Lidovky.cz: Odveta za „mnoho provokací, zejména za nedávný kybernetický útok“. Tak USA vysvětlily nové sankce, jež v pátek uvalily na KLDR. Bude to odveta účinná?
Jedná se o jednostranné sankce, jež rozšiřují dosavadní sankční seznamy o deset jednotlivců a tři instituce a které mají podobu prezidentského nařízení, tedy dokumentu podepsaného prezidentem Obamou, nikoli schvalovaného Kongresem. Když Barack Obama kandidoval na prezidenta, deklaroval, že je ochotný diskutovat se všemi, i se státy, s nimiž Američané nemívali zrovna vřelé vztahy. Zatímco v případě Íránu či nejnověji Kuby to zjevně platí, k dialogu se Severní Koreou dosud nedošlo. Obamova politika vůči severokorejskému režimu bývala označována jako „strategické vyčkávání“: Pchjongjangu se nedá věřit, vyjednávat můžeme teprve tehdy, až udělá nějaký vstřícný krok. Ve chvíli, kdy místo tohoto vstřícného kroku přijde nejdrtivější kybernetický útok v amerických dějinách, však vyčkávání končí také a nastupuje odpovídající reakce, tedy sankce. Cílí jak na Korejskou stranu práce, tak na severokorejskou rozvědku, považovanou za jednu z institucí, která se kybernetickými útoky zabývá.
KYBERNETICKÝ ÚTOK NA SONY PICTURES |
Lidovky.cz: Vyšetřování útoku na Sony Pictures ovšem není u konce. Domníváte se, že za ním opravdu stojí KLDR, jak tvrdí FBI? Objevují se i hlasy, které z něj obviňují bývalé zaměstnance společnosti, údajně se mstili za to, že byli propuštěni...
Podotýkám, že nejsem expert na kybernetickou společnost a to, že jistá část odborné veřejnosti je na vážkách, jsem samozřejmě zaznamenal. Na druhou stranu je pochopitelné, že americké bezpečnostní složky nechtějí zveřejnit všechny informace, jimiž disponují. Tomu, že mají v rukách potřebné důkazy, nasvědčuje i to, že Obamova zahraniční politika je spíše opatrná, takže pokud ty sankce veřejně vyhlásí, jeho administrativa tím poměrně jasně signalizuje, že je o identitě viníka přesvědčena.
Lidovky.cz: Jsou severokorejští hackeři skutečně tak schopní?
Severní Korea se na obdobné netradiční a asymetrické metody „boje“ soustředí už od konce studené války. Je známá jako stát s největším počtem členů speciálních sil na světě, odhaduje se až 200 tisíc, a spadá sem i její hackerská síť. Dává to smysl: hlavním protivníkem Pchjongjangu je Jižní Korea, která je jednou z nejvíce na internetu závislých společností, Jihokorejci mají nejrychlejší internetové připojení vůbec, po internetu tam funguje prakticky všechno. Z pohledu KLDR je tak pochopitelné, že své omezené prostředky investuje právě do kompetence napadat jihokorejský internet a získávat z něj informace. Tuto schopnost pak může samozřejmě uplatnit i proti dalším zahraničním systémům připojeným k internetu.
Plakát k filmu The Interview ve vysílání jihokorejské televize.
Navíc, hackerské aktivity mohou být zdrojem značných finančních zisků, byť KLDR zatím nebyla obviněna z toho, že by z kybernetického zločinu tímto způsobem profitovala. Je ovšem prokázáno, že severokorejský režim si vydělává pašováním alkoholu, cigaret či drog, orientuje se také v pojistných podvodech, takže by nebylo překvapivé, kdyby za útokem stáli hackeři původně vycvičení k tomu, aby z internetu získávali finance. Ostatně, skupina Guardians of Peace, která se pod útok na Sony podepsala, původně požadovala peníze, o filmu The Interview začala mluvit až posléze.
Lidovky.cz: KLDR sankce označila za americké intriky, které pouze „posílí její odhodlání bránit suverenitu země“. Tradiční rétorika stranou – nebojí se Pchjongjang jejich dopadu?
Severní Korea nemá se Spojenými státy žádný společný obchod, vzájemné styky v tomto ohledu prakticky neexistují, můžeme mluvit v podstatě jen o činnosti neziskových organizací a jisté mizivé humanitární pomoci, takže po ekonomické stránce bude okamžitý dopad sankcí minimální. Mohou však být rozšířeny. Nabízí se možnost srovnání s rokem 2005, kdy USA uvalily sankce na banku Banco Delta Asia se sídlem v Macau, a to pro její spolupráci se severokorejským režimem. Bushově administrativě se tehdy podařilo zablokovat Severokorejcům podstatnou část jejich dolarových účtů, přibližně 25 milionů dolarů. O odblokování této částky se pak jednalo několik let a byla to velmi účinná páka. Druhá, možná závažnější věc, je dopad sankcí nikoli přímo na KLDR, ale na celý region.
PSALI JSME: |
Lidovky.cz: Proč?
Vzpomeňme si, co se v posledních dnech stalo: 29. prosince jihokorejské ministerstvo pro sjednocení sdělilo, že na Sever odeslalo dopis, v němž navrhlo rozhovory o organizaci setkání rozdělených rodin a možných společných projektech. O tři dny později byl odvysílán novoroční projev Kim Čong-una, v němž padala rovnou slova o summitu. A hned další den, v pátek 2. ledna, USA vyhlásily sankce. Jihokorejci dali najevo jasný zájem o dialog, nicméně stále jsou hlavními spojenci USA v oblasti a vyhlášení sankcí může jejich entuziasmus značně zchladit. Je docela dobře možné, že i to se za sankcemi skrývá: snaha Američanů vrátit hlavní vyjednávání do kolejí osy Pchjongjang – Washington.
Lidovky.cz: Jaká je jejich motivace?
Severní Korea dříve trvala na tom, že bude jednat jen s USA, protože Jižní Korea je americká loutka a na poloostrově nehraje žádnou nezávislou roli. Jenže stávající jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje voličům slibovala průlom v jednání se Severem, a k žádnému zatím nedošlo – a připomínám, že zatímco Kim Čong-una volební období netíží, jeho jihokorejský protějšek rozhodně ano a zdá se, že nyní se chce snažit intenzivněji. Určitá ztráta iniciativy by Washingtonu, který chce mít hlavní slovo, mohla vadit.
Americký prezident Barack Obama s jihokorejskou prezidentkou Pak Kun-hje.
V regionu se odehrává poměrně zajímavá dynamika. Americe vadí severokorejský jaderný arzenál, zatímco Soul i Tokio už delší dobu řeší spíše vlastní problémy: Japonsko zajímají jeho unesení občané, zatímco Jihokorejce praktické věci jako setkání rozdělených rodin či společné byznysové projekty. Spojené státy se snaží Japonsko i Jižní Koreu ukáznit, aby se věnovaly hlavně jaderným zbraním, ovšem oba státy už velmi pravděpodobně došly k podle mě správnému závěru, že severokorejský jaderný arzenál je fakt, s nímž se nedá nic dělat. KLDR jaderné zbraně zkrátka má a dobrovolně se jich nevzdá, vyjednávat o nich je ztráta času a slepá ulička.
Lidovky.cz: Co můžeme od dialogu Severu a Jihu očekávat? Pokud k němu tedy dojde – ohlášen (a následně zrušen) byl už na podzim...
Kim Čong-un v novoročním projevu mluvil nejen o znovuzahájení dialogu na nižších úrovních, ale i to tom, že „nic není nemožné“ a že „není důvod neuspořádat summit, pokud pro něj bude vytvořena vhodná atmosféra a prostředí“. Jeho prohlášení je skutečně neobvyklé v tom, že je nebývale explicitní. K možnosti setkání: obě Koreje budou letos slavit 70 let od konce japonské okupace a druhé světové války, což je velmi symbolické výročí a potřeba odpovídajícího, aspoň symbolického kroku bude na obou stranách jistě velká.
ČTĚTE TAKÉ: |
Zlepšení vzájemných vztahů by oběma zemím navíc přilepšilo i po hospodářské stránce. Prezidentka Pak je pravicová a probyznysová politička a Jižní Korea na tom už není tak dobře, jak bývala před ekonomickou krizí, takže výhody spolupráce se Severem se tam bezesporu rýsují. Jako příklad můžu uvést Transsibiřskou magistrálu, kterou Rusové prodloužili až do severokorejského přístavu Rason (dříve Rajin) ve zvláštní ekonomické zóně. Jeho velká výhoda tkví v tom, že na rozdíl od Vladivostoku, nejjižnějšího přístavu Ruské federace, nezamrzá, čehož by Jihokorejci rádi využili. Nedávno tam na zkoušku poprvé dovezli ruské uhlí, které pak v Rasonu nalodili a dopravili do jihokorejského přístavu Pohang. Skupina jihokorejských společností včetně státem vlastněných drah zvažuje, že do společnosti vlastnící renovovanou železnici spojující Rusko se severokorejským přístavem majetkově vstoupí, což by byl velký průlom. A co se Severokorejců týče, není sporu o tom, že na tu, řekněme kapitalistickou logiku, tedy umožnit cizincům činnost na svém území a mít z ní patřičný prospěch, velmi dobře slyší.
Přístav Rason leží na pobřeží Japonského moře.
MICHAL VODRÁŽKA V letech 1986 až 1991 žil v hlavním městě Severní Koreje Pchjongjangu. Vystudoval práva na ZČU v Plzni a mezinárodní vztahy ve východní Asii na univerzitách v Jižní Koreji a USA. Je členem Česko-korejské společnosti a analytikem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Zabývá se především bezpečnostní, politickou a ekonomickou situací na Korejském poloostrově. |
