Ústava přináší především povzbuzení pro berberské obyvatelstvo, které se po více než půlstoletí trvajícího boje dočkalo uznání svého jazyka tamazigh jako úředního jazyka. Berbersky mluví v Alžírsku asi čtvrtina obyvatel (zhruba deset milionů lidí), a i když se už jejich jazyk učí v některých školách, na úřadech jím až dosud mluvit nemohli.
Výsadní postavení arabštiny ale zachovává i nová ústava, která sice berberštinu označuje za jazyk oficiální, arabština ale zůstává „oficiálním jazykem státu“. Francouzština, kterou ovládá většina Alžířanů, oproti tomu žádný status nemá a ve školách se vyučuje jen jako jeden z cizích jazyků.
Alžírsko se začalo jazyku tamazigh, který se skládá z několika různých dialektů, pomalu otvírat už od poloviny devadesátých let, kdy stát povolil jeho výuku ve školách. Po krvavých nepokojích v roce 2002 pak prezident Buteflika označil tamazigh za druhý národní jazyk a o sedm let později v něm začal vysílat první televizní kanál. O rovném postavení s arabštinou si ale i tak mohl nechat jen zdát: podle úřadu, který se stará o propagaci jazyka, se tamazigh nyní učí jen 277 tisíc žáků z asi deseti milionů rodilých mluvčích.
  |
Jak berberštinu přepisovat?
Jedním z problémů, kterým jazyk Berberů čelí, je i jeho transkripce. Nejenže každá z verzí tamazighu používá odlišnou výslovnost některých slov. Profesor Abdul Razak Durárí, ředitel Národního pedagogického a jazykového centra pro výuku tamazighu (CNPLET) upozornil, že se v různých oblastech používá i různé písmo: „V Kabýlii je z řady historických důvodů dominantním písmem latinka. Arabština je zase mnohem více rozšířená ve světě Chaouiů a Mozabitů, pro něž je arabština svatým jazykem. Naši tuarežští spoluobčané mají zase písmo tifinak zděděné po předcích, které tvoří část identity jejich jazyka,“ řekl serveru Tout sur l’Algérie.
I proto podle Durárího ztroskotává výuka berberského jazyka v sousedním Maroku. „Chtěli jazyk standardizovat a dospěli k umělému jazyku, kterému nerozumí ani rodilí mluvčí, ani učitelé. Žáci se nakonec učí jazyk, který je nanic,“ tvrdí profesor.
"The Saharan Berber diaspora and the southern frontiers of Vandal and Byzantine N. Africa" https://t.co/CHtjmsBL1J pic.twitter.com/sgqVULcfhB
— Ballandalus (@Ballandalus) 12. Únor 2016
Čtyři prezidentské mandáty
Nová ústava ale také omezuje výkon prezidentské funkce na dvě pětiletá období. Je přitom paradoxem, že ji prosadil právě Buteflika, který nyní vykonává svůj už čtvrtý mandát. Byla to právě současná hlava státu, kdo prosadil ústavní změnu, která mu v roce 2008 umožnila ucházet se o třetí a posléze i čtvrtý mandát. Šéf Buteflikova kabinetu to tehdy vysvětlil tím, že jeho nadřízený jen vyslyšel přání alžírského lidu.
Podobné je to i s další změnou – premiéra by nyní měl prezident vybrat z parlamentní většiny. Ani to od roku 2008 neplatilo, nynější premiér byl diplomatem, který se k Buteflikově straně přidal až po svém jmenování.
Alžířan "horlivě" líbal ruce francouzskému prezidentovi. Země zuří |
Jedním z nejkritizovanějších bodů je naopak zákaz vykonávání nejvyšších státních funkcí (včetně prezidentské) lidem s dvojím občanstvím. Už nyní sedí v alžírském kongresu několik francouzsko-alžírských poslanců a lidí s dvojím občanstvím jsou v zemi desítky tisíc. Podle kritiků se tak režim může chtít zbavovat těch nejvzdělanějších lidí.
Politický marketing?
Kritici nové ústavy tvrdí, že Buteflikovi jde jen o politický marketing, a ne skutečné změny směřující k demokracii. „Na papíře můžeme dát záruky parlamentu a opozici, ale pokud tu zůstává politická policie, není možné demonstrovat a neexistuje tu skutečný politický život, není to k ničemu,“ citoval list Le Monde Adlena Maddího, šéfredaktora týdeníku El Watan week-end.
Reformy a nová ústava přitom přicházejí v nelehkou dobu, kdy se Alžírsko potýká s prudkým poklesem příjmů kvůli nízkým cenám ropy. Ty vládu donutily k úsporným opatřením, stoupnout musely i faktury za benzin, vodu či elektřinu. Otázkou je, zda tato opatření nevyvolají sociální nepokoje a odpor proti prezidentovi.
V březnu 79letý Buteflika by měl vládnout až do jara 2019. Sužují ho ale zdravotní problémy a na veřejnosti se už moc neobjevuje. V zemi se tak začíná vést boj o nástupnictví a ústava může být hlavním dědictvím, které autokrat své zemi zanechá.
