Mluví se o řecké lenosti, zkorumpovanosti či o tom, že špatní Řekové chodí příliš brzy do důchodu a málo pracují a že toho na hlavu vyprodukují méně než jiné evropské národy.
Podle Buchanana je falešný a nebezpečný mýtus tvrdit, že produktivita práce je odrazem schopnosti lidí pracovat tvrdě. Mnohem spíš to má co dělat s převládajícím průmyslem a technologiemi.
MACHÁČEK: Řecká privatizace a vzpomínky na ‚rabování‘ v NDR |
Dvacet procent řeckého HDP generuje turismus. Kromě využívání internetu (booking apod.) zůstává ale turismus odvětvím velmi náročným na práci, produktivita v těchto službách se příliš nemění. Spousta lidí musí vařit, mýt nádobí, prát, uklízet, řídit taxíky, lodě apod. Jsou to práce, ve kterých se tráví spousta hodin, podobně jako před osmdesáti lety.
Nejde to srovnávat s raketovým nástupem produktivity třeba v německém automobilovém průmyslu, který dnes vyprodukuje dvakrát více než před patnácti lety, a to především díky nárůstu produktivity.
Poznámka autora Monitoru: Produktivitu jistě nelze srovnávat, stereotypy jsou jistě špatné, nicméně není pochyb, že existuje cosi jako politická i byrokratická kultura, stejně jako kultura podnikání a vztahu k práci. Rovněž je pozoruhodné, že v profesích, o kterých se v článku mluví, jste ještě před pár lety mnoho Řeků nenašli, rozhodně ne na místech pokojských, číšníků apod.
Podle Huga Dixona a jeho komentářepro Reuters je vlastně tolik věcí, které mohou jít v Řecku špatně, že se často zapomíná, že je taky řada věcí, jež se pro něj mohou nakonec vyvíjet dobře.
Nejlepší možný scénář znamená, že ECB zahrne řecké dluhopisy do svého programu kvantitativního uvolnění a začne je nakupovat, že budou uvolněny kapitálové kontroly a že dohody o odpuštění části dluhu bude dosaženo – to vše do konce roku.
Autor předem říká, že co píše, není prognóza, ale možnost. Problémem je samozřejmě vzájemná nedůvěra mezi Tsiprasovou vládou a eurozónou.
První problém je rekapitalizace řeckých bank. Chaos posledních měsíců a týdnů povede k tomu, že se řecká ekonomika dostane do recese, propadne se o dvě až čtyři procenta. To samozřejmě spolu s odlivem vkladů ještě zhoršilo situaci bank.
Řecké banky potřebují asi 25 miliard čerstvého kapitálu. Otázkou je, kdo je poskytne. Jedna možnost je, že to budou velcí vkladatelé nad 100 000 eur, kteří budou moci svoje očesané bankovní vklady konvertovat do bankovních akcií. Co to ale udělá s důvěrou, když vkladatelé takto přijdou o své vklady?
Teprve poté, co budou bezpečně rekapitalizovány banky, mohou být úplně zvednuty kapitálové kontroly. Banky se sice otevřely, ale zatím jen velmi omezeně. Kdyby se nyní otevřely úplně, hrozí, že lidé vyberou všechny úspory ihned.
Pokud Řecko implementuje reformy a pokud tato implementace projde v říjnu revizí, mohlo by začít jednání o odpuštění části dluhu.
Dixon na závěr opakuje, že to není predikce, ale možnost. Řecko i jeho věřitelé zklamali už mockrát.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
