Rozdíl mezi Českem a Slovenskem je v tom, že na Slovensku mají prezidenta, který politické strany kritizuje a veřejnost vyzývá k větší toleranci a solidaritě, a v Česku máme prezidenta, který se snaží politické strany v jejich populismu ještě přebít. A je tak brutální, že na něj nikdo nemá a nikdo mu nestačí.
Vláda nepochopila solidaritu mezi členskými zeměmi, kritizuje Slovensko Kiska |
Na obzoru bohužel nevidíme nic, co by dokázalo tenhle začarovaný kruh prolomit. Když Zeman nyní upozornil na to, že zpochybňování pravidel dublinské smlouvy je trestný čin, pak vlastně říká, že by měl být vydán zatykač na Angelu Merkelovou, která první vyzvala k dočasné nadvládě flexibility nad pravidly.
O tom, jestli to Merkelová přehnala nebo udělala fatální chyby, se můžeme dohadovat (je to hlavně věc německých voličů, protože k nám uprchlíci nechtějí), ale je jistě dosti nediplomatické vést takové řeči. A je to škodlivé. Co kdyby přišlo na to, že Němci prodají Škodovku? Zařídí nám Zeman, že ji pak koupí Číňané?
...
V právě vydaných pamětech píše bývalý předseda Fedu (americké centrální banky) Ben Bernanke například o tom, že za nedostatečné oživení americké ekonomiky po roce 2008 může především Kongres.
Odpověď Fedu na krizi byla odvážná a efektivní, ale sama o sobě nestačila, nebyl to všelék. Poté, co přešla akutní část krize, pomoc od Kongresu nepřišla.
Krizi může podle Bernankeho zhoršit efekt „finančního akcelerátoru“. Během velké deprese v 30. letech padly tisíce bank, lidé a firmy si nemohli půjčovat a oživení se opozdilo. Krizi po roce 2008 lze rozumět tak, že k tradiční panice se přidalo ještě několik charakteristik. Nebyly pouze fronty vkladatelů na chodníku před bankami, ale i velcí investoři začali vybírat peníze z finančních firem, fondů a produktů.
Síla paniky se stala hlavním faktorem, který vysvětluje, proč byla tzv. velká recese po roce 2008 tak rozsáhlá a hluboká: ceny nemovitostí by, nebýt paniky, tolik neklesly a ekonomická aktivita by se tolik nepropadla.
Bernanke je přesvědčen, že rozpoznal problém, takže také dokázal jednat. Během každé krize prý „najdete ty, co se dokážou rozhodovat a konat, a ty, co se konat bojí“.
Recenze The New York Times si všímá jisté nahodilosti přiznaných řešení. Timothy Geithner, prezident pobočky Fedu v New Yorku, navrhl v e-mailu Bernankemu pomoc bankám ve výši 10 miliard dolarů, Bernankemu se to zdálo málo a obratem navrhl 25 miliard dolarů a 100 miliard za měsíc.
Bernanke kritizuje mnohé své kolegy, ale nejvíce to schytává Kongres. Slyšení v Kongresu Bernankemu moc dobře nedělala. Bylo prý nevyhnutelné, že se kongresmani budou ptát na všechny možné otázky, ale jenom málokdy to bylo proto, že byli opravdu zvědavi na odpověď.
Bernanke si také nikdy nezvykl, že politici přátelští k němu v osobním setkání si na něj vyšlápli při veřejných slyšeních. Nikdy si prý nezvykl na tuto povahu politiků à la Jekyll and Hyde.
Bernanke přiznává také chyby: například laxní regulaci hypoték pro nízkopříjmové skupiny před rokem 2008. Nechtěl prý původně narušovat dostupnost půjček s tím, že se lidé sami ochrání. Dnes by už prý některé produkty na trh raději nepouštěl vůbec – s některými hypotečními produkty je to jako s „hořlavým pyžamem“, které ochrana spotřebitele také na trh nepustí.
Bývalý šéf Fedu byl prý často frustrován z toho, že místo aby tvůrci fiskální politiky ekonomice pomáhali, spíše ji aktivně pohřbívali.
Bernanke se do své funkce dostal jako republikán a byl jmenován republikánským prezidentem. Dnes už se po zkušenosti s kongresmany za republikána nepovažuje.
Po všech těch útocích a kritice si Bernanke rád poslechl slova útěchy a podpory, například od holiče Fedu zvaného „hairman of the board“.
Zajímavé je, že ve Fedu mají svého holiče, to by mohla být pro ČNB inspirace. Důležitější otázkou je, proč neprobíhají v českém parlamentu veřejná slyšení členů bankovní rady ČNB. Na jedné straně by to vedlo k vyšší kultuře transparentnosti a obhajobě jejich práce. Na druhé straně si lze představit, že by české poslance odpověď odborníků na měnovou politiku vlastně moc nezajímala, podobně jako v USA, spíše by se asi všelijak exhibovali.
Když si vezmeme, že šéf amerického Fedu tolik prožíval fiskální politiku – že není dostatečně podpůrná –, v případě české měnové politiky po roce 2008 není moc známé, že by se ČNB příliš snažila ministru Kalouskovi vysvětlovat, že to s fiskální restrikcí přehání.
