Jednou jí kamarádky říkají: Pojď, hrajou Indonésani. "Indonésani? V té době mi to nic moc neříkalo," vzpomíná paní Eva. Jeden z členů kapely jí ale okouzlil a začala s ním chodit. Vzali se v roce 1970, nedlouho poté se jim narodil první syn. Manžel ale musel zpátky do své rodné země a před ní stálo těžké rozhodování. "O Indonésii jsem toho moc nevěděla, byla jsem mladá. Dodělala jsem školu, pak jsme se vzali a hned se mi narodil syn, bylo mu dva a půl roku, když jsem se s ním stěhovala do Indonésie. Byla jsem zamilovaná, takže mě moc věcí nezajímalo," popisuje Češka.
Eva Hidayat (vpravo) s českými kamarádkami, které se do Indonésie přivdaly.
Její muž jí upozorňoval, že začátky nebudou jednoduché. "My bydleli na Proseku v paneláku, ale byla tam teplá voda, sociální příslušenství a on mě připravoval na to, že v Indonésii to bude jiné. Přijela jsem a bydleli jsme s jeho rodinou, manžel byl ze sedmi sourozenců. Byl nejstarší, takže těch šest ještě žilo doma s rodiči. Nejmenšímu bratrovi bylo snad deset let," vypráví paní Eva o svých začátcích daleko od své rodné země.
Na otázku, co bylo po příjezdu nejtěžší, odpovídá: Vůbec všechno. Zejména se musela naučit žít v muslimské zemi. Zatímco jiné rodiny na své snachy-Češky prý dost tlačily, aby na víru přestoupily, rodiče jejího manžela byli naopak tolerantní. "Jednou se stalo, že mi manžel řekl, jestli bych přestoupila a já jsem řekla: Ne. Od té doby mě nikdy nenutil, čehož si vážím," říká dnes už Eva Hidayat. Po prvním synovi se jim narodila ještě dcera a druhý syn. Nejdříve s nimi byla doma. Když ale bylo tomu nejmladšímu 12 let, rozhodla se vrátit do práce. Dlouhé roky pak pracovala v oddělení marketingu různých hotelů, dnes působí v konzulární sekci českého velvyslanectví v Jakartě.
Indonésané jsou pohodoví
Ačkoli v zemi žije již dlouhá léta, její čeština je bezchybná. A základy jazyka si osvojily i její děti. "První syn česky uměl. Ale už zemřel, bylo mu 26 let. Byl velmi známým filmovým hercem. Dodnes na něj lidé vzpomínají, když mě potkají a vědí, že jsem jeho matka," vypráví paní Eva o smutné kapitole svého života. "Dostal horečku dengue, právě filmoval, hrál hlavní roli, musel to dodělat a šel se léčit už pozdě. Devět dní jsem s ním byla v nemocnici, bohužel to nepřežil. Bylo to v roce 1997," dodává. Před třemi lety přišla Eva Hidayat i o svého manžela. Její česko-indonéská rodina se ale i nadále rozrůstá, dnes má čtyři vnoučata. "Ta česky neumí. Když jim ale říkám: Pojď sem, Podej mi ruku, tak to rozumí," pookřeje při vyprávění o svých vnoučatech.
Když má srovnat Čechy a Indonésany, vyzdvihuje, jak jsou obyvatelé asijské země "strašně pohodoví". Když se děje cokoliv, když jim vynadáte, když se stydí, pořád se usmívají, nechtějí dát najevo své zklamání nebo jiné pocity, když se jim třeba něco nezdá. Když jí zemřel manžel, hodně lidí se ptalo, jestli se nechce vrátit zpátky do České republiky. Jak ale říká, v Indonésii už žije 39 let, déle než žila u nás. Odešla, když jí bylo necelých 22 let, vrátit se tedy nechce. "Mám tady své známé, děti, vnoučata. Neříkám, že jsem tady spokojená stoprocentně, jsou věci, které mi i tady vadí – třeba doprava v Jakartě, ale už tady mám zázemí. Postavila jsem si dům, přijdou ke mně děti na návštěvu, vnoučata u mě přespí. Prostě mám už tady nový život," uzavírá Češka žijící v Indonésii.
V Indonésii pobývá 300 ČechůPodle posledních údajů v Indonésii pobývá asi 300 Čechů. Důvody, proč sem přišli, jsou různé. Jednak jde o skupinu podobných žen, jako je Eva Hidayat - provdaly se za Indonésany studující v tehdejším Československu a odešly do jejich rodné země. (Možná stojí za zmínku, že tito bývalí indonéští studenti drží i nadále ve své rodné zemi pospolu, stýkají se a založili si spolek nazývající se Pepíček.) V posledních letech se pak dost často čeští muži nechávají okouzlit během svých turistických, studijních či pracovních pobytů místními dívkami a zůstávají. Další skupinou jsou různí dobrodruzi, které nadchl život v Indonésii a rozhodnout se nějakou dobu pobýt. Dost často žijí třeba na Bali, kde se živí jako učitelé angličtiny či instruktoři potápění. Někteří Češi jsou pak do Indonésie - zejména prostřednictvím různých mezinárodních společností - vysláni za prací. A v neposlední řadě narůstá, vzhledem k problémům v ČSA a propouštění, i českých pilotů, kteří lítají pro místní aerolinky. Jedním z nich je i Jan Kopička. Do země přiletěl loni 8. srpna, dostal kontrakt na dva roky od letecké společnosti Lion Air. Jak říká, zemi si vybral velmi rychle. „Nabídli mi tu práci a po opuštění národního dopravce ČSA jsem neměl most možností na výběr,“ popisuje Čech, který létá jako druhý pilot na Boeingu 737. Ani on nenachází moc vlastností, které by měli Češi a Indonésané společné. „Odlišní jsou snad úplně ve všem. Jiná mentalita, jiné chápání času. Obdivuhodná je u místních velká schopnost sebeovládání, nikdy si na nic nestěžují a jen málokdy se pouští do otevřených konfliktů,“ vyjmenovává český pilot. Nemá příliš volného času, takže se s ostatními Čechy v zemi zas tak často nepotkává. Pokud jde o budoucnost, neplánuje se nicméně v Indonésii usadit. „Beru to jako zajímavou a hodnotnou zkušenost především z profesního hlediska, ale rád bych se přesunul někam na západ, do země bližší geograficky i kulturně,“ uzavírá Jan Kopička. |