Tedy pokud své sesazení přežije. V zemi, kde třetina lidí trpí chronickým hladem a většina ostatních musí přežít se třemi dolary na den, totiž nemusí hněv ulice uklidnit ani konejšivý účinek masově žvýkaného kátu (kát je rostlina s mírně povzbudivými účinky - pozn. red.).
Loutka, která se vymkla
Sálih se drží moci v Jemenu už dlouhých 32 let. Skoro by se chtělo říci, že se jedná o klasického selfmademana. Jeho kariéra totiž kopíruje příběh prosťáčka, co svou pílí ke štěstí přišel, ovšem v poněkud drsnějších blízkovýchodních kulisách.
Tak jako mnozí další diktátoři, vděčí i Sálih za svůj výtah k moci armádě. Díky ní mohl v roce 1958 opustit chudé poměry městečka Bejt al-Ahmar, kde se podle legendy živil jako pastevec koz. Předtím stihl vychodit jen několik tříd náboženské základní školy.
Jakožto příslušník vlivné šíitské kmenové konfederace hašídovců vstoupil do služeb královské armády zajídských imámů, jejichž dynastie vládla severnímu Jemenu po staletí. Během republikánského puče v roce 1962 však rychle změnil strany a stal se z něj věrný stoupenec nových poměrů.
V následující občanské válce se podle oficiálního životopisu mezi kolegy zapsal jako hrdina, který se odvážně pouští i do bezvýchodných akcí. Vzhledem k jeho nízkému věku a hodnosti však bude pravděpodobnější spíše verze historika Paula Dresche.
Ten v knize Moderní dějiny Jemenu popisuje Sáliha jako tankistu, který "v ulicích bezhlavě zasypával střelami zejména symboly levičáckého pokroku, což pro něj byly lékárny a kina".
V armádě však postupoval velmi rychle a po zavraždění prezidenta Al-Ghašmího (na kterém měl podle některých informací svůj podíl) byl zvolen prezidentem. "Nepříliš bystrý Sálih měl být jen loutkou v rukou vlivné armádní kliky, ale systematickým likvidováním či korumpováním svých konkurentů se v křesle absolutního vládce země usadil natrvalo," říká rodák z Česka, který žije v Saná už 30 let.
Sálih byl velkým fanouškem brutální diktatury Saddáma Husajna v Iráku. Jako jediný z arabských vůdců se za něj v době první války v Zálivu postavil, za což mu "poděkovalo" přes milion Jemenců, kteří pak museli okamžitě opustit saúdskoarabská ropná pole, kde vydělávali na živobytí svých početných rodin ve vlasti. Posílili pak armádu nezaměstnaných, kterou dnes tvoří přes 40 % práceschopných Jemenců.
Stejně tak se Sálihovi nevyplatilo koketování s Al Kajdou. V 80. letech podporoval jemenské mudžáhidy bojující v Afghánistánu proti Sovětům, po jejich návratu je využíval k útokům na "bezbožný" komunistický režim v jižním Jemenu. Po sjednocení obou zemí v roce 1990 se Al Kajda zabydlela v horách na východě a na mušku si vzala právě Sáliha. Ten pak musel požádat o pomoc Američany.
Spolupráce s USA však Sálihovi na domácí půdě na oblibě nepřidává. Islamisté ho už napevno zařadily mezi americké agenty.
Pokud se pokusíme podívat na Sálihovy úspěchy, určitě je na prvním místě sjednocení země, která drží i přes obrovské problémy stále pohromadě. Za dobu své vlády dovedl k dokonalosti mocenský systém vládnutí, který mu doposud vycházel: přátele a příbuzné dosadit na klíčové posty, vytvořit feudální síť "vazalů", šetřit loajalitou ke spojencům a nepřátele popouzet vůči sobě navzájem. Ze soupeřů udělal partnery a na veřejnosti se prezentoval jako neideologický a sekulární vůdce. Pro správu země, která nemá ropu, vodu, průmysl ani vzdělané elity je to však dost málo.
Přesvědčování o tom, že v roce 2013 už nehodlá znovu kandidovat, tak na Jemence moc nezapůsobilo. O Sálihově osudu se však spíše než na pouličních demonstracích bude rozhodovat jinde. Jemen totiž mnohem více než Egypt či Tunisko funguje na principu kmenové struktury moci. Právě v sídlech jednotlivých kmenových vůdců se v nejbližších dnech ukáže, zda Sálih svůj mandát dokončí, nebo bude svržen. Zemi sužovanou separatismem, chudobou a hrozbou občanské války v tom případě však paradoxně nemusí čekat nic dobrého.
