Vznikla za tímto účelem „koalice ochotných“, které se sice podařilo svrhnout iráckého diktátora, ale důsledky jsou dosud sporné. Amerika a její koalice ochotných se nechaly nejprve zmást dezinformací, která napovídala, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, a následně bez znalosti místního prostředí podlehla představě, že Iráčany naučí demokracii, či dokonce liberální demokracii.
To druhé – tedy pokus o vývoz demokracie do arabského světa – byla podle kritiků od začátku chyba. Podcenila se hloubka náboženského pnutí mezi šíity a sunnity a síla kmenových základů arabské společnosti. Jiní zdůrazňují, že základní chybou byla unáhlená „debaasifikace“, tedy rozbití či odříznutí státních, policejních a armádních struktur Saddámova státu. A nakonec jsou ideologové, podle kterých bylo v Iráku všechno nadějné, dokud nepřišel nový americký prezident Barack Obama, který zorganizoval a provedl postupný odchod amerických vojsk z Iráku.
MACHÁČEK: Jak Visegrád šlápl na brzdu. Bylo očekávání realistické? |
Ve vytvořené „koalici ochotných“, která spustila vojenskou invazi, byli tehdy Američané, Britové, Australané a Poláci. Dalších 48 zemí, které USA také počítaly do koalice, poskytlo do Iráku nějaké jednotky (například policejní) a pomoc záhy poté, co byla invaze spuštěna. Sem patřila mimochodem i Česká republika.
Existence „koalice ochotných“ mimochodem vrazila klín i mezi západní země: neparticipovaly Francie, Německo, Španělsko, Itálie, Norsko, Kanada apod. Jizva nedůvěry se dosud zcela nezahojila.
Paradoxní je, že když se dnes mluví o „zaostalém a sobeckém“ východu Evropy, tehdy byly nové země EU a NATO dávány Amerikou za příklad. Byli jsme ta „nová Evropa“, ta zodpovědná, ochotná a zajímající se o svět. Na rozdíl od Evropy staré, rozmazlené, dekadentní, do sebe zahleděné apod.
Nikoli náhodou tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac napomenul nové evropské země, že „propásly dobrou příležitost mlčet“.
Paradoxní je, že Německo – největší kritik tehdejší „koalice ochotných“ – vytvořilo dnes svoji koalici ochotných, která jednostranně vyhlásila vítací kulturu: patří do ní Německo, Švédsko a Rakousko, ale kontury jsou méně jasné. Podle užší definice by v koalici už asi nebylo čerstvě kritizované Rakousko (a možná ani Bavorsko) a podle širší definice jsou naopak v koalici i Nizozemsko, Dánsko, Itálie, Kanada, možná i USA apod.
Vítací kultura a dočasná neplatnost smluv byly kancléřkou Merkelovou vyhlášeny jednostranně bez konzultace se sousedy a evropskými institucemi a partnery.
MACHÁČEK: Jak Visegrád šlápl na brzdu. Bylo očekávání realistické? |
A podobně jako byl podle leckoho naivní, nepřirozený, umělý, sociálněinženýrský (a kdovíjaký ještě) pokus o vývoz demokracie do arabského světa v roce 2003, je možná stejně naivní či utopická představa integrace milionů muslimů do evropské západní a demokratické mentality, do prostředí ústavního liberalismu a demokratické kultury. Prchají-li lidé z krutého náboženského konfliktu středověké povahy, kus toho středověku si možná přinesou s sebou i do Evropy.
V roce 2003, stejně jako nyní provázelo budování koalice ochotných povýšené moralizování a mravní odsudky těch, kteří se k projektu staví skepticky a opatrně. Podobné je z druhé strany odsuzování naivity, utopie a inženýrství, často je to taky povýšený cynismus. Podobné je podezírání, že za vším stojí ekonomické zájmy. V prvním případě zájmy amerických ropných a zbrojních firem, v druhém případě potřeba Německa získat rychle levnou pracovní sílu a zafinancovat důchody.
Ne každé srovnání sedí. Novinkou je, že se nás současný rozkol v Evropě víc týká a že se obáváme, že z něj bude profitovat Rusko. Za zamyšlení to ale stojí.
A když se tak člověk dívá po svém okolí, je zajímavé, že podporovatelé vývozu demokracie do Iráku dnes většinou odsuzují německou vítací kulturu a naopak.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
