Řecko ztratilo 26 procent HDP oproti předkrizovému vrcholu, zatímco Portugalsko, Irsko a Španělsko přišlo jen o 7 procent HDP. Hlavní rozdíl je prý v zahraničním obchodu.
Když přestal do těchto zemí proudit kapitál, musely se soustředit na vývoz, a to nejen za pomoci vnitřní devalvace a snížení nákladů. Zmíněným třem zemím se to povedlo rychle, Řecku nikoliv. Kdyby Řecko navýšilo export, byla by recese mnohem mělčí. Kdyby Řecko navýšilo export o 25 procent, činil by propad HDP pouhá 3 procenta. (Článek v NYT najdete ZDE.)
Proč se to Řecku na rozdíl od jiných nepodařilo? Vždyť zrovna v Řecku se mzdy od roku 2010 snížily víc než v jakékoli jiné zemi a vysoké mzdové náklady už dávno nejsou překážkou konkurenceschopnosti.
Odpovědi jsou podle autora tři: regulace, strach a velikost. Regulací je míněna příšerná řecká byrokracie a ochrana odvětví, se strachem souvisí politická polarizace, hrozba „grexitem“, hrozba znárodněním, odliv zdrojů do zahraničí.
Zajímavá je ale pasáž o velikosti. Industriální kapitalismus se v Řecku nikdy nerozvinul, většina domů patří lidem, kteří v nich bydlí – bez hypotéky. Živnostníků a firem s méně než deseti zaměstnanci je daleko více než jinde v Evropě. Firmy s více než 250 zaměstnanci poskytují pouze 5 procent pracovních příležitostí v celém Řecku. Po celé dekády řecký institucionální systém brání konsolidaci byznysu ve větší celky. Malé firmy nemají exportní zkušenost, neumí pracovat s informacemi, nemají znalost zahraničních trhů. Snížených pracovních nákladů mohou využít továrny, které jsou v dobrém stavu, které umí rychle najímat dělníky apod. Od Syrizy nelze nic dobrého čekat, protože ve svém volebním programu odmítala cokoli, co by mohlo souviset s navýšením konkurenceschopnosti.
Nová řecká vláda teď chce zvýšit výběr daní u bohatých, chce se pustit do oligarchů. Jenže realita se liší od populárního povědomí. Řečtí oligarchové disponují velice slabou kontrolou nad ekonomikou. Nekontrolují nerostné zdroje jako v Rusku, nepřesunují tak velký kapitál jako na Wall Street, nevlastní gigantické manufaktury jako v Číně ani nevlastní obrovské pozemky jako v Jižní Americe. Mají nějaký podíl v bankách, jeho hodnota se ale zmenšila s finanční krizí.
Co Řecko potřebuje, je více většího byznysu, více zahraničních investic, více experimentů s novými obchodními modely, více inovace, která přijde z univerzitního prostředí. Jenže to všechno přesně nechce právě Syriza. Když Řecko nebude více vyvážet, z krize se nedostane, ať už bude rozpočtová politika přísná, nebo naopak málo přísná.
Zajímavou zprávou z trhů je, že Německo ve středu vůbec poprvé v historii prodalo státní dluhopisy s negativním výnosem 0,08 procenta. V rámci EU či eurozóny se ale nejedná o rekord, před pár týdny prodalo Finsko dluhopisy s negativním úrokem.
Investoři tedy platí (respektive jsou připraveni zaplatit) německé (finské) vládě za to, že jí mohou půjčit peníze. Jistou logiku to ale má, protože velkým bankám se vyplatí zaplatit za německý dluhopis, protože parkování depozit v bezpečí přístavu ECB je ještě mnohem dražší.
Celá věc je pozoruhodná také z pohledu kvantitativního uvolňování. ECB začne kupovat státní dluhopisy, také ty německé. Výnosy se mohou časem dostat do pozitivního pásma, pokud v důsledku kvantitativního uvolňování evropská ekonomika vzroste.
