S vidinou lepších zítřků mířil do Británie i Eritrejec Yemane Gebrenegus. Osm týdnů cestoval napříč pouští a mořem, aby unikl diktátorskému režimu. Na potápějící se lodi se snažil zdolat Středozemní moře, přičemž na cestu do Calais si musel půjčit a zadlužil se. A právě v tomto přístavu mu selhalo srdce, napsal list The Independent.
Důstojný pohřeb?
Jeho matce, která žije ve vesnici poblíž hlavního města Asmara, přišly dvě zprávy. První jí oznamovala, že její jediné dítě zemřelo. Druhá zase, že pokud si přeje vrátit tělo svého syna, aby mohla uspořádat důstojný pohřeb, musí zaplatit zhruba 110 tisíc korun. Na převoz Yemaneho z francouzské márnice zpět do vlasti se proto za osm týdnů složili charitativní organizace i krajané. Za lepší život v Londýně přitom Yemane zaplatil převaděčům přibližně 120 tisíc korun.
„Se srdcem měl problémy. Lékaři mu řekli, že nesmí spát venku, ale kde jinde měl být? Nepatříme mezi lidi, kteří mohou jít do hotelu,“ vzpomínal Samuer Futsum, Yemanův nejlepší kamarád. „Chtěl jen studovat, pracovat, normálně žít. Ale tady v Calais, tady není žádný život,“ dodal.
"Zaručený průchod do Británie"
Šestratřicetiletý Abdullah z Afghánistánu čeká v Calais na svou příležitost už sedm měsíců. „Anglie je dům. My ale nejsme ani na záchodě, jsme ve venkovní stoce.“ Jiný třicetiletý Íránec byl zase nalezen s kulkou v krku. Francouzská policie hodnotí případ jako boj mafií převaděčů, které si za „zaručený průchod do Británie“ účtují zhruba 28 tisíc korun.
Po dva týdny byly proto ulice Calais dějištěm demonstrací. Rozzlobení imigranti mávali transparenty s nápisy „Svoboda pohybu“, „Svoboda“ nebo „Žádné hranice, žádný národ – stop deportaci“. Francouzský ministr vnitra Manuel Valls nedávno prohlásil, že situace v Calais se dostala do slepé uličky. Francie proto požádala Británii, aby země více spolupracovaly v „zátěži, kterou migranti způsobují“.
V Calais se tak vytvořily stanové pevnosti, které jsou rozděleny podle etnického původu. Největší z nich je tzv. afghánský kemp. Sídlí na skládce a jídlo zde charitativní organizace podávají jednou denně, spoléhají na dary od lidí i supermarketů. Hygienické zázemí poskytují jen tři přenosné toalety.
Attaullah Areen, devatenáctiletý mladík z Afghánistánu, popisuje život v táboře následovně: „Zachází s námi o trochu lépe než se psy. Policie zde obchází od 6 do 10 hodin dopoledne. Všichni víme, že musíme zůstat ve stanech. Oni nás ale lákají na čaj a kávu. Jenže jakmile vystrčíte hlavu, vytáhnou vás a pošlou zpátky do Itálie. Každý den takto vrací čtyři až pět lidí.“
