Lidovky.cz

Diplomat přijel z Londýna do Prahy na kole. Nejhorší jsou kočičí hlavy, říká

Svět

  11:00
PRAHA - V České republice i v Praze mě překvapilo množství cyklostezek, říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Tim Voase, britský diplomat, který si zvolil originální nástup na ambasádu v České republice.

Jednačtyřicetiletý Tim Voase dorazil do Prahy po devítidenní jízdě přes půl Evropy. Ujel přitom 1500 kilometrů. Teď chce běžet do Brna. foto: Eva Zimová

Jednačtyřicetiletý Tim Voase dorazil do Prahy po devítidenní jízdě přes půl Evropy. Ujel přitom 1500 kilometrů. Vybaven jen mapou a kompasem přejel Francii, Lucembursko a Německo. Nejvíce zabrat mu daly šumavské vršky. V pondělí nastoupil do funkce zástupce velvyslankyně.

Co vás přimělo přijet do Prahy na kole?
Říkal jsem svému učiteli jazyků v Londýně, vášnivému cyklistovi, že se teď stěhuji do Prahy, a on přišel s nápadem dojet sem na kole. A já si pomyslel: Proč ne? Jednak mám rád výzvy a jednak si myslím, že snadněji porozumíte nové zemi, když pochopíte prostředí, vzdálenost a geografii. Když si odšlapete každý kilometr mezi Londýnem a Prahou, vnímáte vše pak trochu jinak.

Na fotkách, na kterých pózujete u velvyslanectví, nemáte na kole žádné zavazadlo... Žádné jste neměl?
Měl jsem malý batoh, který jsem před focením sundal. Byl ale opravdu malý, cestoval jsem jen s mapou, kompasem a s náhradním tričkem.

Kde jste přespával? Měl jste zamluvené hotely, nebo jste to ponechal na náhodě?
Spal jsem pod širákem.

Devět dní jste spal venku?
Ve Francii jsem navštívil přátele a přespal u nich, ale jinak ano, spal jsem venku. Když chcete prožít každý kilometr, musíte také každý kilometr prospat. Je to součást mé filozofie. Ale Češi mají rádi podobné věci jako spaní pod širákem, ne?

Neměl jste žádný problém s přespáváním venku, v Česku to není takový problém, ale co třeba v Německu, Belgii? Nevyháněl vás někdo ze svého pozemku?
Ano, může to být poněkud náročnější. Musíte to promyslet a být opatrní.

Ujel jste průměrně 150 kilometrů za den. Trénoval jste nějak?
Každý den jezdím na kole do práce i v Londýně. Podle mne je důležité zůstat fit a zároveň šetřit životní prostředí. Žádný trénink jsem neabsolvoval.

Když mluvíte o cyklistice v Londýně, můžete srovnat, jak se vám jelo v Česku?
To je zajímavá otázka. Před cestou mě varovali, že jezdit v Česku na kole není žádný med. Moje zkušenost je ale velmi odlišná, okamžitě mě překvapilo množství cyklostezek jak v celé zemi, tak i v Praze, kde, jak jsem slyšel, jejich počet za poslední rok stoupl o polovinu. Infrastruktura daleko přesáhla moje očekávání. Musím ale říct, že jízda po dlažbě v centru Prahy je poněkud náročná.

Cyklodiplomat

* Tim Voase dříve působil v armádě, na britské ministerstvo zahraničí nastoupil den před útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku. Pak pracoval na ambasádách v Pákistánu a Afghánistánu. V pondělí v Praze nastoupil do funkce zástupce velvyslankyně.

* Je mu 41 let, je ženatý. Mezi jeho koníčky kromě cyklistiky patří dálkový běh a veteránské automobily.

V Londýně počet stezek masivně narostl během poslední dekády. Částečně je to na nátlak veřejnosti, částečně také kvůli podpoře jiných organizací. Já například dávám peníze charitě, která se podobnými projekty zabývá. Infrastrukturu pro cyklisty samozřejmě také řeší vláda. Je to takové partnerství, díky kterému došlo doslova k explozi cyklotras a rozvoji cyklistiky. V Londýně teď například máme cyklodálnice, něco podobného by slušelo i Praze. Jde to, když vláda, charita a lidé pracují společně.

Takže se svého koníčku nevzdáte ani v Praze?
Ne, to v žádném případě. Budu se jen snažit nejezdit přes dlažbu, tedy kočičí hlavy, jak kostkám tady říkáte. A už se těším na projížďku podél Vltavy.

Spočítal jsem si, že pokud budu rok jezdit na kole z domova v Bubenči do práce na Malou Stranu, ušetřím 350 kilogramů oxidu uhličitého a to už je slušný výsledek. Zajímají mě podobné výzvy, pokud tu jsou lidé s nápady jako třeba cyklojízda podél hranic nebo něco podobného, rád se k nim připojím.

Měl jste po cestě nějakou krizi?
Musím říct, že nejnáročnější byl přejezd Šumavy. Neudělal jsem si dopředu žádný plán a jel jsem jen podle kompasu. Neuvědomil jsem si, jak rozlehlá Šumava je, především co se týče její délky. Nakonec jsem jel 70 kilometrů horským terénem, a než jsem dojel do Železné Rudy, choval jsem už k Šumavě hluboký respekt.

A co nejkrásnější zážitek?
Bude to znít zvláštně, ale zase ze Šumavy. Když jsem většinu dne strávil ježděním po německé straně parku a nebyl si vůbec jistý, jestli někdy dojedu na českou hranici. Poté, co jsem ji konečně překročil, vnímal jsem ten ohromný rozdíl mezi německou a českou stranou. Ta česká je neuvěřitelně klidná, tichá a mírumilovná. Okamžitě to na mě mělo relaxační, téměř spirituální účinek.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.