Lidovky.cz: Po oznámení výsledků parlamentních voleb šéfové tří stran, jež neuspěly, odstoupili. Je to v Británii železným zvykem, nebo to svědčí spíše o jejich odpovědnosti k funkci?
Je to samozřejmě zvykem. Ne že by se to odehrávalo vždycky, ale je to obvyklé. Rozdíl je třeba v tom, že předseda strany nemusí být premiérem a že zůstává v pozadí. To bylo třeba kdysi u Labour Party.
Lidovky.cz: Jak probíhá akt jmenování premiéra u královny, který má David Cameron už podruhé za svou kariéru za sebou?
Až v pozdním stáří jsem se dozvěděl, že ten asi patnáctiminutový akt u královny probíhá tak, že on jí buď políbí ruku, nebo se k ní jen přiblíží (záleží, zda jde o první uvedení do funkce premiéra - pozn. red.). Ona mu položí jedinou otázku. A ta zní: „Máte dost síly na to, abyste sestavil vládu?“. On řekne buď „ano“, nebo „ne“. A pak ho pozve na čaj, vypijí ho a rozejdou se. Ten vtip spočívá v tom, že nemusí říkat nic víc. Protože kdyby řekl ano a vládu se mu nepodařilo sestavit, tak je pro anglickou politiku navždycky vyřízen. Když řekne ne, nic se nestane - královna se s ním rozloučí a on si zachová tvář. To je rituál, který my tady neznáme.
  |
Lidovky.cz: U nás jmenování premiéra probíhá dosti odlišně...
U nás když se pan prezident zeptá kohokoli, jestli má sílu sestavit vládu po volbách, tak ten mu toho napovídá. To je povídaček na několik dní. V politice mají své místo nejen mýty a legendy, důležité jsou také rituály. A v tom mají Britové od roku 1640 výhodu. I krále se naučili popravovat s jistou elegancí. To je totiž rozhodnutí parlamentu a vůle lidu. Kdežto my máme pořád tu švejkovskou techniku nebo ten švejkovský rituál. Zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku. To je ta typická úroveň české politiky.
Lidovky.cz: Britské politické prostředí je nepochybně postavené na úplně jiných základech.
V Británii platí řada zvyklostí, včetně právě toho jmenování premiéra králem nebo královnou. „Ano“, nebo „ne“. To jsou odpovědi na otázku královské autority a platí to. Nevedou se kolem toho půl roku diskuse, zda prezident překročil nebo nepřekročil své kompetence a zda se vítězní nebo polovítězní politici chovají odpovědně nebo ne. Pokud jde o tu reakci na volby - pokud je uznáme jako formu předání určitého objemu moci jedné nebo druhé straně -, je to skutečně zažitá politická kultura, byť ta parlamentní začíná popravou krále už v roce 1649.
Lidovky.cz: V čem ještě se liší kultura britské politiky od té české?
Britský způsob jednání a chování lidí v politice vůči sobě navzájem je úplně odlišný než u nás. Abychom ale nenadávali jen na tu současnou dobu, musím říct, že tak tomu bylo už mnohokrát v české historii. Třeba už za první republiky na sebe politici řvali. My jsme to zažili už za Rakouska - Uherska. Chování našich politiků na říšském sněmu kritizoval už Masaryk a Kramář.
Lidovky.cz: Co způsobuje ten propastný rozdíl, na který poukazujete?
Je to zkrátka odraz toho, jací jsme. Naše politické elity se mění častěji než ve Velké Británii, a my se k sobě chováme jinak než tam. Neumíme poděkovat, neumíme poprosit. A jak nás učili už na základní školách, nejsme vždy způsobní.
Lidovky.cz: Může českou politickou kulturu něco změnit? Stačil by nějaký impuls?
Ano, samozřejmě. Je to vzdělanost a kultivovanost, tedy v tom smyslu kulturnost. Je to všeobecná kultura. To začíná už na základní škole. Také si umím představit, že by na britské college dal žák panu učiteli takovou facku, až by z toho spadl na zem, ale jde o to, jaký taková věc bude mít ohlas - jestli to společnost přejde a jestli se to, jako u nás, nedostane jen do teletextu jako taková srandička. Záleží, jak se na to zareaguje. Na to, že se nesmí učitelé fackovat, nemusí být vydávány zákony. Zákon, i když to právníci zpochybňují, je jenom minimem morálky. Kromě toho ta morálka je něco víc.
