Zadívala se upřeně očima s výrazně modře namalovanými víčky na pracovníka vězeňské služby trestanecké kolonie v uzbeckém městě Karši. Pak zařvala fistulí, která je pro mužské ucho nesnesitelná: „Tak si to sežer. Udav se. Přecpi se tím, ať ti pukne břich. Mě se ale nezbavíte.“
Taťána Dovlatovová navštěvovala svého jediného syna ve vězení dlouhé čtyři roky. Cestovala dny a noci, pak stála před branami věznice s taškami plnými jídla, teplých ponožek a spodního prádla. Nakonec jí bachaři s cynickým úsměvem sdělili, že předat smí jen jednu tašku. Dnes devětapadesátiletá žena se nadechla: „Tak si to sežer...“
‚Nebojím se smrti. Ale doufám, že můj muž přežije a dcera nebude sirotkem‘ |
Bachaři se báli, že na ně pošle kontrolu shora. Tak jí raději vycházeli vstříc. „Když jsem poprvé požádala o schůzku s ředitelem věznice, hned mne přijal, i když to ostatním odmítal. S úsměvem mu povídám: „Víte, kdo k vám přijel? On odvětil: Taťána Vasiljevna. A já na to. Kdepak. To přijel váš hemeroid.“
Boj za práva tchýně
Je Ruska. Narodila se v Uzbekistánu, vystudovala v Taškentu Uzbeckou státní univerzitu světových jazyků, vdala se, porodila dceru a syna. Práce, rodina, fronty, boj o lepší byt, šetření na auto. Pak to Taťánu začalo zlobit. Chybělo jí pár let do padesátky. Za pár roků ji čeká živoření, jako ostatní uzbecké důchodce. Pokud někomu nestrčí úplatek.
Taťána Dovlatovová přijela do Prahy na pozvání organizace Člověk v tísni.
Začala si pročítat zákony. Její první kauza byla rodinná. Tchýně prodávala byt. Jenže za něj nedostala zaplaceno. Podvodníci napojení na úřady a zkorumpovanou policii viděli ve staré ženě snadnou kořist. Taťána čtyři roky běhala po soudech. První vítězství ji povzbudilo. Sporů „Dovlatovová versus uzbecký stát“ od té doby přibývá.
O pomoc při sepisováním žalob i stížností ji prosí sousedé a nakonec lidé z celého Uzbekistánu. Taťána se naučila nejen bravurně používat právnický jazyk, ale i dosáhnout svého s pomocí pouličních akcí. Úředníci ji nazývají „babou“ a nejvíc ze všeho si přejí nemít s ní nic do činění. Taťáně se to líbí. Jenže zapomněla, že žije v zemi, kde vládne jeden z nejpřísnějších autoritářských režimů na světě.
Hlas z Čečny. ‚Matky nevědí, zda jejich syny nesežrali psi. Tisíce lidí zmizely beze stopy‘ |
„Víte, když se někdo chce u nás zabývat lidskými právy, měl by být bezdětný sirotek. Protože jinak to za něj odnese jeho rodina,“ říká Taťána.
Zlom nastal v roce 2011
Do Uzbekistánu přijel v roce 2011 natáčet o životě Rusů ruský novinář z televizní stanice NTV Igor Šestakov. Slavná paní Dovlatovová mu poskytla rozhovor o zničující korupci v zemi a vzala ho k sousedce, stařičké Rusce Antonině Dmitrijevně. Ta jim uvařila čaj a ochotně vyprávěla o celoživotní dřině a nicotné penzi. Děkovala přitom Taťáně za pomoc, kterou jí zdarma poskytovala.
„Tehdy poprvé někdo vyhrožoval mým vnučkám,“ říká Taťána. Školačky přišly domů vyděšené. Dcera na matku začala naléhat, „ať toho nechá“ a pro jistotu odjela i s rodinou na Ukrajinu. Taťána toho nenechala.
Rusko řídí zákon vězení a právo silnějšího, říká ‚deviantka‘ z Pussy Riot |
„Rozhovor v Rusku vysílali 24. dubna. 13. května mne v Taškentu odsoudili k pokutě ve výši 10 milionů sumů (asi 100 tisíc korun). Za to, že jsem údajně pronikla k sousedce a násilím ji donutila ke křivé výpovědi na kameru o nespravedlivých poměrech v zemi. Když jsem se s Antoninou Dmitrijevnou pak viděla, smutně mi povídá: „Holka moje, co jsme to natropily...“. Pokuta byla pro rodinu zničující.
„Chtěli, abych se veřejně v uzbecké televizi omluvila. Neudělala jsem to. Museli jsme prodat byt. Manžela Borise propustili z práce. Raději jsem ho poslala do Ruska. Už jsme se nikdy neviděli. Tou dobu se naopak z Ruska do Uzbekistánu vrátil můj syn. Bylo mu čtyřiatřicet let, rozvedl se a přijel domů. 20. srpna 2011 Juru zatkli. Prý obchodoval s drogami. Víc vám k tomu nemůžu říct... ohrozila bych život mého dítěte,“ šeptá, i když v Praze, kam přijela na pozvání organizace Člověk v tísni, ji asi nikdo neodposlouchává.
Disappeared to death in Uzbekistan: The horrific story of #AkramYuldashev https://t.co/50xud96n9W pic.twitter.com/kRhlBPrbjB
— Andrew Stroehlein (@astroehlein) 18. Leden 2016Vzbouření matek
Syna poslal soudce za mříže na deset let a jeden měsíc. „Jezdila jsem za ním do Karši vzdáleném 550 kilometrů od Taškentu a ve vlaku jsem potkávala zoufalé ženy se stejně narvanými taškami. Vyprávěly mi, jak je často z věznice vyhodí, aniž by jim umožnili setkání, rozkrádají zásilky vězňům, berou úplatky za ‚vlídné chování‘. Nevydržela jsem to a pustila jsem se do práce.“
Taťána začala ženy burcovat, vysvětlovat jim, jaká mají práva. „Nakonec se nemohli dočkat, až se syna zbaví, a tím také mě. Když se blížila polovina trestu, napsali mu výborné hodnocení. Protože pak mohl požádat o podmínečné propuštění.“ Požádal. Pustili ho. Nyní matku nutí, aby všeho nechala a odjeli spolu pryč.
‚Odpusťte mému Iljovi.‘ Matky ruských vojáků pozvedly hlas proti Putinovi |
Naléhavých matek se ale nezbavili. Osvěta, kterou Taťána prováděla mezi ženami, měla výsledky. Začaly hromadně psát stížnosti na vedení věznice, křičely na bachaře, hlídaly si čas, který měly ze zákona na setkání se svými blízkými. „Já si o sobě myslela, že jsem drsná. Ale jedna Uzbečka, která tam jezdila za synem, se na protest proti zákazu návštěvy polila benzínem a zařvala: Jestli mě k němu nepustíte, zapálím se. Rychle otevřeli vrata.“
Taťána tvrdí, že nejdůležitější je zbavit lidi strachu. Pak už sami přijdou na to, jak uhájit před úřady svá práva. „Lidi u nás se ale státu strašně bojí. Myslím, že to je nějak i geneticky podmíněno. Vypozorovala jsme, že ti, jejichž předci se stali oběťmi represí v minulosti, teď tiše sedí a nechají se bít po hlavě.“
