Podle ministra zahraničí má EU dva úkoly: rekonfigurovat vztahy se Spojeným královstvím a zabezpečit blízké a reciproční přátelství. A rekalibrovat evropský projekt tak, aby posílil kohezi a získal znovu důvěru občanů. Článek z Financial Times si můžete přečíst zde: http://www.ft.com/cms/s/0/9dbaabb6-3eab-11e6-8716-a4a71e8140b0.html#axzz4D8jj6urh.
K oběma věcem je třeba přistupovat s pokorou. Lze prý propadnout pokušení svádět všechno na Brity, ale bylo by to nečestné. Brexit je symptomem širší krize důvěry a kolapsu politického kapitálu EU. Británie je možná speciální případ, ale nechuť ke globalizaci najdeme i v jiných zemích...
Důležité myšlenky jsou asi tyto: Zaorálek je překvapen okamžitými požadavky na hlubší a další integraci. Ministr odmítá federalistický tlak, ale samozřejmě také snahy získat více národní suverenity.
EK musí pracovat více politicky a diplomaticky, ale nikoli jako agent evropského jádra, ale jako citlivý sňatkový mediátor či poradce, který bude bránit dalším rozvodům v rámci evropské rodiny.
Británie prý nyní čelí oslabení měny, ekonomickému zpomalení, politickému vakuu, hrozbě odchodu Skotska a nejistotě ohledně mírového procesu v Irsku. Podle Zaorálka to je náhled na to, jak by mohla vypadat Evropa bez silné EU.
Zde jsou některé mé postřehy k celé věci. Zdá se, že česká diplomacie zaujimá postoj, který se velmi blíží tomu německému: čekat, netlačit, nespěchat, neurážet, neukazovat prstem, nenechat rozklížit a hlavně neměnit evropské smlouvy.
Je jasné, že tlak na další integraci eurozóny, tedy na silnější bankovní unii, pojištění vkladů, nějaký společný rozpočet a tak dále tady bude vznikat. Je nejen logický z ekonomického pohledu, ale budou to požadovat mainstreamoví politici v Itálii, ve Španělsku i ve Francii. Němci se budou bránit, ale ne snad kvůli tomu, že by nás zbožňovali, ale proto, že nechtějí být rukojmími zadluženého románského křídla. Jejich politika bude pokusit se nějak upevnit eurozónu, ale beze změny základních smluv. Potíž je v tom, že německou představu eurozóny mohou voliči odmítnout už brzy v Itálii, prohraje-li Renzi referendum a budou-li tam nové volby.
Poláci vypustili balonek v podobě zrychleného vstupu do eurozóny, nechtějí politickou marginalizaci zemí v EU, které neplatí eurem a jejichž politická síla bez Británie bude daleko menší. Poláci si toto uvědomili navzdory tomu, že mají euroskeptickou národoveckou vládu. Jejich slabinou ale je, že chtějí otevírat smlouvy EU, což je přesně to, co nejvíce nechtějí Němci.
Také předseda EK Juncker vyzval k tomu, abychom všichni v EU27 platili eurem. Takhle tlačit shora ale moc nejde. Je to dobrá myšlenka, ale musí si na ni přijít politici a voliči v dotčených zemích, jako jsme my sami. Bude-li to někdo vnucovat zvenku, či dokonce z Bruselu, bude to kontraproduktivní.
Zatím nás Německo před vícerychlostní Evropou brání, protože nechce radikálně a smluvně vyšší stupeň integrace eurozóny. Zatím.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
