Gisela Stuartová, probrexitová poslankyně za labouristy, totiž napsala, že s ohledem na zprávu pěti prezidentů EU bude do roku 2025 zásadně posílena měnová unie a eurozóna bude na cestě k fiskální a politické unii. Potřeby eurozóny nutně přemohou bruselské instituce, a jak říká euroskeptický ministr spravedlnosti Michael Gove, „Brusel bude chtít více daní a více našich bank“.
Podle Bogdanora jde o zastaralý názor. David Cameron vyjednal Británii výjimku ze „stále bližší unie“, a navíc nikde není psáno, že tu výjimku nemůže ČASEM získat někdo další. Členské státy mimo eurozónu navíc nesmějí být diskriminovány. Cameronovo vyjednávání dalo explicitně najevo, že EU je ochotna vstřebat diverzitu a nepřeje si tlačit státy EU k něčemu, co je v rozporu s jejich vitálními národními zájmy. Flexibilita byla prokázána Británii, Dánsku, Irsku i Polsku. Státy v jádru EU si možná vyberou pevnější integraci, ale jakékoli jádro bude asi poměrně malé. K Británii se zřejmě připojí více zemí, které si nepřejí měnovou a fiskální svěrací kazajku. Polští lídři prý žertují, že Polsko je a vždy bude pět let od členství v eurozóně, další země střední Evropy do eurozóny ani nechtějí. Řecko a další středomořské státy možná odejdou.
Zpráva pěti prezidentů je prý delorsovský pozůstatek automatického supranacionalismu, který už nikdo nebere vážně. Krizi eurozóny a migrační krizi prý také řeší národní vlády. EU dnes křísí národní stát, než že by ho podrývala. EU se dnes nejvíce blíží něčemu, čemu Charles de Gaulle říkal Evropa států. Evropa se pohybuje jasně britským směrem.
Tak nevím – na uklidnění britských voličů to třeba zapůsobí. Ale potíž je v tom, že silnější, efektivnější jádro Unie si nepřejí nějací lunatičtí federalisté jen tak z plezíru či kvůli své sociálněinženýrské vizi. Je to správná myšlenka, protože současné aranžmá EU nefunguje. Rozpad eurozóny se dostane znovu na pořad dne již za pár týdnů a stejně tak může znovu v plné síle vypuknout krize uprchlická. Nebude-li bráněn Schengen, skončí poslední populární počin EU – a koho pak asi budou lidé volit? Volně integrovaná EU není v ruském hledáčku, ale volně integrovaná střední Evropa ano.
V témže listě se Wolfgang Münchau, obyčejně politicko-ekonomický či ekonomický komentátor, pouští do tématu velkých koalic, které se formují leckde v západní Evropě.
Tradiční oponenti se dávají dohromady v národním zájmu a dávají dohromady velké většiny, aby poskytli stabilitu a prostor pro nutné reformy.
Ve skutečnosti je to podle Münchaua katastrofa, jak ukazuje příklad několika evropských zemí.
MACHÁČEK: Kdo vede v investicích |
Vezměme si třeba Rakousko. Velká koalice na národní vládní úrovni vedla k vítězství ultrapravicového prezidentského kandidáta za Svobodné v prvním kole. Voliči jsou podle autora vůči velkým koalicím v Evropě v otevřené rebelii. Těmhle koalicím se říkalo velké z jednoduchého důvodu: mívaly dohromady přes 80 procent hlasů. Nyní přešplhají sotva přes padesát procent, jako je to podle současných průzkumů podpory v Německu. Německo není Rakousko, ale trend je znepokojivý. Trend je akcelerován pomalým růstem, uprchlickou krizí a opakovanými finančními krizemi. Kancléřka Merkelová je nejstředovější kancléřka za CDU v historii. Co se uprchlíků a nukleární energie týče, stojí stejně nalevo jako Zelení a SPD.
Velké koalice podporují okraj spektra. Velká koalice z let 1966–69 podpořila pravicovou NPD a na levici teroristy. Velká koalice z let 2005–2009 podpořila komunistickou levici a Zelené. Současná velká koalice podporuje AfD, která bude brzy největší opoziční stranou.
MACHÁČEK: Brexit a větší integrace EU? |
Někdy v příští dekádě se Svobodní v Rakousku a Alternativa pro Německo (AfD) stanou hlavní vládní stranou. Nejvyšší cenu za velkou koalici platí SPD, která v dobách Helmuta Schmidta a Gerharda Schrödera byla zvyklá útočit ze středu; teď jí nezbude než si vybrat silněji levicového lídra, nebo zhyne na úbytě.
Je to hezké, ale má snad Münchau nějaký lepší nápad? V Rakousku se kandidát na prezidenta za Svobodné dostane zcela jistě jen do prvního kola. Rakušané také vědí, že jejich prezident je z hlediska reálné moci velmi slabý.
V Německu se k velké koalici demokratických stran mohou připojit i FDP a Zelení a dá se to takhle táhnout ještě celou jednu generaci. Mezitím Evropa vyřeší své krize nebo... Střední Evropa je na tom mnohem hůř, potenciál velkých koalic nemá nebo nemá na to, ho formulovat, použít a využít.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
