Tzv. trojka (MMF, EK, ECB) jede do Řecka na inspekci a Řecku bylo tzv. euroskupinou doporučeno, aby doplnilo dalších osm konkrétních reforem, které původně byly, a z plánů se vytratily.
Hugo Dixon, komentátor Reuters, k tomu napsal, že Řecko má vlastně jedinou možnost, jak postupovat. Dohodnout se s věřiteli, reformovat ekonomiku a vzdát se většiny reformních plánů. Odchod z eurozóny a přechod na novou měnu by v případě Řecka skončil chaosem, tranzitní období by bylo naprosto příšerné a nastartovala by další kapitola ekonomické deprese. Bylo by třeba zavést kapitálové kontroly, které by později bylo velice obtížné rušit. Se Syrizou u moci by další kroky spočívaly v monetárním financování dluhu, což by vedlo k inflaci a následné hyperinflaci.
Totální bankrot
Co by znamenal další alternativní plán, kterému se říká plán B? Tedy bankrot či tzv. default uvnitř eurozóny? To by znamenalo totální bankrot řeckého bankovního systému, došlo by k očesání vkladatelů, možná by spíše přišli o všechno. Opět by bylo třeba zavést regulace a kapitálové kontroly a restrikce přeshraničních peněžních toků, ale i množstevní restrikce výběru peněz. Vláda by musela vyplácet mzdy ve formě poukázek na budoucí daňové příjmy. Poukázky by v rámci obchodování brzy ztrácely na hodnotě vůči euru a bylo by je možné považovat za první krok k nové samostatné měně. Žádný takový scénář pochopitelně není ani trochu lákavý.
Wolfgang Münchau se ve svém sloupku pro Der Spiegel „Bitcoiny pro Řecko“ zabývá kryptoměnami, jako je bitcoin, které až dosud nebyly v praxi vůbec použitelné, ale země, které se nacházejí v podobné situaci jako Řecko, by o nich mohly přece jen uvažovat. Hlavní argument proti novým měnám je většinou jejich deflační charakter, ten ale nemusí být tak důležitý, když se jedná o měnu doplňkovou.
Kdyby eurozóna odřízla řecký bankovní systém od financování, řecké vládě by stejně nezbylo nic jiného než použít ony výše zmíněné poukázky na budoucí daňové příjmy. Poukázky by sloužily jako prozatímní médium pro obchod, nikoli jako jednotka zúčtování. Pomohly by udržet ekonomickou aktivitu, především ve státním sektoru. Zachráněno by bylo elementární fungování státu.
Jde o hrdost
Gideon Rachman ve svém sloupku pro Financial Times varuje před ponižováním kohokoli, včetně řecké Syrizy, a cituje ponižování jako mnohdy rozhodující sílu v politice právě na příkladech Ruska a Řecka. Diplomatická jednání s těmito zeměmi nemohou být jenom o podstatě věci, jde v nich rovněž o hrdost.
Některá gesta, která mohou posílit národní hrdost, jsou relativně minoritní, ale přitom mohou být zásadní a důležitá. Často stačí pozměnit název něčeho, co má nepříjemné konotace, často stačí změny v jazyce, rétorice, často stačí některé technické změny.
Západ, který možná v budoucnu čeká konflikt s Ruskem a konfrontace s Čínou, by si měl uvědomit, že symboly jsou často důležitější než sama podstata.
Poznámka autora Monitoru: Připomeňme, že ponížení Německa po první světové válce také nebylo zrovna skvělý nápad. Může se nám zdát, že Řecko není velmoc, která by mohla svět ohrozit. Jenže Řecko sice není velmoc, ale je to klíčový člen NATO (mimochodem země silně vyzbrojená) a měli bychom si uvědomit, že v době agresivního Ruska je třeba zvýšené akceschopnosti NATO, nikoli naopak.
Na serveru Eurointelligence vítají Rachmanův umírněný tón, jaký nabízí vůči Řecku, nicméně se obávají, že řecké problémy nezmizí s nějakou jinou restrukturalizací dluhu. Otázka je, jestli je řecká ekonomika schopna dlouhodobě fungovat s pevným kurzem (či společnou měnou), na což to moc nevypadá.
