Autor píše, že dokud taková oznámení činil penzijní fond Church of England nebo investiční fond Stanford University, dalo se disputovat o tom, že to je tzv. feel good investování, resp. investování motivované špatným svědomím z uhlíkové stopy, politickou či ideologickou módou či politickou korektností.
Nyní se začíná projevovat, že jde o zisk. Po dlouhá desetiletí existovala v USA historicky spojitost mezi růstem HDP a poptávkou po uhlí. Když rostl HDP, rostla poptávka po uhlí. Spojitost se ale rozbila v roce 2007 a od té doby je uhelný průmysl v krizi. V Evropě je to ještě markantnější.
Z pohledu investora jsou tu dvě rizika. První je regulatorní. Hrozí, že karbonové investice budou podléhat dalším daním, dotacím pro zelené energie a také přímým emisním limitům.
Další typ rizika je technologický. Miliardy dolarů investované do zelené energie a úspor se musí někde projevit. Ceny solárních panelů spadly od roku 2008 o dvě třetiny, v následující dekádě mají klesnout o další třetinu.
Více a více investorů bude platit méně za firmy s velkou uhlíkovou stopou, to zvýší cenu kapitálu a sníží růstový prospekt.
V českém kontextu je mimochodem zajímavé, že Daniel Křetínský a jeho EPH jdou s nákupem uhelných elektráren od Británie po Itálii úplně proti proudu. Ale jak se říká, čím větší riziko, tím větší profit. Anebo taky tím větší ztráta.
...
Český hedgeový fond Sanning Capital spočítal, jakou rychlostí by muselo Řecko ekonomicky růst, aby snížilo podíl dluhu na HDP na „snesitelnější“ úroveň 125 procent vůči HDP, což je přibližně úroveň Itálie nebo Portugalska, za předpokladu, že bude nadále vytvářen každý rok dvouprocentní primární přebytek (což samo o sobě není příliš pravděpodobné s vládou Syrizy, která je proti fiskální přísnosti).
Aby Řecko snížilo dluh na 125 procent vůči HDP, musel by řecký HDP po dobu pěti let růst o 8,6 procenta, což je samozřejmě úplný nesmysl. Kdyby se na stejnou úroveň dluhu mělo dostávat deset let, muselo by růst o 5,8 procenta, což je také nemožné. Kdyby Řecko téhož chtělo dosáhnout za patnáct let, muselo by růst o 4,8 procenta, což je „jenom“ nepravděpodobné.
Takže Řecko musí zbankrotovat, nebo se mu musí odpustit 30–50 procent dluhu.
Dodejme, že k podobným kalkulacím jsou asi schopni dojít i věřitelé, ale za prvé to nechtějí vlády přiznat svým voličům a za druhé chtějí Řecko nejprve donutit k reformám a pak se (aniž se to teď přizná) bavit o odpuštění dluhů. To je ale strategie, která zatím žádný úspěch neslaví.
(Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
