Další Pekingské jaro? V Číně po Tchien-an-menu jen stěží, míní sinolog

Lidovky.cz: Od masakru na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) uplynulo 25 let, tedy přibližně jedna lidská generace. Jak vnímá 3. a 4. červen '89 dnešní čínská veřejnost?
Těžko hledat odpověď. Jistě jsou tací, kteří si myslí, že zásah proti demonstrantům byl oprávněný, ale je otázka, o čem to vypovídá, podobně jako kdybych řekl, že většina Číňanů se o ty události nezajímá. Generalizovat nelze, ty hodnoty nejsou změřitelné. Postoj čínské vlády je nicméně jasnější: k událostem na Tchien-an-menu mlčí, což v překladu znamená, že na svém tehdejším postupu trvá. V Komunistické straně Číny panuje jednoznačný konsensus: jednali jsme správně. Tchien-an-men byl z jejího pohledu velmi důležitý moment.

Lidovky.cz: Z jakého důvodu?
Masové demonstrace, které v rámci takzvaného Pekingského jara plnily ulice velkých čínských měst, sice nesly silné prodemokratizační rysy, nicméně jejich těžištěm nebyla pouze touha po politické liberalizaci země. Zrodily se také z odporu lidí vůči předcházejícím reformám, které vyvolaly společenské i hospodářské problémy, promítl se na nich i konflikt mezi konzervativní a reformní frakcí stranického vedení. Režim proti demonstrantům nasadil armádu, protože tehdy ještě nedisponoval jinými prostředky, jako například ozbrojenou policií – ta vznikla právě jako důsledek Tchien-an-menu. Komunistická strana se z událostí jara '89 dobře poučila. Pochopila, že byla příliš liberální, když tak masové protesty vůbec dopustila.

Ikonický snímek z náměstí Tchien-an-men: muž čelí tankům, jež proti...

Lidovky.cz: Co tedy znamená Tchien-an-men v očích čínského režimu?
Zlomový bod, během něhož vyslala strana jasný signál, že bez ohledu na reformy ekonomiky nehodlá připustit žádnou politickou liberalizaci, o demokratickém systému ani nemluvě. V této souvislosti se často hovoří o tzv. „pekingském konsensu“, protějšku termínu „washingtonský konsensus“. Ten předpokládá, že svobodná ekonomika jde ruku v ruce se vznikem liberální demokracie. Případ Číny tento předpoklad vyvrací, neboť dokazuje, že navzdory zavedení některých principů tržní ekonomiky a uvolnění trhu je možné udržet autoritářský politický systém při životě. Otázkou je, jak dlouho, protože zatím všechny totalitní a autoritářské režimy v dějinách padly nebo se politicky liberalizovaly, pokud připustily svobodnou ekonomiku. Na druhou stranu existuje celá řada hybridních režimů, které sice nejsou totalitní nebo autoritářské, ale ani demokratické. To může být do budoucna případ Číny.

Lidovky.cz: Může v takto nastavených podmínkách vzniknout podobně masové protestní hnutí, jako bylo Pekingské jaro?
Obávám se, že ta možnost je mizivá. Dnešní Číňané demonstrují také, jenže protestují hlavně kvůli korupci nebo zkáze životního prostředí. 80. léta v Číně byla ve srovnání se současností daleko otevřenější, debatovalo se o možnosti přehodnocení celého politického systému, takové procesy jsou nyní prakticky nemyslitelné. Nehledě na to, že společnost nebyla tak hlídaná, jako je dnes. Jistě, existuje internet, který otevírá cestu k informacím, jenže informační technologie paradoxně umožňují i dokonalejší kontrolu lidí ze strany systému. Příkladem je nově vytvořený Výbor národní bezpečnosti, mnohými přirovnávaný k americké NSA, byť toto srovnání není zcela namístě, v případě Číny je prioritou číslo jedna vnitřní, tzv. politická bezpečnost, tedy vláda jedné strany. Protestní hnutí, které by sneslo srovnání s rokem 1989 ve smyslu požadavku demokratizace, si v takovém kontextu lze představit stěží. Ale i dnešní kontext je zcela odlišný, takže může nastat široká protestní vlna nebo společenský otřes jiného, ale podobně vážného druhu.