Jeden z pěti největších vojenských úspěchů, vidí ovládnutí Sibiře legionáři spisovatel z USA

Bitva u Zborova byla v červenci 1917 teprve předzvěstí velkých věcí, které legionáři dokázali při svém putování do Vladivostoku v dalších měsících a letech. V létě 1918 dokonce na krátkou chvíli ovládli celou Transsibiřskou magistrálu. „Myslím si, že ten příběh je důležitý, protože je o obyčejných lidech, kteří byli zataženi do války. Museli se za strašných podmínek probojovat přes celou Sibiř a zvládli to jen díky své sounáležitosti,“ neskrývá obdiv autor knihy Dreams of a Great Small Nation (Sny o skvělém malém národu).

Lidovky.cz: Jaké je povědomí o událostech první světové války v současných USA?
Myslím, že průměrný Američan ví, že jsme v ní bojovali. Ale jinak si například plete první s druhou světovou. Většina Američanů není v tomto směru moc vzdělaná.

Lidovky.cz: Studenti a žáci se o těchto věcech v dějepisných předmětech neučí vůbec?
Učí. Musí o první světové válce něco vědět. I o prezidentovi Wilsonovi a svobodě pro všechny nové státy jako Československo. Ale probírají to tak dva dny a pak se přesunou k třicátým letům a Hitlerovi a druhé světové válce. Podle osnov se v amerických středních školách má v historických předmětech hovořit o dějinách celého světa. Ve skutečnosti to ale je tak, že se nejdřív mluví o starověkém světě, Řecích a Římanech. Pak začíná doba rozmachu křesťanství a pak se většina věcí točí kolem Anglie a Francie. Anglie kvůli vztahu k USA a Francie kvůli tomu, že v jejich revoluci se zrodily ideály svobodných USA. Německo a východní Evropu v podstatě v dějepise ignorují až do nástupu Hitlera. Vůbec se nemluví o Svaté říši římské a ignoruje se, že dlouhou dobu byla německá kultura nejlepší na světě. Tohle vědí vzdělaní Američané, těch je ale málo. Popravdě ale spousta lidí s doktorátem mi přiznala, že vůbec o legionářích nevěděli. V knihách o ruské občanské válce se zmiňuje role československých legionářů, ale sibiřská anabáze je zmíněna třeba na jedné straně nebo v několika odstavcích. Není to ale žádná konspirace, prostě se ta story ztratila ve změti mnoha jiných příběhů.

Lidovky.cz: Jak vás tedy napadlo napsat knihu o pro Američany tak vzdáleném tématu?
Na začátku devadesátých let jsem byl osloven skupinou víceméně bohatých Američanů, kteří hodně cestovali, všude možně už byli a prostě chtěli vidět něco jiného, Sibiř. Mým úkolem bylo dělat jim průvodce. To bylo v roce 1993 po pádu Sovětského svazu. Dali mi tehdy do kapsy deset tisíc dolarů v hotovosti s tím, že kdyby se někdo z nich dostal do problémů, nebo onemocněl, mým úkolem bylo použít ty peníze.

Lidovky.cz: K úplatkům?
Většinou na zdravotní výdaje. Nevěděli jsme, jak mohou vypadat ruské nemocnice v té době. Na jednom místě jsem narazil na místní časopis, v němž byl krátký článek a v něm napsáno: „Na konci první světové války armáda 50 tisíc mužů pochodovala Sibiří tam a zpět.“ Neidentifikovalo je to jako Čechy nebo Slováky. Nikdy jsem o tom příběhu neslyšel, ačkoliv jsem byl vášnivý čtenář. Řekl jsem si, že po návratu do Států si o tom musím koupit knihu. Začal jsem ji hledat a zjistil jsem, že v angličtině k tomu tématu byly jen tři knihy z třicátých let. Neměly ale žádné citace ani zdroje. Tak jsem se rozhodl, že bych novou mohl napsat sám. Neměl jsem na to ale žádné papíry, doktorát, nikdy před tím jsem nic nenapsal.

Lidovky.cz: Jak se vám to tedy povedlo dát dohromady?
Nevěděl jsem, jak do toho, ale v roce 2001 mi profesor na univerzitě Drexel, kde jsem pracoval, velký obdivovatel Česka, poslal na eBay link, kde nějaký Švýcar prodával pětici knih vydaných v Česku ve dvacátých letech. Bylo v nich asi 460 příběhů popsaných třemi sty bývalými legionáři. Jsou to velmi náhodné a osobní příběhy, které na sebe nenavazují, některé o bitvách, jiné o vztazích, o životě v rakouské armádě, či v ruském zajetí.

Americký spisovatel Kevin McNamara.

Koupil jsem si tedy tu pětidílnou sérii, ale neuměl jsem ji přečíst. V Coloradu jsem našel muže, který měl ve svém životopisu kolonku, podle níž spolupracoval s Václavem Havlem či s Bílým domem. Když jsem mu sdělil svůj plán, řekl mi: „Vyrůstal jsem v Československu za komunismu. Jednou, když jsem byl malý, mluvil jsem ve škole o svém strýci legionáři, jak bojoval proti Rudé armádě. Učitelka si mě vytáhla ze třídy a řekla mi, že už o tom nemám nikdy znovu mluvit.“ Takže ten překlad bral jako svou osobní odplatu. Navíc mi sepsal krátký příběh jeho strýce.

Lidovky.cz: Hovořil jste s nějakými dalšími lidmi, jejichž předky byli legionáři?
Úplně na začátku jsem si myslel, že projedu Ameriku a budu hledat potomky legionářů, se všemi budu mluvit a získám od nich například deníky nebo dopisy jejich otců. Našel jsem jich ale jenom pár, méně než deset, to by na knihu nestačilo.

Lidovky.cz: Použil jste tyto zdroje tedy vůbec?
Trochu. Ne vždy byly dost zajímavé. Třeba když muži ze Sibiře posílali domů pohledy, museli být velmi opatrní. Úřady ve Vídni byli viděni jako zrádci, proto věděli, že jejich korespondenci čtou. Dopisy a pohlednice ze Sibiře tak byly velmi vágní: „Jsem v pohodě, pořád něco děláme. Teď jsme zrovna tady. Doufám, že se brzy uvidíme.“ To většinou bylo vše.

Lidovky.cz: Svým dětem ale přece museli vyprávět později nějaké zajímavé příběhy.
Víte, jak to je s válečnými veterány. Moc toho o svých zkušenostech nenamluví. Stalo se příliš mnoho kompromitujících věcí. Nejsou na ně hrdí. Výjimečnost těch pěti českých dílů spočívá v tom, že legionáře někdo přesvědčil, aby mluvili přímo o svých zkušenostech. Nikdo z těch, co o legiích nějak alespoň zprostředkovaně psali, se nezajímal, co si opravdu mysleli, jak svou situaci vnímali. Strachovali se, byli podezřívaví, měli špatné informace a měli jich málo. Ale vždy bojovali za svou svobodu.

Lidovky.cz: Byl o ten příběh vůbec zájem u vydavatelů?
Ptali se, proč psát ten příběh zrovna teď. Říkal jsem, že se blíží sté výročí celé události. Co ale chtěli ze všeho nejvíce, byl jeden hlavní hrdina. Tak jsme si řekli, že Masaryk je takovým dobrým hrdinou, i když byl starý a ve válce nebojoval. Byl to skvělý muž, ale neměl žádné válečné zkušenosti ani armádu. Přesto měl hlavní roli v tom, že se dala dohromady padesátitisícová armáda legionářů. V bitvě u Zborova v červenci 1917 se poprvé zapojili do bojů a osvědčili se.

Myslím si, že ten příběh je ale hlavně o obyčejných lidech, zubařích, farmářích, dělnících z továren, kteří byli zataženi do války. Zajali je Rusové a dostali šanci za ně bojovat. Nikdo z nich ale neměl příliš mnoho zkušeností, protože Češi a Slováci nebyli v rakousko-uherské armádě důstojníky. Co se ale stane, když přesunete 50 tisíc obyčejných mužů doprostřed Sibiře a jejích třeskutých zimních podmínek, odkud se musí probojovat domů? Myslím, že v současnosti by všichni umřeli. Speciální na legionářích byla jejich soudržnost, kterou v nich podporoval i Masaryk.

Lidovky.cz: Vidíte je tedy především jako pozitivní hrdiny? Někteří historici namítají, že dělali mnoho zlého.
Protože jim neustále někdo vyhrožoval, Rudá armáda, Japonci. Nebyli to nutně špatní lidé, prostě jen museli fungovat za těžkých podmínek. Také záleží, na jaké období jejich zápasu bychom se dívali. Do té doby než v létě 1918 ovládli celou Sibiř, byli pouze pozitivními hrdiny. Pak se to zkomplikovalo. Je jedna věc, kterou udělali a dnes bychom ji možná považovali za válečný zločin. V Rudé armádě bylo celkem asi čtvrt milionu vojáků z Rakouska-Uherska. Někteří váleční zajatci, Rakušané, Maďaři a dokonce i Češi, se přidávali k Rudé armádě.

Lidovky.cz: Kvůli komunistickým ideálům?
Někteří i kvůli dobrým platům, které nabízela. Spousta z nich prostě jen nevěděla, co mají dělat, když je Lenin pustil. Někteří určitě měli ideály, jiní prostě jen vzali nabízené peníze a zbraně. Když s těmihle lidmi čeští legionáři bojovali, zabíjeli je. Zajali je a popravili, protože to byli většinou Rakušané nebo Maďaři. Ti zase viděli Čechy jako zrádce císařství, takže se mezi nimi rozhořelo opravdové nepřátelství. Tyhle věci jsou zdokumentované i fotograficky, protože legionáři se za svůj přístup nestyděli. Byli otevření.

Lidovky.cz: Role opačné strany je něco, o čem se ani v Česku příliš nehovoří. Je ještě něco, co byla ve světle toho sibiřského příběhu úplná novinka?
Asi se nedá říct, že bych narazil na něco, o čem se nevědělo vůbec. Ale o roli těch válečných zajatců z druhé strany, kteří se připojili k Rudé armádě, se píše velmi málo. Zabývá se tím jen několik maďarských vědců, kteří procházeli archivy v Budapešti. Ale k veřejnosti se takové články moc nedostanou, protože jsou příliš vědecké.

Legionáři se k soupeřům známým z domoviny chovali tak nepřátelsky, protože se báli, že jim jdou po krku. Mysleli si, že jejich hlavní nepřítel je daleko, ale zničehonic se objevil na dohled. Dokonce i další dohodové státy byly zmateny tím vývojem. Mysleli si, že propuštění zajatci nadále bojují proti Rusku a netušili, že naopak začali bojovat za nové sovětské Rusko. Bylo období, kdy Američané, Francouzi či Britové nebyli nijak zvlášť vděční za to, jakými problémy si museli někteří z legionářů projít.

Lidovky.cz: Na druhou stranu historici píší, že v USA si v tehdejší době legionářů většinou velmi považovali.
Všichni je obdivovali, respektive jejich vojenské úspěchy, které jsou podle mě v první pětce největších vojenských úspěchů moderní historie. Ani boj Američanů o nezávislost není srovnatelný s tím, co dokázali Češi a Slováci na Sibiři. Americká a západoevropská média měla tehdy na svých titulních stranách velké titulky o legionářích, ale následně byli zapomenuti. Přitom třeba Churchill velmi obdivoval to, čeho dokázali. A on rozhodně nebyl mužem, který by byl lehko ohromen. Rád ukazoval na chyby druhých.

Lidovky.cz: Co plánujete s knihou, či celým tématem dále?
Mám se svým týmem takový sen, že bychom mohli natočit film. Musíme ale vymyslet, jak to přetvořit, protože film musí být postaven na jedné nebo několika hlavních postavách, ne na padesáti tisících. Potřebuji ten příběh dostat k uším správných lidí, režisérů či scénáristů, nebo i herců, které bude bavit. Nejdřív ale musím napsat první verzi scénáře, kterou jim mohu ukazovat.