Pětašedesátiletý rodák ze Súdánu vydělal miliardy dolarů v telekomunikačním byznysu a dnes žije převážně v Monaku. Na rodnou Afriku nejenže nezapomněl, dodnes se jí snaží pomoct. A vzhledem k tomu, že patří k těm, co tvrdí, že "ryba smrdí od hlavy", snaží se v první řadě změnit to, kdo a jak dnes v Africe vládne.
"Problém je v katastrofální úrovni vedení a vlády - je tu přespříliš diktátorů, megalomanů a zlodějů, kteří zohledňují jen vlastní zájem," říká Ibrahim a dodává: "Tihle všichni zbožňují Západ, když jde o drahá francouzská vína, luxusní americká auta, mobilní telefony a tak dál. Když ale začnete mluvit o lidských právech, kroutí hlavou a říkají: to jsou manýry Západu, ty nám tu nezavádějte."
Ibrahim založil nadaci, která nese jeho jméno a každoročně uděluje cenu vybranému africkému vládci, který "ctí pravidla demokracie, nerozkrádá stát, a když prohraje volby, postoupí svůj úřad tomu, kdo ho porazil" (což nebývá v Africe zvykem, viz například nedávné tahanice kolem předání prezidentského úřadu v Pobřeží slonoviny).
Ibrahimova nadace mu vystaví šek na pět milionů dolarů a doživotně mu pak rok co rok vyplácí rentu 200 tisíc dolarů. To je mnohem víc, než kolik laureátům vyplácí například Nobelův výbor (1,3 milionu dolarů). Důvod je prostý - čím víc peněz, tím větší šance, že budou brát Afričané celou věc vážně.
Ibrahim vystudoval v Británii, kde taky vydělal první velké peníze. Koncem 90. let svůj telekomunikační byznys rozšířil do Afriky a díky tomu v praxi poznal, jak se tam dělá politika. Úplatky jsou všudypřítomnou realitou, zvlášť když jde o branži, jako jsou telekomunikace, kde je potřeba jednat s úřady. Ibrahim jim čelil tak, že své zaměstnance instruoval, aby po úřednících, kteří po nich budou úplatky vyžadovat, chtěli sumu napsanou na papíře. Pro jistotu ještě ve firmě zavedl regule, podle nichž muselo každé větší vydání schvalovat představenstvo. V roce 2005 koupila jeho podnik Celtel kuvajtská společnost MTC za 3,4 miliardy dolarů. O rok později založil Ibrahim svou nadaci.
"V Africe vládne chaos. V první řadě je potřeba zajistit vymahatelnost práva," řekl nedávno deníku The Wall Street Journal. S ideou ceny, která by lídry afrických zemí motivovala ctít demokratické regule, přišel v roce 2006. Jejími nositeli se mohou stát jen političtí "vysloužilci", tedy ti, kteří buď aktuálně, nebo už před časem odešli ze svých úřadů. Řada afrických vládců se drží u moci hlavně proto, že by se najednou octli de facto bez příjmů. "V Africe neexistuje, že byste mohli žít z přednášek a psaní pamětí nebo že by vás dosadili někam do dozorčích rad. Evropští politici můžou mít bohatý důchod, ti afričtí takovou šanci nemají," vysvětluje Ibrahim.
Cena byla dosud udělena jen dvakrát - v roce 2007 bývalému prezidentovi Mozambiku Joaquimu Chissanovi a o rok později jeho botswanskému protějšku Festusi Mogaemu. Vedle ceny sestavuje nadace každoročně žebříček vlád, který zohledňuje čtyři faktory: vymahatelnost práva, ekonomickou situaci, životní úroveň a dodržování lidských práv. Nejlépe si v něm vede jih Afriky, přesněji země, jako je Namibie nebo Botswana.
"Problém je v katastrofální úrovni vedení a vlády - je tu přespříliš diktátorů, megalomanů a zlodějů, kteří zohledňují jen vlastní zájem," říká Ibrahim a dodává: "Tihle všichni zbožňují Západ, když jde o drahá francouzská vína, luxusní americká auta, mobilní telefony a tak dál. Když ale začnete mluvit o lidských právech, kroutí hlavou a říkají: to jsou manýry Západu, ty nám tu nezavádějte."
Ibrahim založil nadaci, která nese jeho jméno a každoročně uděluje cenu vybranému africkému vládci, který "ctí pravidla demokracie, nerozkrádá stát, a když prohraje volby, postoupí svůj úřad tomu, kdo ho porazil" (což nebývá v Africe zvykem, viz například nedávné tahanice kolem předání prezidentského úřadu v Pobřeží slonoviny).
Ibrahim:V Africe vládne chaos. V první řadě je potřeba zajistit vymahatelnost práva. |
Ibrahimova nadace mu vystaví šek na pět milionů dolarů a doživotně mu pak rok co rok vyplácí rentu 200 tisíc dolarů. To je mnohem víc, než kolik laureátům vyplácí například Nobelův výbor (1,3 milionu dolarů). Důvod je prostý - čím víc peněz, tím větší šance, že budou brát Afričané celou věc vážně.
Ibrahim vystudoval v Británii, kde taky vydělal první velké peníze. Koncem 90. let svůj telekomunikační byznys rozšířil do Afriky a díky tomu v praxi poznal, jak se tam dělá politika. Úplatky jsou všudypřítomnou realitou, zvlášť když jde o branži, jako jsou telekomunikace, kde je potřeba jednat s úřady. Ibrahim jim čelil tak, že své zaměstnance instruoval, aby po úřednících, kteří po nich budou úplatky vyžadovat, chtěli sumu napsanou na papíře. Pro jistotu ještě ve firmě zavedl regule, podle nichž muselo každé větší vydání schvalovat představenstvo. V roce 2005 koupila jeho podnik Celtel kuvajtská společnost MTC za 3,4 miliardy dolarů. O rok později založil Ibrahim svou nadaci.
"V Africe vládne chaos. V první řadě je potřeba zajistit vymahatelnost práva," řekl nedávno deníku The Wall Street Journal. S ideou ceny, která by lídry afrických zemí motivovala ctít demokratické regule, přišel v roce 2006. Jejími nositeli se mohou stát jen političtí "vysloužilci", tedy ti, kteří buď aktuálně, nebo už před časem odešli ze svých úřadů. Řada afrických vládců se drží u moci hlavně proto, že by se najednou octli de facto bez příjmů. "V Africe neexistuje, že byste mohli žít z přednášek a psaní pamětí nebo že by vás dosadili někam do dozorčích rad. Evropští politici můžou mít bohatý důchod, ti afričtí takovou šanci nemají," vysvětluje Ibrahim.
Cena byla dosud udělena jen dvakrát - v roce 2007 bývalému prezidentovi Mozambiku Joaquimu Chissanovi a o rok později jeho botswanskému protějšku Festusi Mogaemu. Vedle ceny sestavuje nadace každoročně žebříček vlád, který zohledňuje čtyři faktory: vymahatelnost práva, ekonomickou situaci, životní úroveň a dodržování lidských práv. Nejlépe si v něm vede jih Afriky, přesněji země, jako je Namibie nebo Botswana.
