Lidovky.cz

Ruská média zbožňují Kreml jako milenku, říká opoziční novinář

Vladimír Putin

  6:00aktualizováno  7:37
PRAHA - Ruská masmédia o ukrajinské krizi lžou a záměrně rozdmýchávají nenávist. A to na politickou objednávku Kremlu, tvrdí známý novinář Vitalij Jaroševskij, zástupce šéfredaktora největšího ruského opozičního listu Novaja gazeta. Kdo diktát státní moci odmítá, tomu hrozí nebezpečí. "Nejúčinnější cenzurou je vražda," říká Jaroševskij v exkluzivním rozhovoru pro Lidovky.cz.

Vitalij Jaroševskij, zástupce šéfredaktora největšího ruského opozičního listu Novaja gazeta. foto: Stefan Berec / Inspirační fórum

Lidovky.cz: Na začátku května vyznamenal Vladimir Putin 300 ruských novinářů za „objektivní a profesionální zpravodajství“ o ukrajinské krizi. Souhlasíte s takovým hodnocením?
S čistým svědomím prohlašuji, že to, co se v souvislosti s krizí na Ukrajině děje v našich hromadných sdělovacích prostředcích, nemá s profesí novináře nic společného. Mohli bychom to nazvat jednostranným informováním o situaci na Ukrajině, nebo dokonce propagandou, ale ani taková označení nejsou zcela výstižná – i propaganda může mít svou úroveň, důkazem jsou někteří sovětští novináři, kteří aspoň uměli psát. Dnešní média neumějí ani to. V žádném případě nevytvářejí „objektivní zpravodajství“, k informacím přistupují selektivně: použitelné vybírají a zbytek deformují. Obzvlášť televize; v novinách a na internetu ještě najdete ostrůvky objektivity, nebo aspoň zdrženlivosti.

Jenže Rusko je televizní zemí. A televize říká pravdu, platí to už od časů Sovětského svazu. Její divácká obec je ohromující: První kanál sleduje sto milionů lidí, stanice Rossija má 80 milionů diváků, NTV 60 milionů. Tvrdíme, že Rusové a Ukrajinci jsou bratrské národy. To je pravda, ale jejich sourozenecký vztah je poznamenaný fatálním neporozuměním, které média vybičovala do neskutečných rozměrů. Dlouhá léta jsem se nesetkal s takovou nevraživostí, až nenávistí, jakou teď mnozí Rusové k Ukrajincům cítí. Hromadné sdělovací prostředky? Kdepak. Namístě je spíš termín sdělovací prostředky agitace a manipulace. Lež, kterou šíří, je deprimující.

Lidovky.cz: A jak zní?
Ruská mediální propaganda – záměrně neříkám žurnalistika – se opírá o tři tvrzení. Zaprvé: vše, co se děje na Ukrajině, zavinil Západ. To je lež, byť podíl Západu rozhodně nevylučuji. Dále: Ukrajinu řídí fašisté. Opět lež. Podle posledních předvolebních průzkumů nemá Pravý sektor u Ukrajinců téměř žádnou podporu, předákovi hnutí Dmytru Jarošovi přiřkly v nadcházejícím prezidentském klání jen kolem dvou procent hlasů. Nacionalistická Svoboda Oleha Ťahnyboka, která se v posledních parlamentních volbách (říjen 2012, pozn. red.) přehoupla přes desetiprocentní hranici, má teď sotva poloviční podporu. A my tvrdíme, že na Ukrajině jsou vesměs fašisti a že je musíme zastavit? Proč se nejdřív nevypořádáme s vlastními fašisty? Nemáme jich u nás zrovna málo. A konečně třetí tvrzení: Ukrajina je zemí permanentního chaosu. Jenže chaos, to je v podstatě konec regulace veškerého života, což v případě Ukrajiny také neplatí. Takže ruská masmédia skutečně neříkají celou pravdu. Prezentují jen to, co se hodí. Nejsem přesvědčen, že ku prospěchu čtenářské, respektive divácké obce.

PSALI JSME:

Lidovky.cz: Zákon o masmédiích z počátku 90. let však garantuje právo občanů na přístup k informacím. Neslouží-li zpravodajské výstupy veřejnosti, komu tedy?
Banální konstatování, ale nemohu jinak: novinářská obec obsluhuje vládní moc. Ruská média ji přímo zbožňují, připomíná to lásku k milence, chvílemi až vulgární. Dobře vědí, na kom jsou závislá. Není to veřejné mínění, nejsou to politické strany, není to opozice ani další insituce demokratické společnosti. Je to státní moc, přesněji jeden konkrétní člověk. A tím je Vladimir Putin. Koneckonců, on také lže. Na jasnou otázku, zda na Krymu operují ruští vojáci, odpověděl, že ne. A když mu položili dotaz, kdo tedy jsou oni takzvaní „zelení mužíčci“, oblečení v maskovacích uniformách a s moderními zbraněmi v rukách, opáčil, že takové vybavení se dá koupit v obchodě. Uplyne měsíc a prohlásí: Ano, ruské jednotky na Krymu byly (více čtěte ZDE). Nevěděl to snad od začátku? Pochopitelně že věděl. V dubnu ty vojáky vyznamenal, protože prý zajistili, že referendum proběhlo klidně, bez krveprolití. Jenže dekrety byly podepsány už koncem února, ještě před referendem. Pokud na konci února víme, jak dopadne hlasování v půlce března, co děláme? Lžeme.

Lidovky.cz: Logickým důsledkem vámi popsané symbiózy novinářů a státní moci je však vážné porušení mediální svobody slova. A to navzdory ruské ústavě, která ji zakotvuje, stejně jako zakazuje cenzuru...

ČTĚTE TAKÉ:

Srovnáte-li Vladimira Putina s Borisem Jelcinem, vyjde vám jasný výsledek. Jelcin snášel novináře stoicky, protože na nich nebyl závislý, k moci ho dostala obrovská masa lidí, která za ním stála, vnímala ho totiž jako jakéhosi nositele změn. Média, hlavně ta opoziční, Jelcina tvrdě kritizovala, ale on to trpěl, dokonce se jich několikrát otevřeně nastal. Kdežto Putin, to je mediální produkt, především televizní – takový homunkulus z televizní křivule. Své carství začal budovat právě tím, že zničil nezávislé televizní kanály, začalo to v roce 2001 stanicí NTV, což bylo původně opoziční médium. Část novinářů z něj odešla do jiných stanic, například do TV6 Borise Berezovského, jenže i tato televize byla zlikvidována.

Ruský prezident Vladimir Putin v televizní debatě s občany.

Putin je populista, chce a musí se líbit, a televize se bál, proto odstranil všechno, co mu mohlo ublížit, postavit veřejné mínění proti němu. Vysílání dnešních kanálů je pečlivě monitorováno, Kreml má na to zvláštní lidi, kteří mimo jiné pracují s takzvanými těmniki -speciálními deskami, v nichž je jim je doručován na následující den plánovaný program, především informačního charakteru. Každý novinář v Rusku se dnes musí rozhodnout, kterou cestou vykročí z pomyslné křižovatky. Většina vyrazí ruku v ruce se státní mocí, a tak prosperují a žijí klidně. Nepříliš čestně a poctivě, ale klidně.

Lidovky.cz: A ten, kdo se vydá opačným směrem?
Zmínila jste cenzuru. Samozřejmě na nás doléhá ekonomický tlak, důležité firmy u nás neinzerují, protože mají obavy z následků. Hlídá nás Roskomnadzor neboli výbor pro komunikaci a masmédia, kterému stačí dvě varování, aby nás pohnal před soud a klidně i zavřel. Zbavit se v Rusku novin není těžké.

Nicméně řeknu vám tvrdou, ale pravdivou věc: nejúčinnější cenzurou je vražda. Jen v naší redakci je takových případů několik. Všichni byli zavražděni kvůli tomu, že plnili své profesní povinnosti tak, jak jim diktovalo svědomí. Začalo to v roce 2000 smrtí Igora Domnikova, nesmírně talentovaného novináře, jehož jsem si velmi vážil. Tenkrát to byla katastrofa, naprostý šok, nemohli jsme tomu uvěřit. Pravda, ruští novináři umírali už dříve, například během čečenské války. Jenže Igora zavraždili v Moskvě, v jeho vlastním domě, a navíc kladivem. Umíral pak celý měsíc, bylo to něco příšerného. Zemřel kvůli tomu, že vyšetřoval případy korupce – ne ve velkých městech, ale v provinciích. Zabijáky dopadli, dostali doživotí, ale objednavatel vraždy je stále na svobodě. Víme o něm, ale nemůžeme nic dělat.

Lidovky.cz: Můžete mi říct jeho jméno?
Nejde to, promiňte. Léta usilujeme o to, aby tento člověk šel za mříže, ale zatím marně.

Smrt Jurije Ščekočichina

Jurij Ščekočichin zemřel 3. 7. 2003, 16 dní poté, co byl hospitalizován s masivním otokem mozku a dalšími vážnými zdravotními komplikacemi, jež byly přisouzeny vzácnému alergickému syndromu. Byl léčen v Centrální klinické nemocnici Kanceláře prezidenta Ruské federace, elitním a kontrarozvědkou FSB ostře střeženém zařízení. Žádost rodiny o lékařskou zprávu byla zamítnuta, stejně jako žádost o vzorky tkání k nezávislému lékařskému prozkoumání.

O tři roky později zemřel zástupce šéfredaktora Jurij Ščekočichin, rovněž vynikající a velmi známý novinář, zároveň poslanec - tehdy se ještě demokratická strana Jablko dostávala do parlamentu - a člen parlamentního výboru pro bezpečnost a boj proti korupci. Díky tomu měl přístup k informačním zdrojům a v těch objevil cosi, co chtěl publikovat. (Ščekočichinovo úmrtí bývá dáváno do souvislosti s vyšetřováním vysoce postavených důstojníků tajné služby FSB, pozn. red.). Řadu věcí také otiskl, než zemřel, tedy než byl zavražděn - jsme přesvědčeni, že ho otrávili, přestože oficiální příčina smrti byla stanovena jako alergická reakce. Jeho smrt byla strašlivá: otok mozku, sloupaná kůže... ani to nemůžu pořádně popsat. V redakci jsme tu vraždu vyšetřovali, na začátku jsme neměli skoro nic, lékařská zpráva nebyla k dispozici... Po velkém úsilí se nám povedlo získat povolení k exhumaci.

Lidovky.cz: Prokázala přítomnost jedu?
Bohužel bylo příliš pozdě. O povolení jsme bojovali přes pět let a tkáně už nemohly poskytnout průkazný výsledek.

Anna Politkovská na snímku z roku 2004

Po Ščekočichinovi přišla na řadu Anna Politkovská, což je známý příběh: čtyři střely ve výtahu (více o vraždě Anny Politkovské například ZDE). Další: mladá novinářka Anastasia Baburovová a známý lidsko-právní advokát Stanislav Markelov, oba zastřelení neonacistou v samém centru Moskvy. A konečně Natalija Estemirovová, obhájkyně lidských práv a novinářka z Grozného, která nám často přispívala. Otiskovali jsme ji pod pseudonymem, ale bohužel ji to neochránilo.

Lidovky.cz: Předpokládám, že na otázku, jestli se bojíte, jste zvyklý. Proto se zeptám jinak: pozorujete, ať už na sobě, nebo v redakci Gazety, symptomy autocenzury?
Autocenzurou bych to nenazval. Máme co do činění s velice nebezpečnými lidmi, takže si dáváme velký pozor a publikujeme jen to, co je stoprocentně prokázané a ověřené. Ale to není autocenzura, to je zdravý rozum. Je pravda, že po vraždě Politkovské jsem dostával jednu a tutéž otázku: Nemáte strach? Odpovídám, že strach nemám. Není to proto, že jsem hrdina. Jen si nedokážu představit, že bych tak žil: každé ráno se probudit s myšlenkou, že se bojím. To si nechci připouštět. Přitom se nabízí jednoduché řešení: změnit noviny, nebo profesi. Ani jedno však nemám v plánu. Do jiné branže nechci, je mi 58 let a už se nezměním. Ale nehodlám ani sloužit státu. Rozhodně ne v jeho stávající podobě.

VITALIJ JAROŠEVSKIJ

Vitalij Jaroševskij (uprostřed) na diskusi v rámci Inspiračního fóra 2014.

Vitalij Jaroševskij, rodák z Jekatěrinburgu, se v sedmdesátých letech s rodinou přestěhoval do Moskvy, kde vystudoval žurnalistiku. Krátce poté zamířil do Prahy, s níž spojil podstatnou část svého života. Vystudoval Karlovu univerzitu a v letech 1981 až 1993 pracoval jako korespondent pro agenturu TASS v Praze. Stal se také očitým svědkem událostí spojených se Sametovou revolucí, které v něm zanechaly hlubokou stopu. Po roce 1993 pracoval pod vedením věhlasného redaktora a novináře Jegora Jakovleva pro týdeník Obšaja Gazeta. Již mnoho let působí v redakci listu Novaja Gazeta, kde nyní zastává pozici zástupce šéfredaktora.

Jaroševskij, podle nějž „novinařina není jenom práce, ale přirozená součást života, která mu dodává smysl,“ je hrdý na to, že se oba jeho synové rovněž věnují zpravodajské profesi. Jeden působí v televizi, druhý v agentuře RIA-Novosti; jeho snacha spolupracuje s moskevskou pobočkou agentury Reuters.

V Praze byl Jaroševskij hostem otevřené platformy Inspirační fórum 2014, jež předznamenává podzimní Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě.

Zdroj: Inspirační fórum 2014 / Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.