Jak se v KLDR léčí duševní nemoc?
„Hodně Severokorejců má psychické problémy, ale dokud jsem nepřišla do Jižní Koreje, neměla jsem ponětí, že můžete vyhledat psychiatra. Dokonce jsem do té doby slovo ‚psychiatr‘ nikdy neslyšela.
Protože v KLDR neexistují poradci a psychoterapeuti, lidé se se svými problémy musejí vypořádat buď s pomocí svých rodin a přátel, nebo na vlastní pěst.
‚Dáte si lajnu?‘ Manželky severokorejských kádrů si udržují štíhlou linii pervitinovou dietou |
Existují nicméně psychiatrické instituce, kam zavírají duševně nemocné. Říká se jim ‚nemocnice číslo 49‘ - nevím přesně proč, ale tak je lidé nazývají. Většinou bývají někde hluboko v horách, daleko od obydlených míst. Nejsem si jistá, jak se tam o pacienty starají nebo kdo nemocnice číslo 49 řídí, ale podle všeho nejsou součástí sítě běžných nemocnic.
Nemohou vás tam poslat bez souhlasu vaší rodiny. Vzhledem ke zvěstem, že personál pacienty bije a nechává je hladovět, tam většina rodin své blízké posílat nechce, i když jim jejich psychický stav působí (značné) potíže.
Některé rodiny své příbuzné přesto pošlou pryč, ale pokud vím, pobyt v nemocnici jim obvykle nepomůže. Spíše se domů vracejí sklíčení a v horším stavu než předtím. Když před propuštěným pacientem zmíníte, že ho pošlou zpět do nemocnice číslo 49, vyděsí se. Můžete se jen domýšlet, jak hrozivá to musejí být místa...
Severokorejská politika není Kimova one man show, říká koreanistka |
Říká se, že psychická nemoc propuká u chytrých lidí. V severokorejské společnosti jsou ambiciózní a talentovaní lidé, ale protože se jim do cesty staví četná omezení a překážky, často propadají hluboké frustraci. Já osobně jsem se v KLDR nesetkala s mnoha případy deprese, ale potkala jsem hodně narušených lidí, kteří trpěli halucinacemi nebo se nervově zhroutili, a všichni kdysi bývali chytří.
Dost Severokorejců si myslí, že tyto problémy způsobuje nedostatek živin. Lidé, kteří trpí, obvykle pocházejí z chudých domácností. Pokud se začnou kvalitněji stravovat, jejich stav se zlepší – odtud víra, že když vám dávají dobře najíst, psychická porucha se vytratí.“
(Odpovídala Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
Co se stane, když v KLDR zemřete?
„V Jižní Koreji je mnoho (veřejných) smutečních síní, ale v mém rodném městě nebyla jediná – obvykle jsme pohřeb pořádali doma.
Takový proces trvá v KLDR tři dny, a úplně první věc, kterou pohřbívající udělají, je to, že oči a uši zesnulého utěsní vatou. Prý to dělají kvůli tomu, aby ven nevytekla voda. Pak naplní ústa mrtvého syrovou rýží - to aby měl v posmrtném životě co jíst. Nakonec oblečou tělo do čistých bavlněných šatů - bavlna proto, že údajně nejlépe pomáhá správnému rozkladu těla.
Hrozivé sny se mi zdají dodnes, říká Severokorejec, který utekl z Tábora 14 |
Poté zemřelého položí na víko rakve a zahalí jej bílou látkou. Během nadcházejících tří dní přicházejí lidé, kteří mrtvého znali, aby se mu poklonili; příbuzní drží u těla stráž. Pokud vím, rodina se tak upíná k naději, že se zesnulého podaří oživit. A hodně lidí v Severní Koreji prohlašuje, že lidé se během toho třídenního období skutečně vrátili do života.
Jeden můj vzdálený příbuzný měl tetu, která už nějakou dobu trpěla chronickou nemocí a jednoho dne se zdálo, že zemřela. Uprostřed pohřebního obřadu její ruce, do té chvíle pečlivě složené na břiše, spadly na podlahu. Když se přítomní na ‚mrtvou‘ zblízka podívali, zjistili, že žije. Když pak přišla k vědomí, řekla své rodině: ‚Měla jsem sen, ve kterém jsem stála přímo před Bohem. Když chtěl slyšet mé jméno, odpověděla jsem mu. Pověděl mi: ty tu ještě nemáš být. Vrať se, až nastane tvůj čas.‘
Nicméně když zesnulý neoživne, (tělo) se buď pohřbí (do země), nebo spálí. Kremace je v Severní Koreji poměrně nový trend, začalo se s ní po roce 2000, ale většinou se týká jen hlavního města Pchjongjangu.
Oficiální smutek. Severokorejci truchlí nad úmrtím „Drahého vůdce“ Kim Čong-ila (prosinec 2011).
V mém rodném městě máme ve zvyku pohřbívat své mrtvé do země. Oblíbeným místem, kam uložit zesnulé k odpočinku, byly nedaleké hory. (Hroby) jsme pak často navštěvovali a u příležitosti (tradičního) svátku Čuseok pořádali vzpomínkové akce.
Během Čuseoku lidé hroby rituálně upravují a sekají na nich rostoucí trávu a byliny. Všichni členové rodiny dbají na to, aby se těchto vzpomínkových rituálů účastnili. Pečlivá péče o hroby pramení ze severokorejské pověry, že nás naši předci potrestají, když je řádně neuctíme.
Večírky Severokorejců? Domácí pálenka, kočičí cigarety a amfetamin |
Poslední dobou lidé začali zemřelé spalovat a uchovávat jejich popel. Je to jednodušší způsob, jak o ostatky pečovat, rodiny tak mohou uctívat (své předky), aniž by museli překonávat dlouhé vzdálenosti kvůli návštěvě hrobu.
Některé rodiny své hroby stěhují - to tehdy, když se domnívají, že se k poslednímu odpočinku ukládají na nějakém zlověstném místě. Často věří, že tím vylepší své životní podmínky a přinese jim to štěstí. Ačkoli země nemá oficiální náboženství, většina jejích obyvatel je silně pověrčivá. Severokorejská vláda (tyto praktiky) zakazuje, ale lidé věštce stejně navštěvují, jen to dělají potají. A když vám takový věštec řekne, že vám věci nevycházejí tak, jak byste si přáli, protože vaši mrtví předci byli pohřbeni na zlověstném místě, tak budete chtít jejich ostatky přesunout.“
(Odpovídala Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
Jak vypadá život ve službách Korejské lidové armády?
„V Severní Koreji slouží muži v armádě deset let a ženy sedm. Zvláštní jednotky, které pracují jako osobní stráž Kim Čong-una, jich odslouží třináct.
Vojenská služba je v KLDR povinná a většina lidí se zapíše po dokončení střední školy. Ti, které přijmou na univerzitu, na vojnu nastoupí po jejím absolvování. Když máte bakalářský titul, čeká vás většinou pět let služby, ale v případě, že jste studovali technický obor, odsloužíte obvykle (jen) tři, protože někdejší vůdce Kim Čong-il chtěl populaci motivovat ke studiu vědy.
Vyhladovělí vězni jedli lidi, vzpomíná severokorejská uprchlice na hrůzy koncentračního tábora |
Hlavní nesnáz, kterou musí rekruti přetrpět, je neutuchající hlad. O vojáky speciálních jednotek je postaráno dobře, ale ty, kteří dostanou umístěnku mimo Pchjongjang, čeká jídlo sestávající ze dvou tří brambor, nebo je dokonce krmí jen syrovými zrny kukuřice nebo rýže. Říká se, že právě strava může za to, že severokorejští vojáci nedosahují vzrůstu svých jihokorejských protějšků.
A s tímhle mizerným jídlem (v žaludku) musí vojáci nejen cvičit, ale také plnit náročné fyzické úkoly, jako třeba pomáhat farmářům s prací na rýžových polích. Hodně z nich se změní na vychrtlé hladovce, kteří zoufale touží utéct. Vojenská policie neustále bedlivě pátrá po vojácích, kteří uprchli za jídlem. Někdy mají takový hlad, že okrádají civilisty a vloupávají se do skladišť na farmách. Když je to k jídlu, ukradnou to.
Severokorejští vojáci u hranic s Čínou.
Slyšel jsem dokonce o důstojnících, kteří svým podřízeným nařizují, aby kradli. A když rozkaz nesplní, mohou je potrestat.
Na střední škole se mnou chodilo do třídy 25 chlapců. Pět z nich šlo na univerzitu a zbylých dvacet poslali do armády. Polovina z nich trpěla po svém návratu následky podvýživy.
U hranic se Severní Koreou se vraždí, Čína mobilizuje civilní milice |
Vojákům dávají opušťáky na zotavenou. Bývají tak slabí, že sami nemůžou ani chodit, takže je jejich rodiče vyzvedávají a pak je krmí, aby je uzdravili. Když se vojákům udělá lépe, vrací se do armády.
Ti šťastnější slouží ve zvláštních jednotkách nebo pod dobrými důstojníky, kteří se o ně starají. Ti, kteří štěstí nemají, zemřou hlady dřív, než jim jejich rodiče stihnou pomoci. Jediné, za co se rodiče modlí, je bezpečný návrat jejich synů.
Severní Korea je nejspíš tím nejhorším místem na světě, kde odsloužit vojnu.“
(Odpovídá Kim Jo-sung. Pochází z provincie Severní Hamgjong. Z KLDR utekl v roce 2005).
