Složitější než uklidnění současné situace bude podle Kváči, který přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze, spíše poválečná rekonstrukce země.
ČTĚTE TAKÉ: |
Mohl byste popsat pozadí aktuálního konfliktu v Mali?
Současné Mali, které vzniklo z bývalé francouzské kolonie, je naprosto umělý výtvor. Zatímco jih má předkoloniální tradici státnosti (ve středověku tu existovala centralizovaná říše), sever je zcela uměle přilepená část. Mezi těmito částmi jsou významné demografické odlišnosti. Jih Mali obývají černoši, zatímco sever patří arabským tuaregským nomádům. Tuaregové v oblasti Sahelu intenzivně migrují mezi Mauritánií, Mali, Alžírskem, Nigerem a Libyí. Nikde je nemají rádi, nikam moc nepatří. V Mali jsou považováni za přivandrovalce a celkem oprávněně se cítí utiskováni. V oblasti Timbuktu vždycky vznikaly třenice mezi nomády a usedlým obyvatelstvem o přístup k vodě, pastvinám a podobně.
TuaregovéTuarézské skupiny čítající několik desítek tisíc lidí migrují na pomezí Alžírska, Libyie, Nigeru, Mali a Mauritánie. Dříve Tuaregové ovládali karavanní stezky přes Saharu a žili z obchodu mezi severem a jihem. Dnes často nemají občanství žádné země a při svých cestách se potýkají s odporem usedlého obyvatelstva. Konflikty vznikají nejčastěji kvůli zdrojům vody a pastvinám pro dobytek, dnešního hlavního příjmu pouštních nomádů. |
Do minulého roku byl ale v zemi klid…
Ano, Mali bylo až do loňského jara asi dvacet let demokratickou zemí, jednou z mála v subsaharské Africe. Ve velmi chudé zemi fungovala na africké poměry relativně rozvinutá demokracie, o které dokonce místní vtipkovali, když říkali, že "v Mali nám chybí úplně všechno kromě demokracie". Smutnou pravdou je, že Mali je zaostalá země, kterou nelze rozumně rozvíjet. Kromě bavlny a dobytka nevyvážejí žádné suroviny, navíc v zemi prakticky neexistuje dopravní infrastruktura. Když jsem tam před sedmi lety zavítal, neviděl jsem jedinou asfaltovou silnici. Země nemá přístup ani k moři, a to málo, co vyváží, je tak nesmírně obtížné ze země vůbec dostat. Vláda často čelila kritice, že zemi nedokázala ekonomicky nikam posunout, nicméně řada rozvojových specialistů se shoduje v tom, že Mali je geograficky nesmyslná jednotka, která se nikdy nemůže rozvinout.
A co tedy vedlo k vyhlášení nezávislého státu Azawad?
Je třeba hledat spojitost s nedávným vývojem v Libyi. Významná část tamní populace byla dlouho ve službách Muammara Kaddáfího a poté, co jeho režim padl, došlo v saharském prostoru k rozsáhlým migracím. Ozbrojení Tuaregové, do té doby v žoldu Kaddáfího, se začali stěhovat a přišli na sever Mali, což pochopitelně vedlo k problémům s místní usedlou zemědělskou populací. Problémy eskalovaly, což se nelíbilo maliské armádě, která začala tlačit na vládu, aby s tím něco udělala. Vláda však na požadavky nereagovala, neměla na řešení problému zdroje.
Nakonec pak došla k závěru, že s Tuaregy je třeba něco udělat, s vládou nebo bez, a vedení země svrhla. Tuaregové nastalého zmatku využili k posílení pozic a vyhlásili nezávislý stát Azawad.
Na jihu se mezitím vlády ujala armáda, která moc předala přechodné civilní vládě. Vše probíhá podle standardního scénáře převratu v Africe: moc předáte civilní vládě, aby na vás okolní státy přestaly koukat skrz prsty a pokusíte se udělat volby, které pokud možno vyhrajete. V okamžiku, kdy je volbami moc legitimizovaná, jste zpět jako člen afrického společenství a fungujete dál. V Mali zatím k volbám nedošlo, ale to je jen otázka času. Sympatie Africké unie a celého mezinárodního společenství jsou zjevně na straně maliské neislamistické vlády. Jinými slovy je jim tolerováno, že jsou vlastně neústavní vládou.
Jak je možné, že vojáci na pouštní kmeny nestačili?
Maliská armáda je velmi slabá. Často se straší, že Afrika chrastí zbraněmi. V případě Mali to tak rozhodně není. Země má tak slabou armádu, že kdyby měla postavit všechny své vojáky do řady, bude měřit zhruba kilometr. Nemohla Tuaregům vyzbrojeným Kaddáfím konkurovat. Libyjský vůdce své žoldáky dobře platil i cvičil. I když Tuaregové stíhačky ani tanky určitě nemají, je to dobře vyzbrojená pěchota. Lze říci, že to, co měly Kaddáfího elitní jednotky, mají Tuaregové. Armáda to neměla jednoduché.
Ani armádou přivedená nová vláda si s problémem na severu nedokázala poradit, protože na to prostě nemá prostředky. To vedlo k tomu, že se na mezinárodní scéně začaly spřádat plány na intervenci.
Jaké jsou motivy Francie?
Mali je tradiční sféra vlivu Francie. V západní Africe se Francie angažuje celkem běžně. Paříž se také obává přenosu nepokojů do okolních zemí. Ať už do Mauretánie nebo především do Nigeru. Sousední Niger je totiž pro Francii strategicky důležitý kvůli rozsáhlým zásobám uranu, na kterých stojí francouzský jaderný průmysl. Jinak je Mali pro Francii relativně nezajímavá země. Je to velmi chudá země. Zčásti jde také o prestiž a nepodceňoval bych ani mediální tlak, který mohl zafungovat podobně jako začátkem devadesátých let, kdy dohnal Američany do Somálska.
Jak je pravděpodobné přelití konfliktu do Nigeru?
Sever Nigeru je tuarezské území. To znamená, že pokud by si Tuaregové udělali na severu Mali svou základnu, potenciál k tomu, aby ovládli své tradiční migrační regiony, je velký.
Nehrozí v Mali další Afghánistán?
Nemyslím si. Z vojenského hlediska je tam jednoduchý terén. Sever Mali pokrývá poušť a polopoušť. Jediná skalnatá oblast je u nejvyšší hory Mali, což je osamělá stolová hora, ze které vidíte široko daleko. Pokud Francouzi dostanou navíc americkou rozvědnou podporu, Tuaregové nemají šanci. Nemají se kam schovat. Zároveň síly tuaregských separatistů z Národního hnutí za osvobození Azawadu jsou relativně malé. Nedokážu si představit, že by měli víc než pár tisíc mužů ve zbrani. Jsou však dobře organizovaní, pokud zničíte jednu z organizačních struktur, konflikt vyřešíte. To je velký rozdíl například ve srovnání se Somálskem, kde panoval chaos. Nebyl tam jeden nepřítel, ale spousta znesvářených klanů a konflikt neměl strukturu.
Takže to bude rychlá akce? Žádné komplikace nehrozí?
Intervenční síla velice rychle dostane pod kontrolu Timbuktu, Gao a další opěrné body. Je možné, že Tuaregy se nepodaří potlačit v okrajových částech. Daleko větší problém bude nastartování nějaké postkonfliktní rekonstrukce. Bude složité přesvědčit tuaregské ozbrojence, aby odevzdali zbraně a šli dělat něco jiného. Nabídnout mírovou alternativu bude velmi složité.
