa, začal se tvářit jako první Afričan – a mapou černého kontinentu si nechával zdobit i svůj šat. Když mu nevyšlo vytvoření "arabské federace" společně s Egyptem a Sýrií, pokoušel se – podobně neúspěšně – alespoň spojit s Tuniskem. Když při náletech na Benghází a Tripolis, které Reagan nařídil jakožto odvetu za (nejspíš) libyjské prsty v pumovém útoku na americké vojáky na západoberlínské diskotéce La Belle, zahynula Kaddáfího nevlastní dcera Hannah, "vzteklý pes" se opět rozzuřil. A za jeden z následků jeho hněvu je považován výbuch letadla společnosti PanAm nad skotským Lockerbiem, při němž jen pár dní před Vánocemi roku 1988 zahynulo celkem 270 lidí.
Kaddáfího manýry |
Kaddáfí je sice svérázný, svéhlavý a vznětlivý, ale i silně pragmatický. Proto po teroristických útocích z 11. září 2001 přispěchal s nečekaně hlasitým odsouzením atentátů, neboť zřejmě tušil, že by se mohl stát jedním z "vedlejších" cílů americké odvety, navíc s radikálními islamisty měl problémy sám. O dva roky později se pak slavně vzdal svých programů na vývoj zbraní hromadného ničení, přiznal vinu za Lockerbie a byl vzat Západem na milost.
Libyjský vůdce dává rád na odiv svoji skromnost. Ponechal si "jen" hodnost plukovníka, zahraniční návštěvy přijímá v beduínském stanu a cestovní verzi tohoto přístřešku s sebou vozí i při výpravách do vzdálené ciziny. Pokud jde ale o mocenské ústupky, tam se dělit nehodlá. Ostatně jak zásahy proti nynějším protestům komentoval nedělníku Independent on Sunday bývalý britský velvyslanec v Tripolisu: "Myslím, že přístup libyjského režimu je buď všechno, nebo nic."
