Barmánci Ťjo Zwa Mou a Bo Ťij se poprvé potkali ve vězení. Jeden byl teprve na střední škole, druhý už na vysoké, ale oba byli odsouzeni za účast na demonstracích proti režimu a další podobné aktivity. První na osm let, druhý si odseděl sedm. Ihned po svém propuštění v roce 1999 oba dva ze země odešli do thajského exilu. Ťjo Zwa Mou nyní pracuje jako šéf exilového webu Irrawaddy, jehož redakce sídlí v thajském Chiang Mai. Bo Ťij zase pomáhá politickým vězňům a jejich rodinám. V Thajsku pak žije i Lwei Ei Nan.
ČTĚTE TAKÉ. |
Organizace, pro kterou pracuje, pomáhá ženám, zejména těm žijícím v odlehlých částech Barmy, v Šánském státě (jednom ze sedmi svazových). V tomto regionu totiž probíhají neustálé boje a případy znásilnění žen jsou zde téměř na denním pořádku. Vedle podpory se ale snaží ženy i vzdělávat. Na barmsko-thajské hranici pořádají kurzy, ve kterých je učí historii regionu a šíří mezi nimi povědomí o lidských právech či demokracii. „Kurzy děláme na tajném místě, vždy šestnáct žen na tři měsíce. Hlavně se jim snažíme dodat sebevědomí, aby se staly aktivnějšími ve své komunitě,“ říká Lwei Ei Nan. Všichni tři pro LN vyprávěli o své práci i o současné situaci v Barmě.
* LN Právě dnes uplynul jeden rok od chvíle, kdy byla propuštěna z domácího vězení barmská disidentka Aun Schan Su Ťij. Co se za těch dvanáct měsíců v Barmě změnilo?
Ťjo Zwa Mou: Odpovědět na tuto otázku není lehké. Už to není černé, nebo bílé, jako to bylo v minulosti, ale řekl bych, že Barma je nyní taková šedivá. I Su Ťij říká, že se něco děje, nepatrné pokroky tu určitě jsou. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová mluví o skutečných změnách, my jsme ale žádné hmatatelné, radikální změny nezaznamenali. Vláda propustila nějaké vězně, velké množství jich ale zůstává ve vězení. A podmínky, za kterých je drží, jsou hrozné. Abych byl upřímný, nepřijde mi, že by tato vláda byla nějak odlišná od té předchozí. Jen si svlékli uniformy a vyměnili je za civilní oblečení. Kdyby si vláda skutečně přála demokracii, nejdříve by musela propustit všechny politické vězně, pak ukončit boje s etnickými skupinami po celé zemi a také zastavit porušování lidských práv. Teprve poté se dá mluvit o nějakých změnách. Jenže režim nic takového nedělá.
* LN Takže nejde o žádné zásadní zlepšení, ale jen o takové kosmetické úpravy?
Bo Ťij: Oni teď na jednu stranu mluví s Aun Schan Su Ťij v hlavním městě, jenže ve stejnou chvíli bojují s etnickými skupinami podél hranic. Do Barmy přijíždějí různé mezinárodní delegace, jenže vidí jen Rangún, nic víc. Barmský režim je navíc velmi chytrý a často hraje nejrůznější hry, snaží se, aby to navenek vypadalo, že se všechno zlepšuje, ale není to tak. Takzvaná barmská civilní vláda nezměnila svou politiku. Oficiálně neuznává existenci politických vězňů, tvrdí, že jsou to normální kriminálníci a že byli třeba odsouzeni za drogové zločiny. Kdyby ale chtěli jít tím správným směrem, museli by je uznat, propustit je a pak jim i pomoci se znovuzačleněním do společnosti. Druhou věcí je příměří a pomoc tisícům uprchlíků, kteří kvůli bojům přišli o své domovy. Vláda nechrání své vlastní občany. Navíc jsou lidé stále zavíráni, když si dovolí kvůli něčemu protestovat. O některých odsouzených se ani neví, co s nimi je. A v neposlední řadě toto porušování lidských práv není nijak trestáno. Lwei Ei Nan: Určitě se v Barmě něco děje, to si musíme přiznat. Aun Schan Su Ťij byla propuštěna, dovolili jí setkat se s politickými představiteli. To jsou změny. Ale zlepšení? To žádné nevidíme. V Šánském státě se například hned loni po volbách začalo bojovat a k porušování lidských práv tu dochází ve velkém, nyní je to možná ještě horší než v minulosti. Sice sestavili komisi pro lidská práva, ale ta vůbec nic nedělá, nic nevyšetřuje. Jsou to jen takové triky na mezinárodní společenství, aby v jeho očích vypadali lépe.
* LN Jak se tedy žije v Barmě obyčejným lidem? Co jim nejvíce komplikuje život, jaké problémy řeší?
Ťjo Zwa Mou: Když přijede do Barmy někdo zvenku, vidí na ulicích šťastně vypadající lidi a má dojem, že si žijí poklidným životem. Kdyby se s nimi ale více seznámil, zjistil by, že je to jinak. Třeba pokud jde o média, vše podléhá cenzuře vlády. Kontroluje se obsah každého článku. To, že se objevují v novinách fotografie Aun Schan Su Ťij a články o jejích různých politických aktivitách, neznamená nějakou zásadní změnu. Jsou to jen takové malé dětské krůčky na cestě k nějaké změně. Bo Ťij: Víme, že demokracii nebudeme mít za den, je ale třeba na tom postupně pracovat. Jenže to by to vláda musela opravdu chtít. Lwei Ei Nan: Na lidi je neustále vyvíjen nějaký tlak. Je pro nás velmi zajímavé být v České republice a mít možnost to srovnávat. Například v tramvaji tady potkáváte děti, jak jedou ze školy, ale v Barmě, klidně i kousek za Rangúnem, tam děti jdoucí do školy neuvidíte. Musí totiž pracovat, prodávají na ulicích, rodina je totiž nezvládá uživit, natož jim zajistit nějaké vzdělání. Také tam téměř nevidíte žádné mladé lidi, jen staré. Všichni odcházejí na hranice s Thajskem či Čínou nebo i mimo Barmu a hledají si práci tam. Velmi těžký život mají i ženy v těchto oblastech, kde se často intenzivně bojuje. Stávají se oběťmi znásilnění vojáky, kteří zde operují. Jsou znásilněné, často těhotné a ponechané svému osudu. Protože se ale bojí o svou bezpečnost a nechtějí, aby si na ně ostatní ukazovali, často se s nějakými hrůznými zážitky nikomu ani nesvěří. Takže v Rangúnu se sice jedná, ale po celé zemi lidé trpí, bojují o přežití a o svou bezpečnost. Bo Ťij: Také když se podíváme na barmský rozpočet, se zděšením zjistíme, kolik peněz z něj připadá na jednotlivé oblasti. Na vzdělání to byly dvě procenta rozpočtu, teď to nová vláda zvýšila na čtyři. Ťjo Zwa Mou: Nejvíce peněz, asi 40 procent, jde na armádu. Utrácí se za to, aby se bojovalo s vlastními lidmi. Bo Ťij: Také má režim velké příjmy díky přírodním zdrojům, které v zemi jsou, ale kam ty peníze jdou? Do jejich kapes? Na to nemáme právo se ptát. Ťjo Zwa Mou: I když máme civilní vládu, neexistuje žádná transparentnost.
* LN Jak už jste zmínili, lidé v Barmě jsou kvůli svým aktivitám stále zavíráni a pronásledováni. Máte i vy problémy?
Ťjo Zwa Mou: Samozřejmě že máme. Lidé se mě vždycky ptají, jestli se můžu vrátit do Barmy, a já jim odpovídám: Můžu, ale na letišti mě hned zatknou a uvězní. A takhle bychom dopadli všichni tři. Lwei Ei Nan: Ani v cizině nemůžeme dělat svou práci na sto procent, ale tak na padesát. Často je to složité, ale daří se nám žít alespoň trochu normálně.
