Obzvláště skandální, či přímo děsivé pak je, že si to zřejmě neuvědomuje ani náš vrchní velitel ozbrojených sil, který Turecko v krizové situaci veřejně kritizuje.
To, že jsme s někým spojenci, znamená, že jsme vůči němu loajální, a pokud máme výhrady, vedeme o nich komunikaci (zvláště ve vypjatých situacích) skrze neveřejné diplomatické a vojenské spojenecké kanály.
Samozřejmě na to není žádný zákon (máme svobodu slova), je to jen věc dobrých zvyků a zvyklostí, je to nedílná součást obsahu slova spojenectví, zvláště když je náš spojenec ohrožen agresivní rétorikou a hrozbami ze strany státu, který naším spojencem není.
Spojenectví není věc odtažité profesionální armády, která s námi nemá nic společného. Je to věc našeho státu, naší společnosti, našeho svědomí, našeho občanství, není to zkrátka vůbec žádná maličkost.
Stejně smutné je, že si to neuvědomují ani mnozí komentátoři a publicisté, kteří se v tomto sporu otevřeně zastávají Ruska. Ano, jistě – máme svobodu slova. Máme ale také nějakou občanskou a spojeneckou čest.
O internetových a facebookových diskusích ani nemluvě – další argument pro zavedení předmětu občanská nauka, kde se budoucí občané dozvědí základní hodnoty a pojmy. Od věci by ale nebylo ani obnovení branné výchovy, kde se lidé mimo jiné dozvědí, co to znamená slovo spojenec, jaké a proč s tím jsou spojeny závazky a zač je toho zkrátka loket.
Když se člověk rozhlédne kolem sebe, není možná od věci zavést alespoň kratší povinnou vojenskou službu, kde se lidé také naučí elementární loajalitě. Když se podíváme na svět kolem nás, pomalu, ale jistě se to jeví jako užitečné.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost
