„Stát, doklady. Kam jedete?“ říká přísně separatistický voják na zátarasu u vjezdu do ukrajinského Debalceva. Pětadvacetitisícové město na Donbasu do loňského února znal jen málokdo. Do titulků světových médií se vrylo spolu s tisícovkami střel, které město před rokem zasypaly při boji mezi separatisty a ukrajinskou armádou, zatímco státníci dohadovali v Minsku příměří v konfliktu na východě Ukrajiny.
Loni v březnu se tiskařská čerň ze slova Debalceve ještě trochu rozmazávala, stopy zatím poslední velké bitvy ukrajinského konfliktu byly vidět všude, ale strategický dopravní uzel mezi separatistickými baštami Doněckem a Luhanskem už měli pevně v rukou proruští povstalci a bojová fronta se posunula pár kilometrů za město.
Válka na Ukrajině zabíjí i školy. Ničí je obě strany konfliktu |
Všudypřítomné válečné kulisy s ohořelými tanky na kraji vozovky, hromadami munice, stopami střel v omítkách a krátery v poli nechyběly ani na zátarasu. Cestu do středu města nakonec uvolnila humanitární pomoc, kterou jsme vezli stovkám lidí, již se rozhodli zůstat a přečkat válečné běsnění ve sklepech a krytech. Když se po pár dnech odvážili ven, našli často jen trosky svých domovů a torza dřívějšího živobytí.
Mezi stovkami těch, kteří nechtěli nebo nemohli z města odejít, byly i desítky dětí. „Školku jsme museli zavřít 24. července. Ještě dopoledne děti přišly, ale pak si je rodiče vyzvedávali. Každý věděl, že situace se může změnit každou hodinou. Střelba začala kolem druhé, třetí hodiny a mířila na nádraží i centrum města,“ popisuje ředitelka zdejší mateřské školky Zoja Bedisovna momenty, kdy válka prvně vtrhla do ulic Debalceva.
Škola v Nikišinu byla při bojích zcela zničená.
V Nikišinu děti na válku nemohou zapomenout, je vidět na každém kroku.
Děti byly svědky všeho
Ostřelování se rázem stalo každodenní realitou pro všechny, kteří zůstali. „Na děti jsem myslela stále. Věděla jsem, že jich mnoho při ostřelování zemřelo. Doufala jsem, že nepřijdou o rozum. Žily v krytech, neměly vodu, elektřinu, nic,“ říká Zoja Bedisovna s tím, že mnoho ani ne ročních dětí při konfliktu ve městě zemřelo. Ty ostatní byly například i svědky toho, jak dospělí zakopávají mrtvé hned vedle domů, protože při ostřelování nebylo kde jinde pohřbívat. Některé z rodin se roztrhaly, kamarádi odcházeli, často navždy.
Loni v únoru pak přišla rozhodující bitva. „Kdo mohl, utekl. Hodně dětí opustilo město v posledních dnech. OBSE a Červený kříž zřídily koridor pro uprchlíky. Ale i tak to bylo riziko, protože se pořád střílelo. Ostatní hledali rychle útočiště v krytech,“ popisuje chvíle těsně předtím, než se mělo definitivně rozhodnout, na které straně fronty Debalceve zůstane.
  |
Pak palba konečně ustala, lidé vyšli z krytů a mnozí z nich chtěli co nejdříve obnovit život ve městě. Našli jednu ze sedmi školek, která byla nejméně poničená, udělali drobné opravy a prvního března poprvé mohly přijít děti. To v tu chvíli pomohlo i dospělým, kteří si mohli začít hledat práci a zdroje obživy.
Ruské rakety vypadají jak ohňostroje. Jenže zabíjejí, říká ukrajinský voják |
„Všechny děti, které přišly v prvních dnech do školky, prožily týdny bojů v krytech. Znali jsme je a báli jsme se, v jakém stavu přijdou,“ líčí Zoja Bedisovna. Nakonec do školky začalo v prvních týdnech chodit 36 dětí. „Byly úplně jiné. Jakoby zestárly, změnily se jim obličeje i chování, byly agresivnější,“ popisuje první setkání s dětmi Zoje Bedisovna. „Vyprávěly příběhy, jaké bomby viděly okolo. Čtyřleté děti uměly podle zvuku rozpoznat grad od uragánu. Některé se bály bombardování a nechtěly do školky vůbec chodit,“ dodává ředitelka.
V prvních dnech si učitelky s dětmi nevěděly rady. „Jen jsme na sebe bezradně koukali. Pak ale přišli vaši dobrovolníci s psychosociálním vzděláním a s dětmi začali pracovat. Děti si pomalu začaly hrát a zase jsme našli společnou řeč,“ říká ředitelka. V době naší návštěvy zrovna děti měly polední klid. Ležely v postýlkách, některé odpočívaly, jiné jen tak koukaly. V jejich očích bylo vidět, že dětství mnohých z nich předčasně skončilo a následky konfliktu si uvnitř ponesou celý život.
200 tisíc dětí potřebuje psychosociální pomoc
Ve školce se za rok od naší návštěvy jistě mnohé změnilo, ale čerstvé statistiky Dětského fondu OSN (UNICEF) dokazují, že situace dětí na východě Ukrajiny je kritická, i když už se tak intenzivně nestřílí. Podle těchto dat konflikt na východě Ukrajiny ovlivnil životy 580 tisíc dětí, kteří žijí poblíž frontové linie nebo v oblastech pod nadvládou separatistů. Každé třetí z těchto dětí, tedy 200 tisíc dětí, potřebuje akutně psychosociální pomoc.
„Dva dlouhé roky násilí, bombardování a strachu zanechaly v životech tisíců ukrajinských dětí nesmazatelnou stopu. Je naší povinností, abychom těmto dětem zajistili potřebnou krizovou péči, včetně odborné psychologické pomoci. Tím spíše, že konflikt stále ještě není u konce,“ připomněla Giovanna Barberis, zástupkyně UNICEF na Ukrajině.
Prý kvůli nám umírají lidé. Ale válka vězní celou mou rodinu, říká Saša z Doněcku |
Více než 215 tisíc dětí muselo utéct z oblastí, kde se bojuje, a spolu se svými rodiči jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Každá pátá škola byla poškozená nebo zcela zničená. V roce 2015 při konfliktu zemřelo více než 20 dětí a přes 40 jich bylo zraněných, z toho 28 obětí si vyžádaly miny a nevybuchlá munice, která se volně válí všude, kde se bojovalo.
Děti žijící poblíž oblastí bojů navíc trpí nedostatkem léků a nezávadné vody nebo omezeným přístupem k lékařské péči. Uprostřed zimy se kvůli nedostatku paliva a vysokým cenám uhlí k problémům přidává i vyšší riziko respiračních onemocnění. Nejvíce ale často bolí duše a ta dětská se na Ukrajině bude hojit ještě desítky let po konci konfliktu, který sice zmizel z titulků, ale stále sužuje 3,7 milionu Ukrajinců.
Autor pracuje ve společnosti Člověk v tísni (Více o pomoci ČvT Ukrajině zjistíte ZDE).
