Profesorka Taus Serganovová učí ruštinu na univerzitě v Grozném. Je redaktorkou ženského kavkazského časopisu Doš, „Slovo ženy“, kde vede rubriku o nezvěstných.
Taus Serganova má smutný pohled, i když se usmívá. V severokavkazském nezávislém časopise Doš, respektive v jeho skvělé emancipované příloze „Slovo ženy“, vede Taus hodně zvláštní rubriku. Zpovídá lidi, kterým někdo zmizel. Kterým někoho unesli, ať už před dvaceti lety, během rusko-čečenské války, nebo před dvěma dny. Lidi, kterým se prostě někdo nevrátil domů, a oni stále čekají... Taus je vyslechne, pak jejich osud předá papíru a čeká, zda se neozve někdo, kdo o zmizelé osobě něco ví. Protože hlavním cílem Taus Serganovové je, aby každý, kdo někoho ztratil, mohl chodit plakat na jeho hrob.
LN: Není naopak lepší doufat a nevědět?
Ne. Protože nemůžete chodit na hrob. Matky nevědí, zda jsou jejich synové mrtví, nebo živí, zda jejich tělo nebylo pohozeno kdesi na smetišti, nebo ho, odpusťte, nesežrali psi. Pro muslimy je to stejná tragédie jako smrt sama. Čečenci dokonce jezdí domů zemřít z emigrace. Je mučivé nadosmrti žít v naději, o které vám ale rozum napovídá, že je marná.
LN: Ve vaší rubrice jsou vždy dva osudy. V každém čísle. Dvě lidské tragédie. Proč vám to ti lidé všechno sdělují a proč se vy v těchto často starých historiích ještě nimráte?
Většinou lidem, kteří mnoho let někoho blízkého hledají, prostě jednoho dne dojde trpělivost a potřebují se s někým poradit, zkusit najít nějakého svědka té své události, svěřit se. Pro příbuzné obětí je hlavní důvod jednoduchý a praktický – věří, že si to přečte někdo, kdo jim dodá novou stopu. Novou naději. Nebo jistotu. Kdo jim ukáže, kde mají kopat.
LN: Je vůbec patřičné zeptat se vás, zda vás to baví?
No.. . ano, asi to je nepatřičné. Ale už jste se zeptala. Je to strašný náklad pro mé emoce, pro moji duši. Musím to všechno vyslechnout a pokusit se nepropadat depresi. Protože nemůžeme proti sobě sedět dva a mít depresi. Ti, co za mnou chodí, ji totiž opravdu mají.
LN: Je pro příbuzné zdrcující zjištění, že jejich blízký už nežije, že nemá cenu pátrat?
Všechny, kdo za mnou chodí, spojuje jedna věc: ztráta blízkého člověka, o kterém nevědí, zda ho zabili, odvlekli, mučili, zahrabali nebo hodili do vody, zda náhodou někde není zavřený v ruském vězení. To je úplně něco jiného, než když vám člena rodiny zabijí. Protože pokud jde o smrt, čas city přece jen mírní. Ano, nikdy se matka nesmíří se ztrátou dítěte, ale po letech se ostré pocity zcela fyzické bolesti mění v bolestné vzpomínky.
TEROR V ČEČNĚ„Stovky tisíc Čečenců se účastní slavnostních shromáždění, kde mávají ruskými vlajkami a naslouchají Kadyrovovým chvalozpěvům na Vladimira Putina, ‚velkého vůdce národa, jemuž vděčí za vše‘. Jenže pak padne tma. A úsměv vystřídá strach. V ulicích zastavují policejní auta, na dveře bytů buší Kadyrovovi agenti a lidé beze stopy mizí. Protože za tou nablýskanou fasádou se ve skutečnosti skrývá nemilosrdný teror a mafiánské praktiky režimu, který dostává od Moskvy bohatě zaplaceno za to, že v Čečně udržuje „pořádek“. Všichni se bojí, nikdo nikomu nevěří – přítel příteli, rodina rodině. Natáčela jsem krvavou válku, v níž zahynuly desítky tisíc lidí, čistky, které ruská armáda páchala na čečenské populaci, ruské ostřelovače rozsévající smrt, mučení nevinných... a mí čečenští přátelé mi dnes řeknou: Tehdy nám bylo lépe. Protože tehdy nás vraždili Rusové. Teď to dělají naši vlastní lidé.“ Rozhovor o dnešním Čečensku se známou francouzskou novinářkou Manon Loizeau čtěte zde: Čečensko: země schizofrenie a teroru, za jejíž krev platí Kreml miliony  |
V případě nezvěstných je to jinak. Nejdřív čekáte, že se objeví, pak, že se objeví zpráva o něm, že je někde držen, zatčen... že vás třeba někdo požádá o výkupné. Takhle se můžete utěšovat léta. A pak postupně propadáte zoufalství. Neboť je stále pravděpodobnější, že se již nikdy neshledáte. Ale není to jisté! Proto k nám lidé přicházejí třeba až teď, přitom člověka hledají více než deset let. Nejdřív doufali, pak se báli, aby věci spíš neuškodili, kdyby vše zveřejnili, a teď už jsou zcela bezradní.
Osobně si myslím, že nic horšího, než zmizení blízkého člověka, neexistuje. Zničí to život celé rodiny. Dělám tuhle práci šest let, vidím, že se mi tam opakují stejná schémata. Například velmi často ženy po takovém stresu ochoří nějakým onkologickým onemocněním. Kromě toho se rodiny dostávají na mizinu. Shánějí neustále peníze na výkupné, na úplatky, protože za každou informaci se platí. Prodají dům, přestěhují se do chléva, zadluží se, zničí životy i dětem, které jim zůstaly, jen aby dali nějakému vojákovi – podvodníkovi - 1000 dolarů a on jim řekl, že jejich syn žije. Byl a je to dodnes obrovský byznys.
LN: Proč jste se začala zabývat takhle smutným tématem, navíc tolik let po válce?
Mé tetě se v roce 2001 ztratil manžel. Bylo mu jedenapadesát, když přijel z ruského Volgogradu, kde tehdy žil s rodinou, do Čečenska na pohřeb příbuzného. Strýc se jmenoval Achmadov. Zastavili ho na ruském kontrolním stanovišti a přikázali vystoupit z auta. Achmadov bylo příjmení jednoho z vůdců rebelů. „Nebojte se, jen se podíváme na dokumenty...“ ujišťovali vojáci jeho spolucestující. Odvedli ho stranou, a už ho nikdy nikdo neviděl. Celá naše rodina pátrala. Obrovské peníze jsme dali za často falešnou informaci. Nakonec všechny stopy vedly na letištní základnu Chankala na okraji Grozného. A tam, stejně jako stopy mnoha jiných mužů a žen, končily.
Místo zmaru. Ruský voják odpočívá uprostřed zničené čečenské metropole Groznyj (snímek je z roku 1995). V čečenské válce padlo přes 35 tisíc obětí.
LN: Proč ukradli zrovna vašeho strýce?
Podle našich odhadů zmizelo do dnešního dne beze stopy asi 15 tisíc osob. Většinou mladých mužů, ale jsou mezi nimi i ženy a čtrnáctileté děti. Tak proč ne strýce? Důvody jsou různé. Především výkupné. Únosy organizovala přímo ruská armáda. Příbuzní pak často začali pátrat na tom kontrolním stanovišti, kde člověk zmizel. A tady už se začínalo brát – vojáci dostávali peníze za rady, kde hledat dál. V zařízeních, kde byli zajatí drženi, si už přímo říkali o úplatek. Někdy o peníze, jindy o samopal. Lidé v zoufalství dokázali sehnat všechno. A tak se zároveň zapletli se zákonem – protože byli schopni dělat i nelegální kroky jen proto, aby našli toho svého... „Pozdravuje vás, má se dobře, něco jsme mu za ty peníze od vás i koupil...“ Takhle se snažili ruští vojáci zavděčit nešťastným příbuzným, kteří jim pak nosili další a další dary. Přitom člověk, kvůli kterému se trápili, už dávno nebyl mezi živými. Jako náš strýc. Ani jeho tělo se nám nepovedlo vykoupit. Nemáme nic.
LN: Řešíte i současné případy?
Musím říct, že únosy za vlády Ramzana Kadyrova si nijak nezadají co do krutosti a cynismu s těmi, které měla na svědomí federální vojska.
Miliardy od Alláha, nebo od Putina? Středověký Kadyrovův režim beztrestně okrádá Rusko |
LN: Nebojíte se veřejně obviňovat tzv. kadyrovce ze zločinů?
Když vyslechnete to, co já, buď se začnete chorobně bát a už nikdy neusnete, nebo se bát přestanete. Mě postihl ten druhý případ. Zveřejňuji to, co mi příbuzní zmizelých dovolí zveřejnit. Bez ohledu na politickou situaci. K únosům teď u nás nedochází v takové míře jako třeba v roce 2001-2. Ale nějaký případ je každý měsíc.
Navíc, Kadyrov na našem území uzákonil zcela oficiálně takzvaný zákon rukojmí. Jakmile se někdo přidá k rebelům, my říkáme „odejde do lesa“, nebo se mocným něčím znelíbí, nebo je podezřelý z teroristické činnosti, odpyká si to místo něj celá jeho rodina. Spálí jí dům, vyženou ji ze vsi... U nás platí zákon kolektivní odpovědnosti za trestné činy jedince. Jako když tu byli ruští vojáci, kteří kvůli jednomu výstřelu vypálili celou ves. Nedávno Kadyrov nechal spálit šestnáct domů příbuzných jeho odpůrců. Lidé se vzchopili, stěžovali si, ale v Moskvě řekli, že se na nic nezákonného nepřišlo. Šestnáct domů lehlo popelem, ale na nic se nepřišlo...
LN: Hrdí Čečenci se ale moc nebouří. Takže z rebelů se stali poslušní sluhové režimu?
Pro mne je neuvěřitelné, že Čečenci kdysi statečně bojovali proti ruské armádě a teď se nechají ovládat jedním tyranem.. Kde je jejich pověst nepokořitelného, hrdého národa? Sama o tom přemýšlím. Co se to stalo? Řada lidí nechce pracovat pro stát, který je ponižuje, manipuluje jimi, vydírá je, stresuje. Jenže na druhé straně u nás je strašlivá nezaměstnanost. A většina mužů hledá alespoň nějakou práci, alespoň mizerný plat. Musí přece nějak živit své rodiny. To je u nás zákon nejsvětější. Vlastně důležitější je pro muže uživit rodinu, než dodržovat světské zákony.
I já jsem u nás v práci, na univerzitě, s mými kolegy muži diskutovala o tom, zda by nebylo smysluplné jeden den prostě nepřijít do zaměstnání. Demonstrovat, že nejsme sluhové režimu, ale pedagogové. Bojí se. Proč máme strach? My, lidé, kteří přežili válku, ty nejstrašnější věci, které si člověk dokáže představit? Teď se ale nedokážeme vzepřít.
Když nás Rusko napadne, necháte nás napospas? ptá se Evropy gruzínská ministryně obrany |
Mám pro to jedno vysvětlení. Naše vnitřní zdroje jsou prostě na nějaký čas vyčerpány. Válka nás úplně vysála. Lidé si dnes říkají: „Nebombardují, už to je dobře. Sláva Bohu. Koukají se na televizi a vidí, co se děje v Sýrii. Říkají si, vždyť tohle jsme nedávno prožili my! Už ne, teď ne! Ať tady máme Kadyrova nebo jiného vladaře, hlavně ať není válka. Svým způsobem této apatii pomohla i Evropa. Protože nás v konfliktu s Ruskem ponechala samotné a my si dnes říkáme: i kdybychom se opět vzepřeli zlovůli, zase zůstaneme sami, Evropa nám nepomůže. Ani Ukrajině nepomohla.
LN: Kadyrov je poměrně mladý. Hrozí, že u vás bude vládnout ještě mnoho desetiletí...
Nemyslím si. Kadyrov je obrazně řečeno stejně starý, jako Putin, i když fakticky se narodil dřív. Jenže jakmile přijde konec Putina, myslím tím politický konec, Kadyrov se u moci neudrží ani den. Kadyrov bez Putina neexistuje.
K TÉMATU: |
Nedávno na ruském televizním kanálu NTV dávali pořad o tajemství soukromého života Kadyrova. Jedné věci jsem si povšimla. Když se ptali jeho ženy, zda jí někdy bylo smutno, řekla: „Bývá mi smutno.“ V očích měla v tu chvíli strach. Co bude, až Kadyrov ztratí svou moc. Dnes žije v rozkoši, ale to není rodinné štěstí. I on sám pronese v tom filmu něco velmi důležitého: „Já se asi nedožiju stáří. Ani nechci.“ Přesně vím, co chtěl říct. Teď je vše nádherné, ale přijde den...
LN: Kadyrov při manipulaci lidí používá často islám a poukazování na čečenské tradice. Možná to je tajemství jeho úspěchu?
Jeho islám je překroucen do podoby až nepřijatelné pro skutečné muslimy.Postavili si největší mešitu v Evropě, ale do ní lidé neradi chodí. Někdy dokonce musejí muže v pátek nutit, aby se šli pomodlit do té obrovské budovy, která nikomu k srdci nepřirostla. Máme ostatně mešit tolik, jako nikdo jiný. Každá je pojmenována po někom. Přitom často po lidech, příbuzných a blízkých Kadyrova, kteří ještě žijí, což je zcela nepřípustné. Vše je založeno na licoměrnosti a lži.
Ramzan Kadyrov, „nejlepší Putinův žák“.
Naprosto neúnosná je situace se špiclováním. V říjnu loňského roku zcela oficiálně vymysleli novou funkci – říká se jim dohlížitelé. Nebo také „pomocníci hlavy“. Oficiálně jsou určeni k tomu, aby pátrali po zdrojích korupce. Ve skutečnosti slídí a donášejí, je to ta nejubožejší skupina lidí, které znám. Donašeči, práskači. Jsou přiděleni k různým organizacím, strukturám, i u nás na vysoké škole mohou v jakoukoliv chvíli přijít, bez zaklepání vstoupit do učebny a naslouchat. Jenže místo korupce se dívají, zda ti náhodou třeba nespadnul šátek. Protože my musíme do školy povinně chodit v šátku, stejně jako do všech ostatních státních budov. Když se jim někdo znelíbí, tak si něco vymyslí. Mně také jeden takový vlezl na přednášku. Vyhnala jsem ho. Zatím mi to prošlo. Teď jsou dokonce i taxikáři zapojeni do tohoto systému a mají za povinnost donášet. Poslouchají, co si lidé říkají a když je to něco podle nich závadného, prásknou je. Je to nebezpečné. I teď lidé mizí beze stopy. Není člověk, není problém.
Válka beze stop. Dokumentární snímek z roku 2014 je mrazivým svědectvím o Čečensku pod Ramzanem Kadyrovem.
LN: Ani mládež se proti tomu nebouří?
Část mládeže tuhle hru hraje s Kadyrovem. Ale pak je tady druhá část. A s tou mohou být velké problémy, protože jim není nabízena žádná alternativa. Hovořím se svými studenty a vidím, jak nevědí, co mají dělat. A tak někteří odejdou třeba bojovat do Sýrie za Islámský stát. Dokonce i z našeho Institutu odjelo pár chlapců. Já vím, že oni chtějí utéci od té lži a falše, která je u nás, ale nevědí, že se vydali do slepé syrské uličky. Myslím si, že důvody, proč Čečenci odcházejí bojovat na Blízký východ a na Ukrajinu, jsou především vnitřní frustrace a nespokojenost s tím, co nabízí současný režim. Nakonec je úplně jedno, na jaké ze znepřátelených stran bojují.
Položit život za Putina je ten nejlehčí úkol, napsal na síť Kadyrov |
LN: Původně posílal své lidi na Ukrajinu hájit práva velkého Ruska na Donbas...
To už není na pořadu dne. Na Ukrajinu Kadyrov už své lidi už neposílá. Zpočátku tak činil na pokyn Moskvy. Ale pak se nejspíš něco změnilo v politice Kremlu a teď se všichni vrací domů. Mimochodem, na Ukrajině došlo k absurdní situaci – tam se Čečenci proti sobě střetli, protože bojovali na obou stranách fronty. Kadyrovci pomáhali proruským separatistům, a Čečenci z Evropy, kteří v 90. Letech bojovali proti Rusko, se přišli zastat Ukrajiny. Ty přece jen chápu. Ale kadyrovské chlapíčky vybavené vším možným, po zuby ozbrojené... jak mohou jet bránit Rusko proti Ukrajině?
LN: Za peníze, ze strachu...
Takový režim, jaký u nás je teď, v historii Čečenska nemá obdoby. Dokonce ani při sovětské moci nebyl tak zničen náš adát, zvykové právo, jako teď. Je to tak, Kadyrov má Čečence na své straně ze dvou důvodů: ze strachu a za peníze. Zpočátku jím mnozí byli očarováni, i někteří stařešinové... bouřlivě se stavělo, budovalo, nádherné silnice, hotely, mešita.... Jenže stále víc všem docházelo, že tady něco není v pořádku. Že to pozlátku nemá žádnou hodnotu. Že to trošku připomíná Severní Koreu. Kadyrov prostě okrádá občany tím nejhrubším způsobem. Jak by jinak získal peníze na přepych, ve kterém žije, na ty obrovské stavby. Například nutí všechny zaměstnance nejrůznějších institucí a struktur odvádět peníze do různých fondů včetně Fondu Achmata Kadyrova. Nezaplatíš, vyhodí tě z práce.
LN: Neobáváte se, že se sama jednou stanete případem, o kterém se bude psát?
Já vše říkám nahlas a teď dokonce o tomto tématu připravuji materiál do našeho časopisu. Strach? Víte, i strach se člověku jednou přejí. Týden čekáš, co se stane, co ti zase udělají.. žije v hrůze, přemýšlíš, zda utéci nebo ne. Měsíc, rok.. ale pak tě to unaví. A už se nebojíš.
