Reportérka Petra Procházková je na cestě s uprchlíky. Z Istanbulu se vypravila na turecké pobřeží, odkud běženci odplouvají k řeckým břehům. ̈
4.11. - 10:50
Převaděč za celý člun i s motorem zaplatí zhruba 8 tisíc dolarů. Pokud jde o čínský výrobek nižší kvality, dá se dostat až na 4 tisíce dolarů, ale neúspěch akce je tak téměř zaručen. Každý uprchlík zaplatí asi 1000 dolarů – na plavidlo se jich dá nacpat až 80, ale obvykle se nalodí padesát osob. Slevy se nevidí rády, zato malé děti se mohou vézt zdarma. Vesty si každý musí pořídit sám. Existuje také forma all inclusive, kdy si uprchlík zaplatí 1500 dolarů a pokud se spokojí s noclehem pod širým nebem, převaděč mu na dobu čekání na pobřeží zajistí i vodu a jídlo.
3.11. - 22:00
Jinak se ale Afghánci od ostatních liší především počtem telefonů na hlavu – na 36 lidí mají jeden jediný, starý a s rozbitým displejem. Jsou v prekérní situaci, protože jim došly peníze dřív, než se dostali na turecké pobřeží. Za poloviční cenu je nikdo nechce na loď vzít.
Už 18 dnů žijí v křoviscích u obce Korubaši. Naštěstí je přes den 20 stupňů, ale v noci už to na spaní pod širákem rozhodně není. Hlava rodiny Babrak Hamibí uvažuje o tom, že do Evropy pojede jen část: mladí a perspektivní, a on se staršími se vrátí domů. Pěšky. Nic jim v Kábulu nezůstalo. Prodali úplně všechno. „Nemohli jsme tam žít. Jsme Tádžici, kteří fandili Američanům teď se to tam obrací proti nám. Jeho synovec Gulam Ali nechce odejít bez matky, která ale už další cestu přes moře nevydrží. Babrak je už rozhodnut, že se rodina rozdělí. Nejspíš navždy. Ale on bude vědět, že udělal to nejlepší, co pro své děti udělat mohl.
Skupina Afghánců, na první pohled nejvyhublejší a nejchudší ze všech, které nedaleko tureckého Behramu potkala reportérka Petra Procházková.
3.11. - 18.35
Oblast mezi tureckými obcemi Behram a Bektaši na sever od města Ayvalik je tak trochu Bohem zapomenuté místo. V létě tady sice bují turistický ruch, ale většina rekreantů jsou Turci. Ceny jsou tu lidovější a vybavení skromnější, vesnice jen pár kilometrů dál od moře velmi chudé. Krajina je tvořena kamenitými pahorky s křovisky a v lepším případě olivovníky. Teď je ale už po sezoně a vlastně by tu mělo být mrtvo. Není.
K radosti hoteliérů, řidičů taxi i mikrobusů, policie a prodejců všeho možného turistickou sezonu letos prodlužují uprchlíci. Jen na tomhle nevelkém úseku jich potkávám během jediného dne a noci davy. Když zjišťují, že jsem Evropanka, rozzáří se jim na tváři úsměv a děkují mi. Zatím nevědí, že není za co. Když někdo náhodou netuší, kde je Česká republika, stačí říci „Petr Čech“. I negramotný Afghánec mi na to s jásotem odpověděl: „Pavel Nedvěd!“ A bylo po strachu i ostychu.
Čluny odplouvají od tureckého pobřeží u Behramu.
Na pláži u tureckého Behramu nafukují převaděči čluny pomocí kompresorů.
3.11. - 7:30
Venku je mezi 14 a 18 stupni, vítr a sem tam sprchne. Moře kolem Istanbulu rozhodně ke koupání neláká. Plavat ve studených vlnách vydrží delší dobu málokdo. Kdo poslal skupinu čtyřiceti migrantů tady do vody s tím, že podél břehu doplují až do Bulharska, je vrah.
Na loďce bylo kromě mužů 12 dětí a sedm žen z Afghánistánu a Sýrie. Čtyřiadvacet z nich se utopilo. Plavidlo se s nimi potopilo hned na začátku plavby u starobylého majáku Rumeli Feneri, tam, kde se vplouvá do Černého moře. Tohle je opravdu nesmyslná cesta, kterou zkouší málokdo. Uprchlíci z Istanbulu se častěji vydávají na jih, aby se tady setkali s těmi, kdo přicházejí přímo ze Sýrie, a vezmou to rovnou přes celé Turecko k jeho nejzápadnějším hranicím. Akčaj je příjemné přímořské letovisko, které teď na začátku listopadu vypadá hodně ospale. Hoteliéři by byli vděční i za uprchlíky, z nichž někteří mají peníze o na docela slušné hotely. Ti jsou ale ještě o něco jižněji. Odhaduje se, že v přímořské oblasti mezi tureckými městy Ayvalik a Fethiye bloudí po pobřeží a čeká na svou loďku až půl miliónu zoufalých lidí.
2.11. - 19:49
V Istanbulské ulici Kurtuldu kouká z okna Suhejla. Promluví na mne řečí povědomou. Je z Bělehradu. Taky uprchlice. Utekla sem před 60 lety. Kdo ví před čím přesně. Je to jedno. Zvykla si, vdala se a jak říká, umře tady smířena s tím, že i život v zemi, kde se člověk nenarodil, může být když ne šťastný, tak alespoň snesitelný. Každopádně je první uprchlicí, která mne nežádá, abych ji vzala s sebou do Izmiru a zkusila propašovat na řecké ostrovy.
2.11. - 14:05
Na rozdíl od Syřanů se na ulicích tureckých měst afričtí uprchlíci dobře rozeznávají. Džamal je z Ghany a cestu do Evropy vzdal. Šije oblečení v jednom z istanbulských cechů a vydělal si už na lepší bydlení - namísto v suterénu bez oken bydlí ve druhém patře domu, který nepřežije nejen sebemenší zemětřesení, ale ohrozí ho i jakékoliv prudší pohyby jeho obyvatel.
„Mám novou kuchyň,“ chlubí se Džamal. „V Evropě nás nechcete, v Africe nejde žít. A je to tam nadlouho,“ říká. „Istanbul je fajn. Nevadíme tady nikomu, dostaneme práci, i když nám platí mnohem méně, než domácím.“
Džamal vypadá opravdu vyrovnaně. Ostatně mnozí Afričané na rozdíl od Syřanů, jeví známky jistého smíření se s osudem. „Nějak bylo, nějak bude,“ jakoby říkal výraz jejich tváře. Syřané vysílají jiný jasný signál: „Takhle špatně nám ještě nikdy nebylo“.
Istanbul je fajn, nevadíme tady nikomu, dostaneme práci, říká Džamal z Ghany.
2.11. - 9:16
Zastánci přísného islámu v Turecku volili v neděli stranu prezidenta Erdogana AKP. Ne všichni si po večerech čtou Usámu bin Ládina, ale koupit si klasika islámského extremismu na ulicích istanbulské čtvrti Fatih může každý. Čtvrť je proslulá tím, že tady lze sehnat i vlajku Islámského státu.
Istambulská čtvrť Fatih.
Nabídka knižních titulů v istambulské čtvrti Fatih.
1.11. - 21:30
Erdoganova strana sestaví sama většinu. Opozice a Kurdové prošli volbami těsně |
V chudinských čtvrtích Istanbulu se rozptýlily statisíce Syřanů. Některým se podaří rychle se zorientovat a pokračovat dál do Evropy. Jiní se zaseknou, onemocní jim děti, nezbývají síly na další pochod, a začne utrácení úspor určených na převaděče - je třeba platit za jídlo, bydlení, léky.
V takovém případě tady zůstanou, jako rodina tohoto chlapce, bez prostředků i naděje na lepší život. Jediná radost pro děti zchudlých syrských uprchlíků jsou sobotní zábavné programy organizované dobrovolníky ve čtvrti Tarlabaši, kde stále visí plakát vítající lidi prchající před válkou. Jen se mnohým z nich daří mnohem hůř, než opečovávaným istanbulským kočkám, které dostávají čistou vodu i kvalitní pokrm nejméně dvakrát denně.
Děti Syřanů v Tureckém centru
1.11. - 15:09
„Jmenuji se Muhammed,“ zahlaholil sympatický Afričan a skvělou angličtinou pokračoval: „Jsem z Nigérie a tady jsem šťastný.“ Muhamedd je jedním z armády Afričanů, kteří obývají istanbulskou čtvrt Tarlabaši. Tedy ti chudší, jako Muhammed. Jeho příběh je jedním ze stovek, které jsem vyslechla. Afričané mají ty své, Syřané zase trochu jiné, Afghánci rozvíjí své vlastní story.
Nemám žádnou možnost si ověřovat, zda mluví pravdu, nebo si podle návodů z internetu o tom, jaké z příběhů jsou propustkou do Evropy, trochu vymýšlejí. Každopádně Muhammed maká, jak potvrdil i jeho turecký zaměstnavatel, jako šroub.
Muhammed se snaží dostat do Evropy.
Nepobírá žádné dávky, pracuje devět hodin denně za 50 tureckých lir, žije v zatuchlém sklepě bez vody a toalety, elektřinu mu natáhli sousedé, kterým na ni připlácí. „Matka mi zemřela, otec je starý, bratr je v Holandsku,“ tvrdí. Po chvíli, když zjistí, že nejsem ani převaděč ani imigrační úředník na služební cestě, mi zašeptá do ucha. „Víš, já se jmenuji Michael a jsem křesťan, utíkám před Boko Haram. Vezmi mne do Izmiru, já chci do Evropy!“
Zrazuji ho od společné cesty do tureckého města, odkud se vyplouvá na strastiplnou a nebezpečnou pouť k řeckým břehům. „Buď musíš mít pas nějaké evropské země, nebo spousty tisíc dolarů na převaděče“, vysvětluji. Nemá ani jedno ani druhé. Zato má propadlé vízu a v kapse pár mincí. Plat rozdělí každý měsíc na částku, kterou potřebuje k přežití a tu, kterou posílá domů otci. Do Turecka se před osmi měsíci dostal legálně, ale vízum mu neprodloužili, takže se z něj jako z mnohých jiných Afričanů, stal nelegál – inteligentní, pracovitý mladý muž bez budoucnosti. Ale s vírou, jak zdůrazňuje, že se stejně do Evropy dostane. „On vás tam ale nikdo moc nechce,“ odpovídám mu opatrně. Kroutí hlavou a zubí se od ucha k uchu: „Tak se tam ožením. Já vím, že jste humánní...“ Když se v tramvaji podívám na papírek, kam mi napsal svůj E-mail, stojí tam: Ikemba Anyaeche. Snad se Michael, Muhammed či Ikemba na loďce mířící na řecký ostrov Lesbos nepřevrátí. Plavat totiž prý moc neumí.
Muhammed se snaží dostat do Evropy.
31.10 - 18:01
Tarlabaši je skvělá istanbulská čtvrť, pokud jste turista a chcete si celkem v klidu a bezpečí nafotit nefalšovanou chudobu. Je jí tady všude kolem spousta. Petra Procházková píše ze své cesty po stopách uprchlíků.
Ovšem pokud jste nemajetný Turek, Kurd, přistěhovalec z Kavkazu, či syrský, afghánský nebo africký uprchlík, Tarlabaši je pro vás prokletí – vyvolává ve vás hrůzu z věčné nuzoty, hrůzu z odsouzení k životu člověka druhé kategorie. Potkáte tady nejvíc Afričanů v celém Istanbulu, nejvíc bosých a hladových syrských dětí. A nejvíc Kurdů, kteří budou v neděli volit svoje koaliční uskupení HDP.
Tarlanbaši - Istanbul
31.10 - 10:03
Jsou všude a nikde. V centru multikulturního Istanbulu na první pohled uprchlíka nepoznáte. Není to žebrák, ani bezdomovec, a hlavně to není do černého zcela zahalená žena.
Istanbul
To bude spíš turistka ze Saudské Arábie. Uprchlíci splývají s istanbulským davem. Podle místních úřadů jich tady je asi 380 tisíc – v jednom jediném městě víc, než v mnohých zemích Evropy. Většina z nich jsou Syřané. Z jihovýchodní hranice Turecka jdou do Istanbulu v průměru pět až šest dní. Tady v tom neuvěřitelně pestrém městě, kde vedle sebe chodí ženy v minisukních a hidžábech, s výstřihy, až přechází dech i zcela zahalenými obličeji, nebudí žádnou větší pozornost. Mnozí na hranici Evropy a Asie zůstat nechtějí. Posilněni a odpočati se vydávají dál, na západ, různými cestami. Je to nejčastější téma jejich rozhovorů – kudy dál.
Istanbulská ulice
30.10 - 20:07
Že jsou v Istanbulu hromady koček ví každý. Že se o ně Turci s Láskou starají je vidět na každém kroku. Turistická atrakce, řeklo by se. Jenže kočka má zvláštní a dost zásadní význam i v současných mimořádných parlamentních volbách. Konají se v neděli a celý Istanbul se pře, zda to bude „kočka“ nebo ne.
Kočky mají pro volby v Turecku zvláštní význam
Jen polovina obyvatel Turecka věří, že volby budou svobodné a spravedlivé. K nedůvěře mají důvod. Když se na jaře roku 2014 sčítaly hlasy po komunálních volbách, najednou na velké části Turecka vypnuli na řadu hodin elektřinu. Vláda vzápětí obvinila z výpadku kočku, která prý zničila rozdělovač v jedné elektrostanici. Od té doby se vžilo označení „kočka“ pro falšování výsledků voleb. 50 procent Turků si myslí, že v neděli to zase bude kočka, a nejen v Istanbulu.
Kočky mají pro volby v Turecku zvláštní význam
