Už deset měsíců, co trvají boje mezi ukrajinskými jednotkami a proruskými separatisty, rozhoduje o životě dětí bombardování.
Reportérka LN Petra Procházková |
Většina dětí, pokud je to možné, žije ve svých domech. „Když začne ostřelování, běžíme do krytu. Teď tady jsme už více než deset dní,“ vysvětluje babička desetiletého Arťoma Ljudmila Tarasovová. Je poledne a chlapec leží na lůžku v krytu nedaleko doněckého letiště. Oči má upřeny na počítač a hraje hru spočívající v tom, že je třeba najít předměty skryté v hradě.
„Moje nejoblíbenější hry jsou ale ty s auty,“ svěřuje se. „Někdy jdu ven, abych se trochu nadýchal čerstvého vzduchu, ale nemůžu si tam moc hrát,“ dodává trpce.
Kresby kanonů i minometů
V tomto krytu ze sovětských dob je čtyřicítka dospělých včetně tří dětí na ploše deseti metrů čtverečních. Chrání je tlusté betonové zdi a mohutné kovové dveře. „Téměř všichni mí kamarádi odešli. Jsou v Rusku,“ říká chlapec monotónním hlasem. Mezi lůžky si hraje na schovávanou se šestiletými dvojčaty Sofií a Radou.
Někdy si také kreslí. „Maluju auta, logo Šachtaru Doněck (místní fotbalový klub), lidi, přírodu,“ svěřuje se. Na zdi jsou ale jen kresby tanků, kanonů a minometů.
Sofia si také ráda kreslí, zvláště koně. Když se střelba uklidní, vrací se do svého domova jen několik metrů od krytu, kam chodí každý den. Soustřeďuje se na malování a pozvedne oči jedině tehdy, když její babička zanotuje hymnu „Doněcké lidové republiky“ či píseň oslavující ruského prezidenta Vladimira Putina.
„Až budu velká, chci být malířkou,“ šeptá. Arťom by se zase rád podíval do světa. „Když bude válka pokračovat, samozřejmě budu chtít do Ruska. Jinak bych se rád podíval do Londýna, kde se všude člověk může volně procházet,“ říká.
Teď už si děti zvykly
V doněcké petrovské čtvrti se jedenáctiletá Aňa a její tříletá sestra Olesja jen výjimečně odvažují opustit sklep jejich domu. V tomto sektoru, jen dva kilometry od frontové linie, dopadají střely docela blízko. „Nejdříve pořád plakaly. Teď si už zvykly,“ povzdychne si jejich babička.
Aňa tu má jen málo kamarádů. Čeká na středu, až jí zatelefonuje její učitel, aby jí dal úkoly a na dálku opravil cvičení.
Všechny děti v Doněcku se učí jen nárazově. Školy se sice v říjnu otevřely, ale od prosince kvůli neutuchajícímu bombardování se zase začaly postupně zavírat. „Mají skoro prázdniny,“ poznamenává babička Ani. „Není tu nic na práci, jen jíme, spíme, a zase jíme a spíme,“ doplňuje matka čtyřletého Miši Natalja Snižkovská.
K tématu |
Ti nejmenší se ničím neznepokojují. Když začne ostřelování a třeskot rozbíjených oken je slyšet až do sklepa, v rohu místnosti pláčou dvě bábušky, ale Olesja si vyzpěvuje. Miša je zcela zaujat hrou na tabletu. Ale jejich starší sestra Aňa má strach. Neví, proč se tam venku střílí, ale je to „hrozné“, říká.
A když se jí zeptáte, co by chtěla v budoucnu dělat, odmlčí se. V jejích očích je patrné, jak usilovně hledá odpověď. Nakonec propukne v pláč.
