Izraelsko-palestinské smiřování začalo v 90. letech nadějně: dohodami o palestinské autonomii. Předpokládalo se, že bude pokračovat, až nakonec povede k samostatnému palestinskému státu. Brzy se však potvrdilo, že cesta k němu nebude jednoduchá. Rozhovory se naposledy konaly na podzim 2010, avšak velmi rychle byly přerušeny kvůli neshodám o židovských osadách.
Loni se americkému ministru zahraničí Johnu Kerrymu podařilo přimět obě strany znovu zasednout k jednacímu stolu. Podle Kerryho plánu se měli vyjednávači v novém kole do konce dubna dohodnout na kostře budoucích jednání, jež se měla už soustředit na zásadní otázky a vést k definitivní dohodě.
V posledních týdnech však nabývaly vrchu spory a rozhovory kolabovaly. Definitivní ránu jim minulou středu zasadila smírčí dohoda mezi Organizací pro osvobození Palestiny, jejíž hlavní složkou je Fatah, a hnutím Hamás. Dohoda předpokládá, že do pěti týdnů sestaví společnou vládu a do půl roku pak uspořádají volby (více čtěte ZDE). Izrael to považuje za spolčování samosprávy s teroristy a o den později rozhovory zastavil.
Lidovky.cz: Jak reaguje na krach mírových jednání izraelská, respektive palestinská veřejnost? Rozhovory mezi Izraelem a Palestinou se, s přestávkami, vlečou už roky – vkládají do nich tamní lidé ještě vůbec nějakou naději?
Průzkumy veřejného mínění z minulých devíti měsíců ukazovaly, že většina izraelské i palestinské veřejnosti byla skeptická k možnosti, že by jednání mohla vést ke skutečně dlouhodobé mírové dohodě. To se bohužel potvrdilo tento týden. Velká část Izraelců již nevnímá palestinskou samosprávu jako partnera pro mír a viní ji z kolapsu rozhovorů. Na straně Palestinců zase rezonuje silná frustrace, že i po dvaceti letech, jež uplynuly od uzavření dohody z Oslo, okupace stále trvá. Výsledkem je pak do značné míry netečnost vůči rozhovorům, jelikož Palestinci v narůstající míře přestávají věřit, že by mohly současný stav změnit.
Lidovky.cz: Mírová jednání nakonec ztroskotala na dohodě Palestinců o společné vládě, přestože už v uplynulých měsících však rozhovory komplikovaly kontroverze spjaté s izraelskou výstavbou na západním břehu Jordánu, případně s propouštěním vězněných Palestinců. „Prezident Abbás se musí rozhodnout, jestli chce pakt s Hamásem, nebo mír s Izraelem,“ prohlásil izraelský premiér Netanjahu. Proč?
Už od vzniku Hamásu jej Izrael označuje za teroristickou organizaci – a Hamás v minulosti skutečně stál za velkou řadou sebevražedných útoků proti izraelským civilistům. Shodně s Izraelem ho tak ostatně označují jak USA, tak EU a další státy. Situace je komplikovanější v tom, že Hamás má politickou odnož, což je v podstatě provizorní vláda, která navíc provozuje širokou síť sociálních institucí jako školy, nemocnice atd. To je nicméně z izraelského pohledu vedlejší - vzpomínka na sebevražedné útoky, k nimž běžně docházelo ještě na začátku tohoto tisíciletí, zůstává velice živá.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu
Izraelská vláda kategoricky trvá na tom, že Hamás se musí zřeknout používání násilí a uznat právo izraelského státu na existenci – což je něco, k čemu se Hamás zjevně nechystá. Několikrát se objevila zpráva, že by vedení Hamásu snad bylo ochotno přistoupit na dočasné příměří, reálně však zatím k ničemu nedošlo. Bude-li tedy dohoda mezi Hamásem a Fatahem naplněna, další mírová jednání to silně zkomplikuje.
Lidovky.cz: A bude naplněna? Není to přece poprvé, kdy palestinská reprezentace podobný pokus podnikla...
To je ještě v současné chvíli těžké odhadnout. Úřednická vláda, jejíž složení by bylo výsledkem dohody mezi Hamásem a Fatahem, by měla být představena za zhruba čtyři týdny, a její zformování by ukázalo, že obě strany jsou nyní skutečně ochotné vyjednávat a uzavírat kompromisy. Je ale pravda, že podmínky jsou nyní poměrně příznivé. Zásahem egyptské vlády proti Muslimskému bratrstvu ztratil Hamás významného spojence, což zvyšuje jeho ochotu uzavřít dohodu s Fatahem. Palestinská samospráva pak nyní usiluje především o získání mezinárodního kreditu. Kdyby už palestinský lid nebyl rozdělený mezi Západní břeh kontrolovaný Fatahem a Pásmo Gazy ovládané Hamásem, palestinským snahám o nezávislost by to dodalo na naléhavosti. Pokud by naopak bylo obnoveno násilí, čehož jsme byli svědky po roce 2000, důsledky pro palestinskou snahu o nezávislost by byly devastující - jak z hlediska postoje mezinárodní komunity, tak z hlediska izraelských bezpečnostních opatření a zásahů.
Lidovky.cz: Zmínil jste Spojené státy. Ty dlouhodobě hrály roli motoru mírových jednání – a po izraelské stopce neskrývaly svoje zklamání. John Kerry dokonce v pátek v souvislosti s Izraelem hovořil o riziku apartheidu, přestože se za to posléze omluvil. Jak vnímáte použití tohoto termínu v kontextu blízkovýchodní krize?
Epizoda s Kerrym výstižně ukázala, že termín apartheid a jeho případnou aplikaci na případ Izraele je třeba vnímat především jako součást politické strategie. Pokud by se mezinárodní společenství shodlo, že Izrael je stát apartheidu, mělo by to zásadní důsledky, jelikož by vedlo k uvalení sankcí, bojkotu a podobně. S tímto termínem bych zacházel velmi opatrně už proto, že je pevně spjatý s Jižní Afrikou - a přestože mezi tehdejším jihoafrickým režimem a děním v Izraeli lze spatřovat určité paralely, jsou tady i zásadní rozdíly. Zároveň je ale třeba upozornit, že řada lidí, včetně některých Izraelců, argumentuje, že takový systém existuje na Západním břehu už teď. Izraelská vláda sice opakovaně tvrdí, že se jedná o okupaci, ta už ale trvá téměř padesát let, a mnozí se tak domnívají, že přešla v podstatě v permanentní stav. Je pravda, že palestinské obyvatelstvo a židovští osadníci žijí v úplně jiném režimu – jak co se právního systému týče, tak třeba i přístupu k vodě a dalším zdrojům. Navzdory tomu bych se slova apartheid vyvaroval, takové označení skutečně pokládám v prvé řadě za politický nástroj, ne za nějakou kategorii, která nám může pomoci lépe pochopit, co se na okupovaných územích děje. Nicméně pokud nedojde k mírové dohodě, je jisté, že vysoce problematické postavení palestinského obyvatelstva, kterého jsme na Západním břehu svědky, se bude dále prohlubovat.
Americký ministr zahraničí John Kerry (vlevo) s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem
Americký ministr zahraničí John Kerry s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem
Lidovky.cz: Jaké jsou dnes, ponecháme-li stranou již diskutovaný Hamás, největší překážky míru mezi Izraelem a Palestinou?
Klíčových sporných otázek je několik. Ožehavá je otázka východního Jeruzaléma, který Palestinci chtějí jako své budoucí hlavní město, zatímco Izrael trvá na nedělitelnosti Jeruzaléma. Dalším sporným bodem jsou hranice: existují mezinárodně uznané hranice z roku 1967, nicméně bezpečnostní bariéra mezi Izraelem a Západním břehem je přesně nekopíruje, a de facto přičleňuje část palestinského území k Izraeli. Zásadní problém představují židovské osady, kde žijí statisíce židovských osadníků a je velkou otázkou, co by se s nimi v případě mírové dohody stalo. Když se Izrael unilaterálně stáhl z Gazy a evakuoval tamní osady – a tehdy se jednalo jen o několik tisíc židovských osadníků! -, vyvolalo to uvnitř Izraele mohutné protesty. Přemístit mnohonásobně větší množství lidí bude pro izraelskou vládu jen obtížně realizovatelné. Zároveň nelze očekávat, že by byli jak izraelští představitelé, tak i samotní osadníci ochotni v případě vzniku palestinského státu zanechat osady pod palestinskou suverenitou.
A možná největší komplikací jsou miliony palestinských uprchlíků v zahraničí, z nichž velká část by se chtěla vrátit, a to jak na území Západního břehu či pásma Gazy, tak i do dnešního Izraele. Což je něco, co naprostá většina izraelské politické reprezentace kategoricky odmítá. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat Netanjahuovo trvání na uznání Izraele jako židovského státu – má mimo jiné sloužit jako garance, že nedojde k přílivu palestinských uprchlíků, neboť ten by demografickou balanci Izraele zcela rozvrátil.
Lidovky.cz: Domníváte se, že se v brzké době podaří mírové rozhovory obnovit? A pokud ano, tak s jakým výsledkem?
Já osobně současnou situaci vidím hodně pesimisticky. I kdyby Netanjahu sám byl ochotný s palestinskými představiteli jednat navzdory případné dohodě mezi Hamásem a Fatahem (což není), s takřka naprostou jistotou by to vedlo k rozpadu současné pravicové koalice. I pokud by ke vzniku společné palestinské vlády nedošlo, izraelská pravice tyto snahy už teď vidí jako další potvrzení nedůvěryhodnosti Fatahu, který je ochotný vyjednávat s teroristickým hnutím neuznávajícím Izrael. Dále je tady palestinská žádost o vstup do patnácti institucí OSN, která byla izraelskou vládou ostře kritizována jako jednostranný krok. Nedávno se navíc v médiích objevila zpráva, že v případě kolapsu mírových jednání, který oficiálně nastal úterý (kdy vypršela stanovená devítiměsíční lhůta), bude Palestina možná žádat o vstup do řady dalších organizací.
Výstavba izraelských domů na okupovaném palestinském území
Dá se očekávat, že Izrael nyní ještě zintenzivní výstavbu osad na Západním břehu, hrozí také, že palestinské samosprávě přestane předávat daně a cla za zboží dovážené na palestinská území (jejich výběr provádějí izraelské úřady). Palestinská samospráva je v očích řady Palestinců už považována jen za nástroj okupační správy, a její představitelé jsou tedy vůči dalším ústupkům a vyjednávání vysoce opatrní. V současné atmosféře vzájemného obviňování a odvetných akcí si příliš neumím představit, že by mohla nějaká produktivní jednání pokračovat - konec konců, ani v těch uplynulých devíti měsících k žádnému zásadnímu posunu nedošlo, a to byla situace v porovnání s tou nynější podstatně méně vyhrocená.
Lidovky.cz: Takže šance na dosažení smíru, minimálně v horizontu několika příštích let, vidíte černě?
Samozřejmě nikdy nelze zcela vyloučit překvapení podobné tomu, jako byly dohody z Osla, ale v nynější situaci by to byl opravdu šok.
JAKUB ZÁHORA Jakub Záhora působí jako analytik Asociace pro mezinárodní otázky, odborně se zaměřuje především na oblast Izraele a Palestiny a blízkovýchodní konflikt. Je absolventem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. |
