Takže několik poznámek k aktuální fázi krize.
1. Zavřené banky, přechodné kapitálové kontroly a omezení výběru z bankomatů – to už eurozóna jednou zažila, a to v případě Kypru. Je to sice reportážně patřičně atraktivní, zvláště když u bankomatů omdlévají důchodci – ale k odchodu z eurozóny to samo o sobě vést nemusí.
2. Evropská centrální banka (ECB) Řecko úplně neodřízla od financování v rámci instrumentu ELA (emergency liquidity assistance – volně přeložme jako mimořádné opatření pro dodávky likvidity bankovnímu systému), pouze se rozhodla strop ELA nenavýšit. Představme si to tak, že lidé v Řecku vybírali z bank stále více a více hotovosti, kterou buď posílali do ciziny, nebo si ji nechávali doma. Proto řecké banky potřebovaly stále více a více likvidity v rámci ELA, takže se z celé věci stal začarovaný kruh, či spíše začarovaný vír, který nabírá na tempu.
Euroskupina se sice s Řeckem nedohodla, ale ECB je a musí být nezávislá a nemůže jednat na politický nátlak či rozkaz euroskupiny, a už vůbec ne třeba na rozkaz německého ministra financí. ELA může zůstat v běhu ještě dlouhé týdny, pokud tedy zůstanou řecké banky v omezeném provozu.
Nezávislost ECB je ale složitá věc. ECB je sice nezávislá, ale potíž je, že je i součástí tzv.věřitelské trojky – a ta není jen expertní, ale i politická. Částečně politická je Evropská komise, úplně politická je euroskupina.
3. Co není snadno pochopitelné, je, proč řecký premiér Tsipras vyhlásil referendum o podmínkách záchranného programu na příští neděli. Za týden se tak bude v Řecku hlasovat o něčem, co už skončilo, a o nabídce věřitelů, která je od úterka zrušena, která už oficiálně vůbec není na stole.
Pokud řečtí voliči řeknou podmínkám záchranného programu a další fiskální přísnosti „ano“, pak budou muset rezignovat Syriza i Tsipras a bude nutné vypsat nové volby.
Na referendum a nové volby by v případě „ano“ měla trojka reagovat úplně novou nabídkou. Ale nějak bude přece muset reagovat i případě „ne“! Řecko totiž bude stále ještě v eurozóně. I až se úplně položí řecké banky, bude Řecko ještě v eurozóně i v EU a tamější banky bude třeba restrukturalizovat podle pravidel právě vzniklé bankovní unie.
4. Stojí za to připomenout, kolik vlastně komu Řecko dluží. MMF slibil 48 miliard eur (podle toho, jak bude Řecko plnit podmínky), poskytl 16,3 miliardy eur.
ECB drží řecké dluhopisy za 18 miliard eur, v rámci ELA dodala likviditu 118 miliard eur, což se nepočítá, dokud je Řecko v eurozóně. Pak je tu ale ještě 45 miliard eur řeckého eurooběživa, které je a musí vždy zůstat jako každé oběživo závazkem v bilanci centrální banky, tedy ECB.
Řecko získalo 52,9 miliardy eur v rámci bilaterálních půjček od států eurozóny a 142 miliard eur v rámci záchranného fondu. Celková expozice například Německa je 57 miliard eur, Francie 43 miliard eur, Itálie 38 miliard eur apod.
Nelze vyloučit scénář, že Řecko přestane okamžitě splácet všechny suverénní dluhy, čímž se bude snažit přimět věřitele k tomu, že začnou konečně jednat o odpuštění větší části dluhu.
5. Hraje se mimochodem také o dvě velká dědictví. Na prvním místě jde o politické dědictví Angely Merkelové. Té se může stát, že vejde do dějin jako kancléřka, která proslula tím, že „řešila“ problémy tím, že je odsouvala či tzv. vyseděla, což má ovšem své limity. Jako někdo, kdo odmítl institucionální posílení eurozóny, společné dluhopisy, či alespoň jasná pravidla pro suverénní bankrot uvnitř eurozóny. A jako někdo, kdo připustil začátek rozpadu eurozóny. A pak se hraje o „expertní dědictví“ předsedy ECB Maria Draghiho, který prohlásil, že udělá cokoli, aby zabránil rozpadu eurozóny, a dodal: „Věřte mi, že to bude stačit.“ Ono „věřte mi“ se nyní možná už jaksi nevztahuje na Řecko. Možná Draghi přecenil síly centrální banky jako věřitele poslední instance v měnovém systému, který bohužel nemá vybudovány jiné instituce než centrální banku. Klíčová důvěryhodnost centrální banky se tak ocitá v ohrožení.
Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
